Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Patnáct let českého evropanství

Přesně před patnácti lety jsme oslavovali vstup do Evropské unie. Co nám v ní dnes chybí?

Bouřlivé oslavy na plném Staroměstském náměstí a po celé republice, lidé mávající českými vlajkami, velká společenská událost. Takový byl vstup České republiky do Evropské unie. V referendu o vstupu tehdy hlasovalo přes padesát pět procent obyvatel a dopadlo dobře: do Unie chtělo celých sedmdesát sedm procent z nich. Situace se však změnila: dnes by pro vstup do EU hlasovalo jen něco málo přes padesát procent lidí. Panika ale není na místě: odchod ze společenství totiž tolik lidí nežádá. Volají spíš po reformě. Jak ukázal nedávný výzkum Behavio Labs, STEM a Institutu pro evropskou politiku Europeum, nejsdílenějším postojem k Evropské unii je totiž „pochybnost“. Nejvíc k tomu podle šetření přispěly dvě krize: ekonomická a migrační.

Za mzdovou železnou oponou

Ve vztahu k EU se v Česku nejčastěji mluví o pomazánkovém másle, rumu, uprchlických kvótách a Angele Merkelové. To je však více než cokoli jiného odraz českého mediálního prostředí – v atmosféře vytváření zástupných společenských problémů se těžko srozumitelná Evropská unie stala jednoduchým terčem. Zaručené zprávy o tom, co si zase vymysleli v EU, měly svého času silný bulvární potenciál a šířily je i noviny, které v principu protievropské nebyly. Řada pocitů, které se k našemu pobývání v unijním prostoru vážou, má ale racionální kořen.

Z konkurenceschopnosti se u nás stalo dumpingování cen a výsměch pracovním podmínkám, a mezi oběma Evropami tak stále zůstává železná opona – ne už politická, ale mzdová.

Stačí letmý pohled na mapu EU a je celkem jasné, že některé linie, které fungovaly před rozpadem bipolárního světa, zůstaly zachované. Týká se to především mezd. Zatímco v Česku nadáváme na Ukrajince nebo Rumuny, kteří nám „kradou práci“, na Západě jsme za škodlivou náplavu my. A spolu s námi kromě Rumunů a Ukrajinců také Poláci, Slováci nebo Maďaři. Východní Evropa jako by při svém nadšeneckém tažení na Západ nedokázala pochopit, že důstojné ohodnocení práce a zvyšující se kvalita života každého jedince ve společnosti jsou pro společenskou soudržnost důležitější než nesebevědomý strach, že nebudeme-li levnou montovnou, pojdeme. Z konkurenceschopnosti se u nás stalo dumpingování cen a výsměch pracovním podmínkám, a mezi oběma Evropami tak stále zůstává železná opona – ne už politická, ale mzdová.

Dobře to dnes vidí především lidé, kteří žijí a pracují na hranicích s Rakouskem nebo Německem. Ve chvíli, kdy je jen v minimální mzdě trojnásobný rozdíl, a kdy navíc dlouhodobě pracujeme o celých 400 hodin déle než naši západní sousedi (což při kariéře trvající čtyřicet let dělá devět let v práci navíc), se dá jen těžko ubránit pocitu, že tu je něco špatně. Eurooptimismus, se kterým jsme do Unie vstupovali, přeci neměl jen nemateriální charakter: mluvilo se o zlepšení životní úrovně, což je narativ, který obecně kraloval polistopadovému vývoji České republiky. Bohužel jakékoliv reálné kroky, vedoucí k jeho naplnění, byly dříve nebo později označeny za komunismus, a tak je na tom většina společnosti více méně pořád stejně.

Všichni jsme chudí a je to fajn

Podle dat Českého statistického úřadu měla v roce 2018 celá pětina lidí čistý příjem pod deset tisíc korun, dalších dvacet procent pracujících bralo pod patnáct tisíc čistého. Jen patnáct procent lidí loni vydělávalo mezi 20 až 50 tisíci korun. Čísla přitom nezohledňují srážku příjmů exekucemi, ve kterých je v ČR kolem tři čtvrtě milionu osob. Přes jasnou řeč čísel se přitom i dnes najde spousta lidí, kteří zvyšování minimální mzdy označují za rozhazování. Těžko říct, jestli jsou tak ideologicky zaslepení, nebo žijí ve vakuu.

