Foto: Saša Uhlová
Když ve čtvrtek na Hradě Andrej Babiš po pětasedmdesátiminutovém rozhovoru s Milošem Zemanem dokráčel k mikrofonům a rozhovořil se, vše nasvědčovalo, že dojde k dlouho očekávané (ne)události. Prezident premiérovi neslíbil odvolat ministra kultury Antonína Staňka (za ČSSD) „bez zbytečného odkladu“ (litera ústavy). Hlava státu vyjádřila – jako obvykle – pochybnosti o nominantovi sociálních demokratů Michalu Šmardovi, ponechala jednoduchý ústavní úkon ležet ladem, z předsedy vlády si udělala onuci na své cukrovkářské nohy a vrhla základy právního státu i politickou situaci na rozžhavený rošt.
Nevíme, co se v hlavách našich velkých zvířat děje. Víme jen, že už zase dělají dějiny, které však na příliš slavnou kapitolu zrovna nevypadají.
Tady už nejde o kouř pálených „kavárenských“ trenek v hradním areálu, o Peroutku bez článku „Hitler je gentleman“, o starostu Vídně neskrblícího na tamní českou školu nebo o rasistický folklór střetu s „islámskou anticivilizací“, světový to problém (zvláště na Teplicku). Nejde už o pouhé verbální hříčky „postfaktické“ éry a o průlom kulturních rámců dobrého vychování. Tady se prolomil základní zákon České republiky. Není možné, aby kdokoli na Pražském hradě aspoň se dvěma semestry plzeňských práv nevěděl, co ví zcela určitě i manažer Michal Šmarda s pouhou maturitou: že totiž není-li v ústavě uvedena lhůta pro úkon hlavy státu, potom to znamená, že prezident není ničím jiným než „automatem na podpisy“. Což je případ odvolání a jmenování ministra premiérem. A naopak: pokud lhůta uvedena je, ústava tím prezidentovi výslovně stanoví prostor pro jistou míru moderování politiky. Jestliže „muž z vysokého zámku“ tyto základy ignoruje, potom je zbytečné počítat, kolik získal hlasů v přímé volbě. Teď už je potřeba se ptát, kolik má vlastně Miloš Zeman tanků.
Nic se neděje
Některé jevy v biosféře mají však prozaičtější vysvětlení. Inspiraci možno čerpat u klasického komediálního herce Jiřího Sováka, jenž údajně kdysi striktně odmítl nasednout ve filmových Karlových Varech na koně, jak to po něm chtěli dokumentaristé festivalu. „Vždyť je to zvíře. A nikdo přece nemůže vědět, co se v tý jeho hlavě děje.“ Nevíme to. Nevíme ani, kdo a proč právě rozhoupává českou loď na Hradě i v podhradí, z velkého světa i podsvětí. Konkurence mezi oligarchy a kmotry je obrovská a Evropa i svět jsou sítí výživných bulvárů pro vyběrače výpalného. A taková Marie Benešová je v té opulentní idyle neřízenou střelou země-vzduch, takzvaná herdekbaba, která již v nejednom záchvatu právního vědomí a svědomí dokázala zatopit i svým nejlepším kamarádům. Nejen „justiční mafii“.
Andrej Babiš na Hradě předvedl své druhé největší selhání. To první nastalo v létě 2016, kdy nedovedl do konce konflikt s demoličními „reformátory“ policie, neriskoval vládní krizi a nechal věcem volný průběh. Myslel si asi, že to ustojí, vysedí a nechá vyhnít. Nynější selhání není o nic menší. Mlel na hradním nádvoří, že je tu koaliční smlouva, kterou hodlá dodržet, poněvadž si přeje pokračování vlády se sociální demokracií. Že Zeman má prostě svůj – a vlastně i Babišův – názor na Staňka i Šmardu. Že on, Babiš, nejprve bude jednat s šéfem ČSSD Janem Hamáčkem a ten pak zase se Zemanem. Nic se neděje, hotová brnkačka. V ústavě přece není pro prezidenta žádná lhůta a navíc máme „ústavní zvyklosti“ (kašlat na ústavu, nutno uznat, je už u nás zvyklost neprůstřelná, protože pravšední). Babiš protiústavní postup nevidí, a tudíž žádná kompetenční žaloba nebude. A vše se příští týden vyřeší, všechny zádrhele, ba snad i motýle.
Na světle, nebo v přítmí?
Bystří pozorovatelé zastříhali ušima, když v Babišově prázdném proslovu zaslechli důraz na druhou část hradních povinností. Tedy na jmenování nového ministra kultury. Chytili se stébla, že ze slepé uličky by snad bylo možné vycouvat se ctí, kdyby Hamáček za Zemanem přišel s jiným nominantem, který se ve svém životaběhu o kulturu aspoň šosem otřel a chodil do většího množství škol. Není však jasné, zda se pod tíhou reality tohle slaměné stéblo udrží na hladině. Nevíme, co se v hlavách velkých zvířat děje. Víme jen, že už zase dělají dějiny, které však na příliš slavnou kapitolu zrovna nevypadají.
Je těžké si představit, že by smířlivý manévr vyšel, Hrad se nažral a koalice zůstala celá. Naši sociální demokraté se ocitli na ploše natolik šikmé, že pondělní vedení strany už nemusí vnímat případné vyřešení ministerské nominace jako řešení, ale jen jako drcnutí přes drobnou nerovnost při sešupu do opozice. Rozhalí si sociální demokraté v afektu před popravčí četou – před „okolnostmi a atmosférou“ – hruď, aby odešli do nebytí a zapomnění aspoň důstojně? Proti této variantě však stojí světla vládních ramp a ministerské penězovody, které jsou příliš lákavé. A navíc je tu povědomí ušlechtilé povinnosti, že v reálném kapitalismu je třeba tlačit ze sociální strany státních vrat, i když nesnesitelně vržou a i když se proměnily ve firemní bránu s ostražitým vrátným, otravnými píchačkami a pragmatickým managementem.
V přítmí opozice by nešla provozovat okouzlující fraška zásadních sporů mezi petříčkovskými atlantisty a foldynovskými rusofily, schillerovskou úsporností a maláčovským sociálnem, mezi verbíři „městských liberálů“ a advokáty „levné práce“. Je to sice portfolio dávno již bytostně nevolitelné, v opozičním stínu by však z něho zbyl jen prázdný měch. O těchto dvou slepých uličkách budou sociální demokraté rozhodovat už v pondělí, kterého se naše nejstarší politická strana ještě dozajista dočká.
Autor je politický komentátor.