Jsem horník, ale uhlí musí skončit

Utlumení těžby je nutností vzhledem k ekologickým, ale i pracovním rizikům. Česká republika se ale chová, jako by se k tomu v Paříži nezavázala.

Foto Petr Zewlak Vrabec

Je to přesně rok a den ode dne, kdy šel elektrikář Zdeněk Tížek do práce naposled. Byla sobota. Do hnědouhelného velkolomu s nepřetržitým provozem nastoupil na dvanáctihodinovou směnu kolem šesté hodiny ranní. „Zdař Bůh,“ pozdravili ho možná před šachetní vrátnicí kolegové v tmavě zelených montérkách a dlouhých bundách. Slunce už pražilo na dno jámy plné linek vysokého napětí a pásových dopravníků, když Tížkovi volali spolupracovníci, že si zapomněli klíče od trafostanice. V povrchovém dolu Bílina s rozlohou téměř dvacet kilometrů čtverečních prováděl kontroly, údržbu a odstraňoval poruchy již třicet let. Byl na práci pod tlakem zvyklý. S vědomím, že těžba pořád stojí, chtěl rychle pomoct kolegům a odejít plnit vlastní úkoly. V nezrenovované trafostanici však jako obvykle, když se hodně spěchalo, neodzkoušel proud. Vznikla jiskra a v místnosti se zablesklo.

Padesátiletý elektrikář dostal ránu a záhy ho zachvátily plameny. Dva kolegové ho začali hasit rukama a házet na něj své bundy, další v autě volal záchranku. Hořela mu kůže, klesala tělesná teplota a selhávaly ledviny, zatímco se k němu sanitka po nezpevněných cestách pořád nemohla dostat. Do popáleninového centra na pražských Vinohradech se Zdeněk Tížek dostal po téměř třech hodinách policejním vrtulníkem. Popáleniny měl na devadesáti pěti procentech těla.

Kdo nese odpovědnost?

Důl Bílina spravuje společnost Severočeské doly, která patří polostátnímu energetickému koncernu ČEZ. Nachází se v těsné blízkosti pěti obcí: Bílina, Duchcov, Ledvice, Mariánské Radčice a Braňany. V roce 2015 zde vláda prolomila limity těžby uhlí platné od roku 1991, což znamená, že zde i v budoucnu bude pravděpodobně těžba uhlí pokračovat – i navzdory kritice ekologických aktivistů, části veřejnosti i dotčených obcí. V okolí to povede k větší prašnosti a hluku i k rozšiřování zdevastované krajiny. V Ústeckém kraji dnes funguje pět uhelných dolů (kromě ČEZu zde uhlí těží také dceřiné společnosti koncernu Sev.En Energy, vlastněné Pavlem Tykačem) a šest velkých elektráren. Podle zprávy nadace Heinricha Bölla z roku 2018 pracuje v hnědouhelném průmyslu v regionu přibližně sedm tisíc lidí.

 

Zdeněk Tížek po třech dnech v umělém spánku zraněním podlehl. Lékařská zpráva uvádí úmrtí v důsledku popáleninového šoku a rozsáhlých popálenin. „Dostala jsem v igelitce manželovy věci a na účet mi přišla jeho poslední výplata. Tím vedení celou záležitost odbylo a odmítalo se se mnou dál bavit,“ říká manželka zesnulého Radka Tížková. Sedí na gauči ve druhém patře rozestavěného domu jedné z jejích dvou dcer, který stojí jenom několik set metrů vzdušnou čarou od hranic dolu. Podle vedení zemřel její manžel vlastním zaviněním a společnost za jeho smrt nenese žádnou odpovědnost.

Důl Bílina vlastní polostátní koncern ČEZ. Je v těsné blízkosti pěti obcí, jejichž obyvatelé pociťují dopady těžby v každodenním životě. Foto Petr Zewlak Vrabec

 

Radka Tížková si však společně s dcerou Sandrou myslí, že se smrti pana Tížka dalo předejít. „Jeho kolegové mi řekli, že by práci nikdy nestíhali, kdyby měli postupovat podle pravidel, a tedy proud odzkoušet. Prý je to nereálné,“ popisuje Tížková tlak na výkon na pracovišti. Uznává, že manžel udělal ve spěchu chybu, její následky by však nemusely být tak fatální, kdyby bylo k dispozici vhodné vybavení. „Možná stačilo mít na místě azbestovou deku a hasicí přístroj a můj manžel by byl naživu,“ domnívá se Tížková. Aby se v budoucnu podobné situace neopakovaly, usiluje nyní Radka Tížková o zlepšení bezpečnostních předpisů. Vstřícnosti se jí však nedostává ani od vedení společnosti, ani od odborů, které na její prosbu o pomoc dodnes nereagovaly.

