foto commonsnetwork.eu
Utopie jsou s dějinami levicové a radikální politiky nerozlučně spjaté, zároveň je ale jejich pozice vždy nějakým způsobem nejistá a problematická. Příkladem může být ortodoxní marxismus, který přiškrtil utopické myšlení „vědeckou vírou“ v neochvějnou zákonitost ekonomiky a dějin. Antikomunističtí filosofové pak zasadili utopiím ránu zprava svým tvrzením, že velké utopické představy jsou spojené s totalitarismem a vedou k netoleranci a násilí.
Přesto se s utopiemi začíná v poslední době znovu stále častěji pracovat. Příkladem může být nedávno zesnulý sociolog Erik Olin Wright, který mluvil o tzv. reálných utopiích, nebo německý teoretik Alexander Neupert-Doppler, který oprášil termín konkrétní utopie, pocházející od velkého německého filosofa naděje a utopie Ernsta Blocha. Právě Neupert-Doppler se zasloužil o nedávné vydání sborníku nazvaného Konkrete Utopien: Unsere Alternativen zum Nationalismus (Konkrétní utopie. Naše alternativy k nacionalismu, 2018) který se nezastavuje u teorie, ale dává prostor hlasům lidí činných v sociálních hnutích.
Konkrétní utopie
Ať už mluvíme o konkrétní nebo reálné utopii, je jasné, že jde o určitý posun a vymezení ve vztahu ke klasickým velkým utopiím. Ernst Bloch razil termín konkrétní utopie, aby dal najevo, že jde o utopii, která není odtržená od reality, ale navazuje na kritiku současného stavu společnosti a rozvíjí možnosti změny už v současnosti, nikoli v abstraktní „utopické“ budoucnosti. To souvisí s přístupem aktivistů a aktivistek, kteří se pokoušejí uskutečňovat reálné či konkrétní utopie v malém měřítku a uvažují o možnostech jejich rozvíjení.
Některé konkrétní utopie už jsou součástí naší reality a měli bychom si jich být vědomi prostě proto, abychom viděli, že nadvláda zisku a konkurence v našich životech není totální.
Kniha o konkrétních utopiích představuje mnohohlas menších či větších utopií a tím také odpovídá na obavu z totalitárních dopadů utopického myšlení. Hlavním problémem totiž nejsou utopie, ale to, kdo je vytváří a jestli je mají ostatní lidé možnost diskutovat, kritizovat a podílet se na jejich uskutečňování jinak než jen jako kolečka v soukolí. Podle Bini Adamczak mají utopie naopak demokratický potenciál, protože rýsováním budoucích vizí člověk vykládá karty na stůl a vystavuje své cíle kritice.
Lék na nemoci radikální politiky?
Utopické uvažování může mít pro současnou radikální a levicovou politiku léčivou sílu. Progresivní levice, která poslední desítky let přežívá v defenzivě a často v akademickém prostředí, se soustředila především na kritiku (či v případě autonomního hnutí na totální negaci). Nekonečné broušení a radikalizace kritické teorie občas paralyzuje jakékoliv politické jednání. Hnutí vyzbrojené kritickou teorií často nakonec obrací svou zbraň proti sobě, aby donekonečna moralizovalo sebe sama nebo své nejbližší spojence. Koncentrace na vize může tuto paralyzující spirálu pomoci překonat a vlít do žil trochu optimismu.
Podobně mohou konkrétní utopie překonávat nekonečné spory o to, která politická strategie je ta správná. Různé skupiny jsou mnohdy přesvědčené, že k emancipaci vede jen jedna cesta – někteří tak odsuzují stranickou politiku jako apriori autoritářskou, druzí zase považují sociální hnutí za neúčinný „karneval poražených“. Když začneme od formulace cílů, můžeme se pak ptát, jaké strategie k nim vedou. Často zjistíme, že je jich potřeba víc najednou nebo že různé cíle potřebují různé strategie.
Konkrétní utopie ovšem také spojují teorii a praxi. Právě zkušenosti z menších projektů a pokusů vytvářet jiné světy, které mají lidé z aktivistického prostředí, jsou pro politiku konkrétních utopií cennější než zkoumání dějin levicové filosofie.
O alternativách k současnému uspořádání je nakonec třeba uvažovat už proto, že v současných turbulentních dobách těžko můžeme věřit na pozvolný a klidný chod dějin. Dějinné zlomy přicházejí a přijdou další. Často přitom mohou dopadnout podle toho, kdo bude mít připravenou promyšlenou a funkční představu alternativy.
