Vítěz italských voleb, předseda pravicově populistické Ligy a současný italský ministr Matteo Salvini se několikrát nechal slyšet, že migranti, kteří do Itálie prchají přes moře za cenu riskování vlastního života, jsou „novodobí otroci“. Nejde však pochopitelně o projev empatie, ale o strategii dehumanizace, která má odstrašit nově příchozí a taky Salvinimu přinést politické body u voličů, kteří se sympatiemi vzhlížejí ke vzpomínce na Itálii v době fašistického režimu či ještě dávnější minulosti, kdy Itálie ovládala řadu kolonií v Africe. Jde však také o konstatování těžko popiratelného stavu, ve kterém se nacházejí dnes v Itálii nejen afričtí migranti, ale do jisté míry také námezdní dělníci přijíždějící z chudších částí východní Evropy.
Ve spárech mafie
Počet afrických migrantů v Itálii dosáhl vrcholu v roce 2016, kdy se na italském břehu vylodilo 181 436 migrantů. Největší centra pro přijímání migrantů jsou na jihu země, na Sicílii a v Kalábrii, v oblastech tradičně ovládaných mafií. Co je na nich zajímá? Italský stát platí přijímacím střediskům 35 eur za přistěhovalce denně (a 45 eur za nezletilé). V průběhu masové migrace v posledních letech se tak stalo ubytování a krmení migrantů obrovským byznysem.
Většina z migrantů žije na pokraji chudoby, pracují bez pracovního povolení, s povolením falešným nebo prostě bez jakýchkoli dokladů. Nemohou očekávat ani žádnou právní ochranu.
Největší přijímací střediska v Itálii se nazývají Caras (Centri di accoglienza per richiedenti asilo neboli „uvítací střediska pro žadatele o azyl“). Každé z nich má na starosti smlouvy v hodnotě několika milionů eur na poskytování potravin a dalších služeb. Šetření v roce 2017 týkající se Cara Sant’Anna (postaveném na opuštěném vojenském letišti v Isola di Capo Rizzuto v Kalábrii) odhadlo, že za deset let provozu se mafii podařilo zpronevěřit až třetinu ze sta milionů eur ze státního financování. Dělalo se to jednoduše – počet obyvatel se přeháněl, kvůli vyššímu čerpání dotací a těm, co ve středisku skutečně byli, se podávaly malé porce zkaženého jídla. Azylové středisko se podle vyšetřujícího soudce stalo „pokladničkou pro mafii“. Provoz Cara Sant’Anna nakonec převzal Červený kříž.
Kromě byznysu se státními příspěvky však dobře funguje také další segment, který ovládá mafie. Jde o oblast zemědělství, kde je potřeba každá ruka. Poptávku po levné pracovní síle uspokojují právě mafiáni, kteří přímo v centrech najímají sezónní pracovníky a snaží se srazit cenu za jejich práci na minimum. „Kriminální ekonomika je mnohem lépe organizovaná než ta běžná,“ říká Leonardo Palmisano, sociolog a autor knihy Mafie Caporale, zabývající se nezákonným vykořisťováním dělníků v Itálii.
Na italských farmách totiž čím dál tím víc pracují místo samotných Italů hlavně námezdní dělníci z jiných zemí. Z menší části jde o lidi z východní Evropy a z větší pak o africké migranty, především ze zemí, jako jsou Somálsko, Gambie, Ghana, Nigérie a Súdán, snažící se začít nový život v zemi bez válek a politicky motivovaného teroru. Většině z nich se to však nikdy nepodaří. Jejich život totiž nemá žádnou hodnotu ani v Itálii.
Námezdní síly po práci přebývají v chudinských centrech a táborech, které se nijak neliší od přijímacích středisek a vlastně ani od podmínek v zemích, z nichž migranti prchají. V táborech bují divoký kapitalismus, takže tu najdete bordely, kluby i krámky s iPhony či africkými specialitami, ale nikde tu není tekoucí voda ani hygienické zařízení. Problémem jsou i požáry. Oheň je tu jediným způsobem, jak se v noci ohřát, a tak se pálí všechno, co je po ruce.