„Existují studie, které jasně definují, že u nás na severu umíráme o několik let dříve než ve zbytku republiky. Místo kvalitního životního prostředí je tu obrovská koncentrace prachu z povrchové těžby.“

Jak doly, tak báňský úřad v dopisech rodině opakují, že se jednalo o úmrtí vlastním zaviněním ranou elektrickým proudem a zaměstnavatel nepochybil. Rodina se proto rok od úmrtí snaží dokázat, že šlo o následky popálenin a že lepší záchranné vybavení by do budoucna pomohlo riziko zmírnit.

Nebezpečná práce, nebezpečné uhlí

Tragický příběh rodiny Tížkových obnažuje, v čem je těžba uhlí z pohledu pracovních podmínek problematická. Zastaralost těžebních technologií a zařízení zvyšuje rizikovost práce, tlak na výkon ve spojení se snahou o úspornost zase způsobuje zaměstnancům stres a vede k většímu výskytu chyb. Proč se vlastně mnohem víc netlačí na utlumení tohoto průmyslového odvětví vzhledem k jeho pracovním i ekologickým rizikům? A proč nesehrávají zaměstnanci a odboráři mnohem významnější roli?

Naomi Klein ve své knize This Changes Everything: Capitalism vs. the Climate (Tohle mění vše: Kapitalismus vs. klima) popisuje, jak je uhelné znečištění úzce propojeno s pracovním vykořisťováním. Obří výnosy z jeho těžby jsou zaplaceny nízkými mzdami horníků s vysokým rizikem úrazu na pracovišti, se znečištěným ovzduším a zdevastovanou krajinou, která potřebuje roky až desetiletí rekultivačních procesů. Zisky z těžby navíc proudí jenom úzké skupině majitelů těžařských společností, zatímco těžařské regiony zůstávají chudé a zdevastované.

Obří výnosy z jeho těžby jsou zaplaceny nízkými mzdami horníků s vysokým rizikem úrazu na pracovišti. Foto Petr Zewlak Vrabec

 

To platí i pro Českou republiku. Na region, v němž se už od devadesátých let utlumuje těžba uhlí, pořád doléhají následky minulé i dnešní hornické činnosti. Jak kvůli nedostatku státních investic do transformačních programů, tak kvůli odlivu zisků firem do zahraničí. A to i navzdory tomu, že těžba uhlí generuje několik miliard korun ročně.

Co naopak v regionu zůstává, je znečištěné ovzduší a zničená krajina. Ty snižují hodnotu majetku lidí žijících v okolí, proto se do uhelných regionů stěhují anebo v nich zůstávají chudší lidé se sociálními problémy. Kraje, v nichž dnes probíhá těžba uhlí, patří k těm nejdeprivovanějším. V Ústeckém kraji čelí exekuci téměř každý pátý člověk a vysoký je i podíl lidí žijících v bytové nouzi. Zdravotně těžba postihuje i horníky. Podle zprávy Státního zdravotního ústavu patří těžba uhlí co do úrazovosti na pracovišti k nejrizikovějším povoláním. Mnozí horníci trpí chronickými zdravotními potížemi – dýchacími problémy, silikózou nebo onemocněními kloubů, šlach a nervů končetin, způsobených jejich dlouhodobým přetěžováním.

Ústecký kraj patří k těm nejdeprivovanějším. V Ústeckém kraji čelí exekuci téměř každý pátý člověk a zdravotně těžba postihuje i horníky. Foto Petr Zewlak Vrabec

 

U těžby uhlí však nejde jen o zdraví horníků, ale nás všech. Spalování uhlí má u nás za následek přes 1200 předčasných úmrtí ročně. A nejvíce ohrožené jsou nízkopříjmové skupiny. Experti již desetiletí upozorňují, že těžba uhlí je neudržitelný průmysl, který kvůli produkci oxidu uhličitého způsobuje rozvrat klimatu a hrozí učinit naši planetu neobyvatelnou. Spalování uhlí se celosvětově podílí na produkci oxidu uhličitého ze 46 procent. V České republice je to obdobné číslo – 42 procent. A z uhlí se vyrobí 49 procent české energie.

