Foto pixabay.com
Debata, která se strhla kolem kojící matky v bance, názorně ukázala, co přesně drží ženy přikované u plotny, a to pevně a na velmi krátký řetěz. Česká společnost má dojem, že o děti má pečovat primárně matka, protože otec – logicky – nemůže dítě nakojit. Za kojením se však v tomto případě skrývá veškerá péče o dítě i domácnost, již by mohl a měl bez potíží zvládat otec. Rádi ji ale přenechávají ženám, ona to totiž není práce vděčná ani placená.
Ženy jsou prý obecně předurčené k pečovatelským rolím, předpokládá majorita a tvrdí, že to je přirozené a historicky prověřené. Dítě prý potřebuje hlavně matku, a to co nejdéle. Proto poslanci nedávno znesnadnili rychlejší návrat matek do práce, když zbavili mateřské školy povinnosti přijímat dvouleté děti. Dostupná síť firemních školek zůstala utopickým snem, firmy nemají žádnou motivaci, stěžují si naopak na komplikace způsobované státem. Státní školky jsou narvané, učitelek je málo. Zaměstnávat muže se školky stále bojí kvůli všeobecným předsudkům (k dětem přece patří ženy), navíc o tyto finančně podhodnocené pozice valný zájem není.
Debata o kojení dětí se zredukovala na „líbí-nelíbí“. Vyrojily se tisíce nesmyslných komentářů, kde se kojení přirovnává k porodu, početí dítěte, ale také k masturbaci či vyměšování. Naprostá neznalost a nepochopení.
Společnost zkrátka stále mnoha způsoby vytěsňuje ženy na okraj veřejného prostoru i trhu práce. Nenajdeme je dostatečně zastoupené v politice ani ve vedení firem. Ženy nestojí ani v čele masmédií, takže o důležitosti a výběru témat rozhodují valnou většinou muži. Pro nemalou část z nich jsou témata jako rovnost platů za stejnou práci, rovnost příležitostí, péče o děti, přerušování a obnovování kariéry nebo teď naposledy možnost kojit na veřejnosti jen okrajová. Jich se to nijak nedotýká, na jejich životy to vliv nemá, a tak spokojí se jen s velmi povrchní znalostí věci.
Ženy odsouzené k domácímu vězení
Debata o kojení dětí se jako mnoho dalších „ženských“ témat redukovala na „líbí-nelíbí“. Vyrojily se tisíce nesmyslných komentářů, v nichž diskutující přirovnávají kojení k porodu, početí dítěte, ale také k masturbaci či vyměšování. Naprostá neznalost a nepochopení. Ženy nemají dostatečnou oporu ani v porodnicích, což vede k tomu, že v Česku ubývá plně kojených dětí. Loni na podzim na to upozornily organizace Šestinedělky a Česká ženská lobby. Data získaly od Ústavu zdravotnických informací a statistiky. Podle nich se počet plně kojených dětí za posledních patnáct let snížil o 10 procent na současných 81 a na vině je prý přístup zdravotnického personálu v porodnicích, který rodičkám neposkytuje včas potřebné informace ani pomoc.
Přitom podle Úmluvy o právech dítěte z roku 1991, jíž je Česko signatářem, se přiznává dítěti právo na mateřské mléko a signatářům úmluvy je uložena povinnost vytvořit vhodné podmínky pro kojení. Vláda se navíc před pěti lety připojila ke strategickému programu Světové zdravotnické organizace s názvem Zdraví 2020, jenž má jako jednu z priorit právě kojení a krmení dětí mateřským mlékem: „Důležitou součástí péče o novorozence a malé děti je kojení. Vede ke zlepšení výživy a tělesného vývoje, snižuje náchylnost k běžným dětským nemocem, posiluje odolnost a schopnost dětí se s nemocemi vypořádat, snižuje riziko některých neinfekčních nemocí v pozdějším věku a posiluje vztah mezi dítětem a matkou a zlepšuje psychosociální vývoj,“ uvádí se v programu.
Část veřejnosti je překvapená, jak málo jsou Češi v této problematice informovaní; vždyť se jedná o běžnou, přirozenou součást života každého z nás. A další část zívá, že tohle přece není téma: „Hrozí snad ženám za kojení na veřejnosti nějaký postih? Trest? Vězení?“ ptají se diskutující ironicky.
Jenže ono hrozí – od celé společnosti, která je vůči ženám takto nepřátelsky nastavená. Pokud kojící ženy nemohou či nechtějí denně využívat prostorné auto s kouřovými skly, jsou odsouzené k domácímu vězení s vycházkami zhruba po čtyřech hodinách, aby se na přání veřejnosti vrátily domů nakrmit své děti. Jsou tlačené do sociální izolace. Nemohou na celodenní akci (přestavte si nějakou celodenní tematickou výstavu, veletrh, festival a podobně – ty jsou tabu), nemůžou na výlet delší než čtyři hodiny (tedy třeba ani z Prahy na Karlštejn). Možnost nakrmit dítě ve vlaku padá, to je příliš veřejné místo, restaurace se taky nehodí. Zde je nutno připomenout, že děti se svými požadavky nejsou přesné jako hodinky, takže těžko cokoli plánovat, a kdyby se ženy měly takto přizpůsobit požadavkům veřejnosti, nepřinese to nic dobrého ani matkám, ani dětem, a nakonec ztrácí i společnost jako celek.
Točíme se v kruhu
Ženy izolované od společnosti jsou odkázány jen na bezprostřední okolí svého domu. Připravuje je to o kontakty, potenciální nová přátelství, o společná témata hovoru, ztěžuje se jim návrat do práce, k podnikání, mnohem méně se dovídají o nových možnostech nebo zajímavých zakázkách. Místa, kde se rozhoduje o důležitých pracovních záležitostech, se nacházejí mimo sociální sítě. Přerušená nebo nabouraná kariéra, roky strávené výlučnou péčí o děti a platová nerovnost pak vede i k menším důchodům – české ženy je mají v průměru zhruba o pětinu nižší než muži.
Matky samoživitelky a jejich děti také mívají reálnou zkušenost s chudobou. Bez alimentů, s pouhým rodičovským příspěvkem taková matka moc možností nemá:
- azylový dům (pokud je místo; je totiž primárně pro ženy týrané – a samozřejmě jen dočasně)
- okamžitý návrat do práce (dítě buď u prarodičů, nebo v jeslích – o obojím jí „znalci“ budou dlouze vyprávět, proč je to špatně a jaká je zrůda)
- práce z domova (s rizikem velmi pozdě zasílaných honorářů) – otevírací doba školek a jeslí totiž stále valnou většinou odpovídá klientele z řad dělnických profesí; najít školku otevřenou po 17. hodině je prakticky nemožné
Ergo: bez kontaktů, přátel, podpory rodiny a společnosti, která nehází klacky pod nohy, to nejde.
Nabízí se otázka, zda česká společnost nějak zásadně zkostnatěla od přelomu tisíciletí, kdy bylo kojení na veřejnosti poměrně běžné, respektive přinejmenším možné, aniž by docházelo k nějakému masovému odmítání. Hystericky odmítavé reakce, které se na sebe nyní nabalují, lze přičítat síle a povaze sociálních sítí. Nesou s sebou ale ještě jeden vzkaz: sebevědomé ženy nejsou u veřejnosti populární. Od žen se tu stále čeká submisivita a poslušnost. Nebudit pozornost, nikde moc nevyčnívat a moc si nevyskakovat. Nepřehlédnutelná je i snaha je stále dokola ponižovat. Točíme se v kruhu.
Autorka je novinářka.