Nerovnost, která tvoří jádro většiny dnešních problémů, je tématem, jež sužuje celou Evropskou unii. Rozevírající se nůžky mezi globálně bohatými a globálně chudými dávají do pohybu různé společenské procesy. Řadí se mezi ně nejen brexit, ale i nárůst nesnášenlivosti, obecné tendování k nacionalismu ve většině zemí Evropy nebo deprese z ekonomického kolonialismu, kterou nejvíce trpí jižní státy. Dokonce i vztah mezi oběma krizemi – ekonomickou a migrační – nemá jen kulturní charakter, ale odvíjí se od sociálních otázek, byť často zmateně nebo neartikulovaně. To, jak velkorysí umíme být k „těm druhým“, totiž souvisí do velké míry se saturováním vlastních potřeb. A také s obecnou „kulturou solidarity“ v dané společnosti. Liberální pohoršení, že rasističtí Češi nechtěli přijímat uprchlíky a brojí proti Unii, úplně opomíjelo výsměch, kterého se té chudší a ohroženější části společnosti dostávalo v období ekonomické krize a následných pravicových vlád. Tehdy jsme byli zemí, kde se skoro sedm let minimální mzda držela na osmi tisících. Důrazný apel na individuální odpovědnost českou společnost poznamenal. K tomu ze strany těch zajištěných zaznívalo, že stěžování si na špatnou životní úroveň je pohrdání svobodou. Jenže demokracie neznamená chudobu. A právo na normální život není rozežranost.

Výzvy pro sociální imaginaci

Evropská unie je bezesporu zásadní politický a ekonomický projekt. Aby mohl i nadále fungovat, budeme se muset začít bavit o tom, jaké problémy s sebou přináší, nebo také nedokáže řešit. Napadání každého, kdo se proti EU vymezuje, k ničemu nevede. Problémy tu jsou a až nepříjemně mnoho lidí je cítí. Je to právě zaslepená a nekritická podpora Evropské unie, co rozděluje společnost a neliberální autoritáři toho celkem pochopitelně využívají. Dogmatický názor, že „Evropská unie je celá dobře a basta“, úplně opomíjí fakt, že z evropského projektu netěží všichni nejen stejně, ale ani podobně. Unie pochopitelně vyhovuje víc těm, kteří mají z různých důvodů lepší přístup ke vzdělání nebo k lepší práci. V těch, kteří tyto možnosti nemají, může ale vyvolávat jen zmatek, stres a deziluzi. A také rezignaci – což se nejvíc projevuje na účasti ve volbách do Evropského parlamentu. V roce 2014 přišlo k urnám jenom 18 procent voličů. Dá se to vůbec považovat za reprezentativní vzorek?

Jestliže po další léta nechceme přihlížet, jak se z pochybnosti stává odmítání, budeme muset začít promýšlet nový svět pro všechny členy evropského společenství. Hlavní roli v něm musí hrát spravedlnost a rovnost. Západ nesmí mít pocit, že mu Východ krade práci a Východ (stejně jako Jih) si nemůže myslet, že Západ stojí na jeho záměrném vykořisťování. Chtít změnu ale mimo jiné znamená umět si o ni sebevědomě říct a politicky ji prosadit. Hájit národní zájmy v takovém případě nemusí nutně znamenat touhu po obehnání Česka ostnatými dráty, ale třeba jen jasný požadavek na zlepšení životní úrovně, rychlejší zvedání mezd a umenšování nákladů na oblasti, které jsou pro důstojnost lidského života kruciální – například na bydlení. Jedině tak můžeme předejít tomu, že se stále více Čechů bude cítit jenom Čechy, a ne také Evropany.

Autorky jsou redaktorky Alarmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image