Pořád v kouři

Nejkvalitnější ložisko hnědého uhlí v Evropě těží společnost Sev.En Energy v těsné blízkosti Horního Jiřetína. Městečko plné německé architektury mělo být v době rozmachu dolování zbouráno jako první. Obyvatelé Jiřetína čelili buldozerům desítky let. Boje za záchranu limitů těžby skončily v roce 2015. Dnes si tak může v Černicích, městské části Horního Jiřetína, stavět dům bývalý důlní záchranář Petr Dvořák.

„Celý život se koukám na obrovské povrchové doly, zatímco se někdo třeba na Moravě kouká na rozkvetlou louku a svítí elektřinou z uhelných elektráren. Náš kraj se pro republiku obětoval sto padesát let a máme z toho jenom to, že nás tu pořád chce někdo bourat a bagrovat. Svět je naučený na fosilní palivo, ale pálit ho je cosi strašného a dopad na krajinu je obrovský. I přesto, že je práce v šachtě pro mě srdeční záležitost, těžbu uhlí je potřeba co nejdřív celoplošně ukončit,“ vysvětluje Dvořák svůj vztah k těžbě uhlí v teplé červnové poledne na terase uprostřed své zahrady.

Petr Dvořák patří ke čtvrté generaci horníků v rodině. Dnes ale říká, že utlumení těžby uhlí je nutné. Foto Petr Zewlak Vrabec

V rodině patří ke čtvrté generaci horníků. V již uzavřeném hlubinném dole Centrum pracoval osm let. „Záchranář má zachraňovat lidi, my jsme zachraňovali celou šachtu. V dole hořelo každý den, zásahy byly ošklivé a pořád v kouři. Bylo to, jako když koukáte do ohně v kotli, jenomže já stál uvnitř a hořelo všechno. Když jsem přišel domů, často jsem se zavřel do ložnice a nechtěl nikoho vidět. Měl jsem pocit, že mi bouchne hlava a zároveň jsem věděl, že tam další den půjdu znova,“ vzpomíná dvaatřicetiletý Dvořák.

Dnes vzniká v místě hnědouhelného dolu Centrum jezero. „Někteří to nechtějí přiznat, ale v hornictví tady už tolik lidí nedělá. Práce je mizerně placená, nikdo nechce být osm hodin zavřený v díře s obrovskou prašností a výkyvy teplot. Je to hrozně riziková práce a podobně jako v jiných povoláních i horníci často porušují předpisy. Jenomže na úkor svého zdraví, protože jsou všichni placeni podle toho, kolik se vytěží,“ vysvětluje Dvořák, proč podle něj práce v dole nemá budoucnost.

Odbory nepomáhají

Pro otevření a směřování diskuse o tom, jak zabezpečit adekvátní nová pracovní místa pro horníky a zároveň upustit od těžby uhlí, by mohly sehrát, podobně jako v zahraničí, klíčovou roli odbory. U nás ale tato možnost často naráží na úzké napojení některých odborových sdružení na majitele uhelných společností.

Je únor roku 2015. Lidem z osmi stovek domů v Horním Jiřetíně hrozí vystěhování a spolu s dalšími odpůrci těžby už dvacet let bojují za zachování těžebních limitů. Moderátorka Michaela Jílková zve do svého pořadu Máte slovo hosty do diskuse o tom, zdali mají obce ustoupit těžbě. Potkávají se zde kromě jiných i tehdejší ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek (ČSSD), starosta Horního Jiřetína Vladimír Buřt, zástupce Greenpeace Jan Rovenský a místopředseda Odborového svazu pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu Jaromír Franta.

