Kybersmetana

Život na sociálních sítích se za poslední roky dramaticky proměnil, ale na jedno se můžeme spolehnout vždycky. Čas od času se na Facebooku i Twitteru rozvíří takřka celospolečenská debata na osvědčené téma: hranice humoru.

Přišlo to, když se na Facebooku objevila stránka Znásilnil mě Zdeněk Svěrák, když facebookoví záškodníci hatili plány exsenátora Jiřího Vyvadila i když se objevily koláže se zemřelou Ivetou Bartošovou. Trocha zábavy je v pořádku, ozývalo se, ale všeho s mírou! Kdy je legrace na něčí úkor ještě nevinná a kdy už je škodlivá? Co je laskavý trolling a co je kyberšikana? A neměli bychom se nad sebou zamyslet dřív, než se začneme vysmívat druhým?

Když se internet baví

Další kolo nekonečné debaty jsme měli to štěstí absolvovat v posledních dnech. Diskusi tentokrát vyvolal pondělní požár katedrály v Paříži, kde byla shodou okolností na dovolené redaktorka internetové televize DVTV Emma Smetana. Ta se vydala přímo k místu neštěstí a v rámci reportování pro kanál pořídila selfie, kterému na pozadí sotva viditelné katedrály dominuje její zachmuřená tvář. DVTV pak použila fotku na svém Instagramu, což spolu s tweetem „Zkáza Notre-Dame? Katedrála hoří, propadla se střecha, na místě je Emma Smetana“ zjevně dovršilo její úspěšný sociálně-mediální den.

Možnost, že někoho kritizujeme prostě proto, že s ním nesouhlasíme, nebo se mu smějeme, protože je směšný, neberou „kritici kritiků“ v potaz. Místo toho mluví o údajné závisti.

Smutné selfie s hořící katedrálou nezůstalo bez povšimnutí. Kritické večerní komentáře následovala další den série žertovných koláží, kterou na svém facebooku zveřejnil Matěj Schneider z Radia Wave. Ty se začaly bleskově šířit a nešťastná Emma Smetana se ukazovala před dalšími a dalšími objekty a událostmi – od padajících věží 11. září po hořící kostel ve hře Age of Empires 2. Koláže nasbíraly stovky sdílení, objevily se i na webu Blesku nebo Parlamentních listech a – řečeno oblíbenou frází novinářů honících čtenost na cizím smyslu pro humor – internet se bavil.

Jak to v takových případech bývá, po vlně humoru přišla vlna kritiky. „Tomu se obvykle říká online shaming, ale u ní je to mem, jo?“ ptal se na Twitteru Ján Simkanič z Deníku N. Vysvětlení úspěchu koláží bylo pro některé nasnadě: „Prostě ona je hezká a ví to o sobě. Ona je úspěšná a ví to o sobě. To dráždí,“ psal Erik Tabery z Respektu pod facebookový rozbor filmového kritika Kamila Fily.

Právě formulí „úspěch se neodpouští“ se „kritici kritiků“ často zaklínají. Nelíbí se vám, co na Facebook napsala populární písničkářka? Závidíte, kolik má fanoušků! Kritizujete instagramového influencera za nepovedený příspěvek? Jen vás štve, jak je mladý a krásný! U Emmy Smetany se mimochodem argumentuje krásou ve velkém. Její příznivci, kteří o ní píší familiárně jako o „Emmě“, často tvrdí, že jí její odpůrci krásu závidí (případně rovnou to, že je krásná, považují za součást jejích novinářských kvalit).

Možnost, že někoho kritizujeme prostě proto, že s ním nesouhlasíme, nebo se mu smějeme, protože je směšný, nebere tahle psychologizace v potaz – stejně jako to, že u rychle šířených internetových memů vítězí hra s formou, zasazování obsahu do překvapivých kontextů, ne funkce komentáře k aktuálnímu dění. Jako protiargument k obvinění ze závisti může sloužit třeba Světlana Witowská: i ona je úspěšná a talentovaná moderátorka. Když uváděla prezidentskou debatu, nezavládlo na sociálních sítích „závidění úspěchu“, ale takřka všeobecné nadšení. Spíš než o postoj k osobě novináře jde o výsledek jeho práce – za podobné selfie by schytali posměch v České televizi stejně jako v Respektu, na Seznamu nebo tady na Alarmu.

O hranice humoru nejde

Plochost argumentů kritiků – ale i škodolibost těch, kteří Smetanu nemusí, třeba šéfredaktora MF Dnes Jaroslava Plesla – dává tušit, že o další z mnoha pokusů o vymezení „hranic humoru“ ve skutečnosti nejde. Za morálním pohoršením i radostí z cizího neštěstí je často skryté jen fandění vlastnímu týmu. V úzce ohraničeném českém novinářském prostředí je to obzvlášť patrné: kdekdo je současný nebo bývalý kolega, má s ostatními novináři osobní vazby nebo aspoň kopou za stejnou stranu v diskuzích na sociálních sítích. To, kdo se s kým zná a kdo komu vadí, je celkem jasně vidět právě v debatě pod tweetem Jána Simkaniče. Celou věc mimoděk vystihl jeden uživatel Facebooku, když na dotaz, proč mu nevadí koláže s Jaromírem Soukupem z TV Barrandov, ale Smetanu brání, opáčil: „Soukup je mi jedno, Emma je kamarádka“. Novinář Milan Rokytka, jehož loňská „otrava“ na oslavě vítězství Miloše Zemana po druhé prezidentské volbě je zdrojem internetových memů dodnes, mezi dnešními kritiky koláží se Smetanou zjevně kamarády neměl.

Jádro celé diskuse už je omleté tisíckrát. Lidé se stávali subjekty internetových memů, ještě než se jim začalo říkat memy. Běžným smrtelníkům, které potkala nedobrovolná memifikace, se několikrát věnovala zahraniční média. V Česku osud Emmy Smetany už dříve potkal Zdeňka Škromacha z ČSSD a ušetřeni nejsou ani novináři – zmíněný Kamil Fila se po rozchodu s přítelkyní a statusu o samotě v bytě bez věšáku a sušáku stal předmětem sbírky okamžité rozchodové poezie sestavené Tomášem Baldýnským. Ve všech těchto případech se vynořila debata o oněch mytických hranicích humoru. Nikdy nakonec konkrétní výsledek nepřinesla, což ostatně nejspíš ani nikdo neočekával.

Možnému překračování hranic humoru ale napomohlo také postavení DVTV. Byť jsou čas od času terčem posměchu prakticky všechna média, o něco těžší to mají ta z nich, která svou roli berou smrtelně vážně a přinejmenším vyvolávají zdání, že jim ze všechno nejvíc leží na srdci osud demokracie – což není případ jen DVTV, která se prohlašuje za „médium veřejné služby“, ale i řady dalších médií, kde čtenář získává dojem, že každý druhý text je cosi jako „reportáž roku“. Média, která se snaží o takřka státotvornou vážnost, se pak stanou terčem internetových vtipálků s o to větším zadostiučiněním. Alespoň jedno ponaučení si z celé kauzy, na kterou si za týden nikdo nevzpomene, tedy snad čeští novináři odnesou: s požáry historických budov se zachmuřená selfie dělají jedině ironicky.

Autor je datový žurnalista.