Města pro všechny
Sborník Neuperta-Dopplera se utopickými vizemi doslova hemží. Začít můžeme konkrétními utopiemi souvisejícími s městem. První z nich je všeobecně dostupné bydlení ve společenském vlastnictví. Konkrétní utopií, která jde tímto směrem, je například syndikát nájemníků, který se snaží vykupovat domy z trhu a převádět je do společného vlastnictví. S něčím podobným v současnosti začíná český kolektiv Sdílené domy. Pokusem atakovat tržní pojetí ve velkém je berlínská iniciativa za vyvlastnění velkých vlastníků bydlení a převedení bytů do komunálního a družstevního vlastnictví.
Městské utopie se ale netýkají jen bydlení, ale také svobody pohybu, a mohou být alternativou k politice národních států. Síť solidárních měst se již dnes snaží podporovat imigranty bez ohledu na to, zda jim státy daly povolení k pobytu, a v některých případech jim dokonce udílejí městské občanství.
Další konkrétní utopií může být tzv. revoluce péče. Jde o koncept, který se zasazuje o společenské docenění práce, jako je výchova, péče o domácnost, sociální práce a další oblasti, které jsou pro dobrý lidský život nepostradatelné. Revoluce péče nejenže upozorňuje na celou oblast nedoceněné lidské činnosti tradičně přenechávané ženám, ale chápe se také jako cesta k organizaci ekonomiky, která nebude zaměřená na zisk a růst, ale i na lidské potřeby.
V situaci probíhající klimatické katastrofy jsou zásadní utopie spojené s nerůstovou a udržitelnou ekonomikou. To, co se někomu může jevit jako omezení našeho současného způsobu života, je totiž také možností utvářet naši společnost jinak a lépe. Jako určitou zastřešující (nebo „shrnující“, jak ji nazývá Neupert-Doppler) utopii je možné pojímat „solidární způsob života“, který kladou jako alternativu k současnému „imperiálnímu způsobu života“ Ulrich Brand a Marcus Wissen (o těchto konceptech a o konkrétních utopiích v kontextu klimatické politiky a ekologie píše na Deníku Referendum Josef Patočka).
Některé konkrétní utopie už jsou součástí naší reality a měli bychom si jich být vědomi prostě proto, abychom viděli, že nadvláda zisku a konkurence v našich životech není totální, nebo abychom je v případě potřeby chránili. V českém prostředí se většinou jedná o malé, ale rozhodně zajímavé projekty. Kromě zmíněných Sdílených domů můžeme připomenout třeba Ateliér bez vedoucího, jehož členové a členky experimentovali s nehierarchickým vzděláváním v uměleckém prostředí. Za konkrétní utopii lze označit i systém komunitně podporovaného zemědělství, který spojuje ekologické zemědělce s konzumenty. Utopický osten v sobě ovšem obsahuje i projekt Housing first, který pracuje s právem na bydlení i pojetím sociální podpory, která není orientovaná na zásluhy, ale na potřeby.
Utopické snění v člověku probouzí každoroční akce Zažít město jinak, při které se na chvíli ulice stanou místem pro život lidí, nikoli aut (nebo pravidelné čištění ulic, při kterých auta zmizí úplně!). Družstevní podniky jako jsou Tři Ocásci nebo Střecha zase experimentují s družstevním vlastnictvím a rovnostářskou organizací práce. Příkladem utopie, kterou si většina z nás ani neuvědomuje, může být fungující síť veřejných knihoven, které jsou otevřené za minimální poplatek každému.
Jak neudělat z utopie ostrov?
Právě experimenty na mikroúrovni jsou důležité, protože se v nich utvářejí nové typy vztahů na té nejnižší úrovni a mohou se tak rozrůstat do společenské každodennosti. Právě u nich ale také hrozí nebezpečí, že se stanou tím, čím byla Utopia Thomase Morea – totiž ostrovem. V tomto případě ostrůvkem odtrženým od zbytku společnosti, kde je budován malinký alternativní svět, ale nekonfrontují se mocenská centra toho velkého.
Existují dva způsoby obrany před tímto vývojem. Za prvé, klást si alespoň otázku po možnostech přenesení menších projektů na vyšší úroveň. Je třeba vykročit z falešné alternativy mezi spontánním hnutím a uchopením moci v současné podobě státu a promýšlet nové formy demokratických institucí s širokým dosahem.
Druhý způsob je praktičtější. Jde o to hledat spojenectví a volit takové strategie, které překonávají jednostrannou sebezahleděnost. Příkladem může být hamburská solidární poliklinika, která je malým radikálním projektem v rámci chudé hamburské čtvrti a zároveň buduje spolupráci s odbory ve velkých státních nemocnicích.
Autor je spolupracovník redakce.