Uprostřed napjaté diskuse mezi nepřáteli uhlí a lidmi hájícími zisky uhlobaronů se Jan Rovenský pozastavuje nad propojením odborů a majitelů dolů: „Na prolomení limitů mají skutečný zájem tři vlastníci Severní energetické. Tykač, Dienstl a Fohler. V letech 2009 až 2012 si vyplatili na dividendách celkem 17 miliard korun. Za stejnou dobu všichni jejich zaměstnanci, zhruba osm set lidí, dostali tři sta milionů ročně. Poměr je naprosto neuvěřitelný. Nechápu, jak hornické odbory nemají problém s tím, že obrovské miliardy z firmy odtékají,“ ličí Rovenský. Následně Jílková vyzývá Frantu, který na Rovenského odmítá reagovat: „Je to o tom, že kryjete velké zisky majitelů a nakonec na to doplatí i  vaši horníci a občané? Toto dělají odboroví předáci?“ ptá se Franty moderátorka. „Majitelé Severní energetické nám každý měsíc posílají na účet výplaty, nemáme důvod v tuto chvíli proti nim bojovat. Platí nás, dávají nám práci. Nemáme žádný problém,“ reaguje odborový předák. V obdobné situaci se u Jílkové ve studiu Franta ocitl i čtyři roky dříve, v prosinci 2011. Když byl Jílkovou konfrontován, že byl vyslán vedením těžařů, aby je hájil, nic nenamítal.

O personálním krytí vedení a odborů na „sousedním“ dole Centrum mluví i Petr Dvořák. „Vedoucí odborů v dole Centrum byl ředitel, zástupce byl místoředitel a odbory tvořili lidé z administrativních budov na povrchu lomu. Když se volil odborář, tak se volil jenom jeden. Nebylo z čeho vybírat,“ popisuje své zkušenosti z pracoviště.

Když měla v roce 2015 vláda rozhodnout, zda prolomit limity těžby, demonstrovalo v Praze za prolomení na 700 horníků, především zaměstnanců Severní energetické (dnes Sev.En Energy) Pavla Tykače. Místní odbory i vedení společnosti byly tehdy rovněž zajedno. Podle informací MF Dnes zaplatily odbory zaměstnancům autobusy a občerstvení, firma zas počítala účast na demonstraci jako pracovní dobu.

Zisky z těžby navíc proudí jenom úzké skupině majitelů těžařských společností, zatímco těžařské regiony zůstávají chudé a zdevastované. Foto Petr Zewlak Vrabec

 

Odbory v zahraničí však ukazují, že jejich role může být i jiná – dokážou spojovat boj zaměstnanců za kvalitnější pracovní podmínky s bojem proti klimatickým změnám. Jejich tlak může vést k rychlejší proměně uhlím poškozených regionů v čistší, zelenější oblasti s nízkou nezaměstnaností, méně rizikovými povoláními a dobrými platovými podmínkami. Spravedlivá transformace, jak se tento koncept odklonu od uhlí spolu s vytvořením kvalitních náhradních pracovních míst nazývá, si přitom pomalu razí cestu i u nás.

Spravedlivý ústup

„Vzhledem k tomu, že myšlenka spravedlivé transformace se zrodila v devadesátých letech právě na popud odborářů, považuji dnes u nás jejich aktivitu za velmi důležitou. Zaměstnanci a odboráři si musí ujasnit, jak si svou budoucnost představují,“ vysvětluje Zuzana Vondrová z Centra pro dopravu a energetiku.

Odbory u nás však tuto funkci neplní. Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula sice na mezinárodním setkání odborů na jaře podpořil české studentské stávky pro klima, ze svých pozic však žádné proaktivní kroky směrem ke klimatické politice nedělá. V roce 2015 navíc ČMKOS zastával prolomení limitů, které hájil ochranou zaměstnaneckých míst.

V České republice spustila předchozí vláda strategii spravedlivé transformace v roce 2015. Nese název Re:start a snaží se stanovit dlouhodobé cíle rozvoje tří uhelných krajů: Moravskoslezského, Ústeckého a Karlovarského. Strategie má ambici jednak ozdravit životní prostředí a vytvořit nová pracovní místa v návaznosti na utlumovaní těžby uhlí, ale i rozvíjet další oblasti, například infrastrukturu a zdravotnické služby. Evropská unie na transformační programy podobného typu vyčlenila nemalé finanční prostředky. Otázkou je, jak je dokáže Česká republika využít.

Podle některých odborníků i lidí z regionů má však strategie zásadní nedostatky, a to zejména v zapojování klíčových aktérů – místních obyvatel, odborů, starostů, odborníků nebo lidí z občanského sektoru. Myšlenka spravedlivé transformace přitom přímo na dialogu a potřebách lidí z regionu stojí. „Již od vzniku této strategie upozorňujeme na nedostatečnou míru zapojení veřejnosti a na nedostatek vhledu do jednání o konkrétních opatřeních a do rozhodovacích procesů,“ upozorňuje Vondrová.