Podle údajů charity MEDU, nabízející lékařskou podporu v těchto chudinských centech, 21 procent jeho obyvatel trpí střevními onemocněními, 17 procent respiračními problémy a 22 procent osteoartikulárními bolestmi. Mnoho z nich má problémy s duševním zdravím a hrůzy, které utrpěli po cestě do Evropy, jim způsobily postraumatickou stresovou poruchu. Řada z nich má vyrážky ať už z neustálého kontaktu s pesticidy nebo kvůli komárům. Do práce musí často chodit hodinu až dvě pěšky, a tak je většina lidí tak vyčerpaná, že když nepracují, spí. Pokud se jim tedy podaří přes bolesti vůbec usnout. Jedním z největších kšeftů v táborech je černý trh s léky proti bolesti, zejména ketoprofenem. „Kdyby mi v Africe někdo řekl, že tohle je Evropa, tak bych tomu nikdy nevěřil,“ říká jeden z obyvatelů chudinského tábora.
Krvavé zemědělství
Většina z migrantů tak žije na pokraji chudoby, pracují bez pracovního povolení, s povolením falešným nebo prostě bez jakýchkoli dokladů. Nemohou očekávat ani žádnou právní ochranu. „Sice víte že se vám dějí věci, které nejsou správné,“ říká kamerunský aktivista Yvan Sagnet, „ale nemůžete to nikomu na úřadech říct, protože vás okamžitě nahlásí jako nelegálního přistěhovalce.“ Na jihu Itálie funguje paralelní systém provozovaný mafií, a tak se skutečné právo prosazuje velmi těžko. Podle Rocca Borgese, tajemníka odborového svazu FLAI-CGIL (který zastupuje zemědělské pracovníky) v Gioia Tauro v Kalábrii je tam inspektorů dohlížejících na pracovní podmínky „velmi málo a jsou velmi zkorumpovaní“.
Dělníci jsou často převáženi z jednoho chudinského centra do druhého příslušníky mafie. Díky takzvanému zákonu Bossi-Fini (podle vůdců dvou stran, které ho vypracovaly) z roku 2002 se uděluje povolení k pobytu pouze těm, kteří mají pracovní smlouvy. Díky tomu jsou přistěhovalci ochotní udělat pro pracovní povolení cokoli. Ti, kteří ho nemají – a těch také není málo –, jsou ještě zranitelnější. V zimě tak pracují v Kalábrii, kde sbírají pomeranče a kiwi, na jaře jedou na sever do Kampánie sbírat jahody, melouny a šalotku, v létě se přesouvají do „italské paty“ a v Puglii sklízejí rajčata a papriky a na začátku podzimu se dostanou do Veneta či Piemonty a sbírají hrozny.
Už tak nízké platy se pro „ilegály“ ještě sníží. Dělníkům často jejich „gangmasteři“ zadržují doklady, takže sice teoreticky mohou odejít, ale neudělají to. „Když pracujete týden nebo dva bez platu,“ říká Sagnet, „a mají vaše dokumenty, tak samozřejmě neodejdete.“
Mnoho migrantů také uvádí, že na ně mají zaměstnavatelé také sexuální požadavky. Násilí, zejména vůči ženám, je znepokojivě běžné. Beauty, nigerijská žena ve fialové paruce, která žije v chudinském městě San Ferdinando, říká: „Nikdy se necítíš v bezpečí. I když spíš, máš jedno oko otevřené.“ Tayo, dvaadvacetiletá dívka z Nigérie, byla napadena, když se pokusila bránit přítele. Sexuální násilí není na těchto chmurných místech žádnou novinkou, dalo by se říct, že jde o konstantní jev. V roce 2015 byl v Ragusa na Sicílii zabit dělník žijící v chudinském městě a jeho žena byla znásilněna. Už v roce 2011 vyšetřování odhalilo, že desítky rumunských dělníků a dělnic byly nuceny k prostituci.