S tím souhlasí i Kamila Bláhová (ANO), starostka Litvínova. „Re:start by měl více pracovat s občany. Proces proměny regionu by měl být vyvážený, objektivní a sociálně spravedlivý. Pokud tomu lidé nebudou věřit, transformace spravedlivá nebude. Ovlivnit ho jako město můžeme jen málo, jsme oslovováni, dáváme podněty, ale co v návrhu bude a jaké je zacílení, o tom rozhoduje konference v kraji,“ hodnotí strategii Bláhová. Město se dlouhodobě staví proti rozšiřování těžby uhlí.

V obležení dvou dolů dnes žije v Litvínově téměř čtyřiadvacet tisíc obyvatel. Podle starostky Bláhové mohou právě doly za klesající atraktivitu města. Za posledních dvacet let se z Litvínova odstěhovaly téměř čtyři tisíce lidí. „I tady se projevují změny klimatu a co se týče zdravotních dopadů, existují studie, které jasně definují, že u nás na severu umíráme o několik let dříve než ve zbytku republiky. Lze to bezprostředně přičíst tomu, že je tady místo kvalitního životního prostředí obrovská koncentrace prachu z povrchové těžby,“ vysvětluje Bláhová ve své kanceláři na litvínovském náměstí Míru. Ve druhém největším městě Mostecka se nachází i největší vyloučená lokalita republiky, sídliště Janov.

Uhlí musí mít deadline

Slabiny strategie spočívají také v tom, že chybí jasně stanovený termín definitivního ukončení těžby a spalování uhlí. „Konec těžby a spalování uhlí by měl nastat co nejdříve. I vzhledem k tomu, že velkou část elektřiny nyní vyvážíme a potenciál obnovitelných zdrojů zůstává nevyužitý. Dle studie českých neziskových organizací z roku 2018 je možné zajistit dodávky elektrické energie bez využití uhelných zdrojů již v roce 2030,“ vysvětluje Vondrová.

Termín ukončení těžby vláda pořád nestanovila, i navzdory tomu, že se k tomu de facto zavázala připojením k Pařížské dohodě, v níž přislíbila společně s téměř všemi světovými státy zamezit kritickému oteplení planety o 1,5 stupňů Celsia. Pro státy Evropské unie znamená závazek z Paříže ukončení veškeré těžby a spalování uhlí do roku 2030.

Pokud by se dodržel současný platný klimatický akční plán České republiky, zvýšila by se do roku roce 2100 teplota o 3,8 stupně Celsia. Graf ukazuje, o jaké procento musí země zredukovat emise CO2 k naplnění Pařížské dohody. Pro 1,5 °C je to o 33 % oproti roku 2010, pro 2°C pak o 38 %. Zdroj: paris-equity-check.org

 

A Česká republika se k tomuto cíli, jak vyplývá z jejích strategických dokumentů, zdaleka nepřibližuje. V rámci Unie přitom patří k zemím s nadprůměrnými emisemi CO2 na obyvatele. „Strategie Re:start by se měla zaměřit na řešení hlavního problému, kterým jsou vysoké emise spojené s uhelným průmyslem, a cíleně podporovat udržitelnou energetiku a alternativní zdroje energie, a to i v kontextu zaměstnanosti v regionech,“ zdůrazňuje Vondrová. „Důležitá je zejména podpora malých výrobců energie. V České republice zatím máme pouze ojedinělé projekty, což bude potřeba napravit.“

Jak navíc ve svém článku upozorňuje Stefania Barca, výzkumnice z Centra pro sociální studia univerzity v Coimbře, spravedlivá transformace by rovněž neměla zahrnovat jenom aktivní tvorbu zelených míst, ale brát do úvahy především podporu rozvoje alternativních lokálních ekonomik, nikoliv velkých budovatelských projektů, poškozujících místní ekosystémy i komunity.

Křivka ukazuje, jaké by mělo být tempo snižování emisí pro dodržení závazků Pařížské dohody. Černá linka znázorňuje historické emise, zelená scénář oteplení o 1,5 stupně Celsia a žlutá scénář oteplení o 2 °C. Zdroj: paris-equity-check.org

 

Když řešení nenabízí stát, ale obec

Zatímco z Litvínova lidé odcházejí, do Horního Jiřetína se přistěhovávají. Městečko rozprostřené na úpatí Krušných hor má dnes nejen hodně zeleně, ale i ambicí. Zájem o bydlení v obci ležící jenom jednu zastávku autobusem od janovského sídliště pořád stoupá. Stavějí se nové rodinné domy, zájem lidí z okolních obcí dnes převyšuje jeho možnosti.

Poté co Horní Jiřetín vyhrál mnohaletou bitvu o prolomení limitů na dolu ČSA, z něj chce starosta Vladimír Buřt vytvořit vzor moderní zelené obce, která se zcela odkloní od fosilních paliv a bude se snažit o vytvoření investičních příležitostí pro rozvoj obnovitelných zdrojů. Prvním krokem byla instalace solárních panelů na střechy budovy školy.

V roce 2018 instaloval Horní Jiřetín na střechu své základní školy solární panely. V podpoře obnovitelných zdrojů energie plánuje obec pokračovat i v budoucnu. Foto Petr Zewlak Vrabec

 

Starosta Buřt má však i další, ambicióznější plány. Na místě dnešního dolu by chtěl vytvořit centrum obnovitelných zdrojů. „Těžba končí, pozemky by se měly využít. Vznikne zde velké jezero, které se tak vrátí do původní polohy. Jezero tam bylo ještě za mého mládí. Plánuje se, že na něm budou plovoucí ostrovy se solárními panely, které by doplňovala přečerpávací vodní elektrárna,“ popisuje Buřt v prostorách radnice s obří fotografií Jiřetína na stěně. Výhled obyvatel Jiřetína se po dlouhých letech možná změní. Místo na důlní dno se možná budou dívat na velkou vodní plochu.

„Na dalších plochách, které nebudou zalité vodou, bude prioritou energetické zemědělství, chceme tam i pár větrných elektráren. Jednalo by se o ucelený projekt výroby, uchovávání a distribuce elektřiny z obnovitelných zdrojů. Věřím, že většina z toho se podaří zrealizovat a objem výroby elektřiny by mohl odpovídat nějaké velké uhelné elektrárně,“ dodává starosta.

Projekt by navíc do regionu přinesl i nová pracovní místa. „Otevřely by se pracovní příležitosti v zemědělské prvovýrobě, vznikl by tam i menší závod na výrobu pelet nebo jiné  zpracování biomasy, nějaká pracovní místa by přinesla i obsluha přečerpávačky a solárů. Projekt je ambiciózní, ale zdá se reálný, protože má podporu většinového vlastníka pozemků – Palivového kombinátu Ústí nad Labem, zástupců ústeckého kraje  i dalších důležitých institucí. Bude to ukázkový projekt na pozemcích, které jsou zničeny uhelnou těžbou,“ vysvětluje Buřt. Nyní obec připravuje novou verzi územního plánu, který by tuto proměnu území zohledňoval.

Starosta Horního Jiřetína Vladimír Buřt má ambiciózní plány s rozvojem obce po ukončení těžby uhlí. Foto Petr Zewlak Vrabec

Po uhlí

Jak ukazuje shrnující analýza Vojtěcha Pecky, už dnes je možná pozdě na to, abychom zachránili svět, jak jej známe. Pokud chceme předejít globálnímu ekologickému kolapsu, musíme jednat hned. Dát uhlí červenou a plně se soustředit na masivní dotace do obnovitelných zdrojů vyžaduje politickou odvahu. Spravedlivá transformace se musí odvíjet od potřeb zaměstnanců a skutečně znamenat podporu místních udržitelných ekonomik a kvalitních pracovních míst. Ty zároveň uchovají zisk v regionu a zabezpečí tak jeho rozvoj. Je na odborech, aby pomohly tyto požadavky formulovat.

Ambice Horního Jiřetína ukazují, že když nechybí politické odhodlání, dají se nalézt řešení, která propojí rozvoj obnovitelných zdrojů energie a péči o krajinu s rozvojem pracovního trhu. Stát by měl jasně říci, k jakému datu s uhlím definitivně skončí, a nachystat progresivní strategii spravedlivé transformace, která povede minimálně k naplnění závazků z Paříže. Pokud nebude jednat rychle, dopady klimatických změn jeho přešlapování doženou.

Autorky jsou spolupracovnice redakce. 

Text vznikl za podpory Rosa Luxemburg Stiftung.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image