Produkty jejich práce často končí v regálech italských i mimoitalských supermarketů, jejichž zákazníci si podmínky, z nichž přišly, nedokážou představit. Supermarkety a jejich dodavatelé používají certifikáty, jejichž cílem je ujistit spotřebitele, že zboží, které kupujeme, je vyráběno v rámci legálních pracovních postupů. Jak však tyto příběhy dokazují, takové fíkové listy jsou naprosto nespolehlivé a spotřebitele jednoduše nevědomky matou: ti, kdo nakupují italskou produkci, nevědí, že jejich zdravá středomořská strava je někdy plodem otroctví 21. století.
Moderní otroctví
Podmínky, ve kterých námezdní dělníci pracují, popisuje mnoho nevládních organizací jako moderní formu otroctví. Žijí v táborech v odlehlých vesnických ruinách nebo chatrčích nedaleko města. Někteří z nich mají povolení k pobytu, ale zdaleka ne všichni. Podobné je to s povolením k práci, většina z nich nějaké má, ale podle odborů jsou často falešná. Jsou ochotni přijmout jakoukoli práci, i když hodinová mzda jde hodně pod standard, který odbory zaručují.
Podle Jakuba Sobika z britské nevládní organizace Anti-Slavery International existují tři hlavní faktory, díky nimž se modernímu otroctví daří. Jsou jimi zranitelnost, diskriminace a nedostatek právního státu. Italské zemědělství splňuje všechny tyto podmínky. Otroctví 21. století nepotřebuje řetězy, stačí si vybrat dostatečně zranitelnou oběť, na kterou budou fungovat psychické a fyzické metody zastrašování. A migranti jsou z tohoto pohledu velmi snadnou kořistí.
Migranti se nemají kam odvolat a kde si stěžovat, naopak jsou vystaveni rasistickým útokům ze strany ultrapravicových skupin a jedinců. V roce 2018 bylo v Itálii zaznamenáno 126 rasově motivovaných útoků, některé z nich skončily smrtí. Na problém upozorňuje i italská tajná služba a varuje před „skutečným rizikem nárůstu nesnášenlivosti vůči cizincům“.
Podle odhadu organizace Global Slavery Index, zabývající se zjišťováním počtu lidí pracujících v otrockých podmínkách, je v italském zemědělství v této situaci minimálně padesát tisíc lidí (celkově jde o 145 tisíc, připočteme-li lidi vykořisťované při domácích pracích a prostituci). Podle zvláštního zpravodaje OSN pro otroctví v Itálii hrozí vykořisťování dalším 400 tisícům lidí pracujících v zemědělství a 100 tisíc z nich je nuceno pracovat v nelidských podmínkách. Odborář a aktivista původem z Pobřeží slonoviny Aboubakar Soumahoro situaci shrnuje slovy: „Jde o formu vykořisťování, která v mnoha ohledech přesahuje to, co se dělo v minulosti. Tehdy totiž otrokáři dbali aspoň o zdraví svých otroků, protože je potřebovali. Dnes už nefunguje ani to.“
Salvini a jeho spojenci obrátili logiku na hlavu. Oběťmi pro ně nejsou lidé, kteří byli zotročeni, ale Italové. Podle jejich názoru zločinci nejsou „gangmasteři“, kteří vykořisťují pracovníky, ale přistěhovalci. Jedním z jeho nejznámějších sloganů Salviniho Ligy je „la pacchia è finita“ (bezplatná jízda je u konce) – odráží lidový mýtus, že uprchlíci a přistěhovalci z Východu nějak zbohatli na úkor obyčejných Italů. Když hovoříte s pravicovými politiky v Itálii, téměř všichni opakují konspirační teorii o tom, že masové přistěhovalectví bylo financováno temnými silami.
Pravda však je, že někteří Italové krvavě vydělávají na práci uprchlíků a chudáků. Italský zemědělský sektor vzkvétá, přičemž potravinářské výrobky tvoří 8,7 procent italského HDP. Samotný rajčatový průmysl má hodnotu 2,8 miliardy liber. Hromadné přistěhovalectví je chaotické a nekontrolované, ale vykořisťování námezdních dělníků z řad přistěhovalců je systematické.
Autoři jsou publicisté.
Z anglického originálu Are your tinned tomatoes picked by slave labour?, publikovaného na webu deníku The Guardian, přeložil LP Fish. Redakčně upraveno a zkráceno.