Ruský krimi-thriller Fabrika: Když zoufalá situace vede k odporu

Jurij Bykov ve svém dalším společenskokritickém snímku vypráví o skupině dělníků, kteří se po uzavření továrny rozhodnou zvrátit nepříznivý vývoj svých životů.

Příběh policisty, který přejede malého chlapce a jehož čin se rozhodnou jeho zkorumpovaní kolegové všemi dostupnými prostředky zakrýt. Zchátralá obytná budova, která se může každou chvíli zřítit, ale veškeré snahy volající po evakuaci obyvatel jsou kvůli lhostejnosti místní politické správy marné. Ruský režisér Jurij Bykov často volí náměty poukazující na problémy soudobé ruské společnosti. Zároveň je zasazuje do atraktivnějšího žánrového rámce. Ani jeho nový snímek Fabrika (Zavod, 2019) v tomto ohledu není výjimkou.

I tentokrát totiž podává další verzi boje slabých s mocnými. Proti mocenské přesile tu stojí skupina dělníků z jedné továrny kdesi v Rusku, kterou se její majitel, místní oligarcha Kalugin (Andrej Smoljakov), rozhodl zavřít, aniž by byl schopen zaměstnancům v dohledné době poskytnout finanční kompenzaci. Několik dělníků pod vedením bývalého vojáka vystupujícího pod přezdívkou Šedivec (Děnis Švedov) se ale postaví na odpor – unesou Kalugina právě do prostorů továrny a žádají za něj výkupné, které by je do budoucna zajistilo. O předání peněz se má postarat šéf Kaluginovy ochranky Anton, přezdívaný Mlha (Vladislav Abašin). Po příjezdu policie se ale situace zkomplikuje a vzdaluje se tak od možnosti pokojného řešení.

Gradující napětí

V případě Fabriky je zřejmé, že tentokrát se Bykov přiklonil blíže k žánrovému řešení. Kontaktnější kameru svých předchozích filmů vyměnil za působivé nájezdy na prostory továrny či za rychle stříhané akční scény. I zde se opírá o syrový vizuální styl, daný buď nehostinností prostředí, či omezenou barevnou paletou, nicméně tentokrát se syrovost staví do popředí jako efektní estetický prvek. Díky těmto postupům úspěšně buduje tísnivou atmosféru jak uvnitř továrny, tak v jejím deštěm zmáčeném okolí, a díky důkladné práci s lokalitou a omezenými zdroji světla je schopen vystavět i nápaditou akční scénu.

Mohla to být příležitost poukázat na problémy současného Ruska i společenské nerovnosti. Bykov ale volí tu nejsnazší cestu: celou problematiku vtěsná do několika siláckých frází.

Thrillerový nádech ovšem filmu dodává především způsob vyprávění. To se soustředí nejprve na skupinu dělníků, jejich vzájemné přesvědčování a následné provedení plánu. Vzápětí ovšem vstupuje do děje další perspektiva – hledisko Kaluginovy ochranky, kterou zastupuje především profesionálně vystupující Anton. Ačkoliv obě skupiny stojí proti sobě, Bykovův scénář se mezi nimi snaží opatrně naznačovat i určité paralely. Scéna rozjímání dělníků nad tím, zda kývnou na účast v plánu únosu, je například podána prostřednictvím prostřihů mezi tím, jak každý z nich prožívá svou žalostnou životní situaci. Po přivolání ochranky je její vůdce Anton podobně exponován tím, že se doma musí starat o svou ženu po chemoterapii. Další jemnou analogií může být i to, že dělníci i členové ochranky spolu komunikují primárně pomocí přezdívek – jako by jejich identita nabývala smyslu až v dané skupině, zatímco bezohledný Kalugin je pojem sám o sobě.

Volba vyprávění prostřednictvím dvou perspektiv nevede jen k tomu, že můžeme danou událost nahlížet z obou stran. Tento přístup je tu spíš podkladem pro vytváření napětí. Tím, že je kamera dočasně postavena na jedné straně, nám jsou odepřeny informace z příběhu druhé strany. Zbavuje nás to původní jistoty o budoucím vývoji. Ve Fabrice Bykov pracuje právě s touto iluzí. Vyprávění nejprve působí naprosto transparentně, ačkoliv některé motivace před divákem skrývá. To pak vystupuje na povrch i v povaze samotného únosu. Jedná se čistě o akci s vidinou zisku, nebo získává – skrze ohrožení plánu policií – další, spíše politické rozměry?

Politický rozměr? Promarněná šance

V tomto ohledu však Fabrika selhává. Kvůli neobratnému podání a nepromyšlenosti se tentokrát u Bykova poprvé sociální stránka stává slabinou filmu. Ani jeho dřívější díla nebyla nějak komplexní či důmyslná, ve své přímočarosti však dokázala svůj kritický náboj zúročit. Tentokrát ale v doslovnosti zachází příliš daleko. Třeba už zmiňované představení hlavních aktérů, které má zdůraznit tíživost jejich životních situací, je tak přepálené (jeden prožívá záchvat kvůli traumatu z války, druhého za zády podvádí žena a další se starají o vážně nemocné blízké), že se ocitá až na hranici exploatace. Nedostatek citu pro míru pak paradoxně vede k tomu, že se zobrazené utrpení nestává něčím, co chce tvůrce přiblížit, ale lacinou výplní děje.

Větší naděje lze vkládat do samotného únosu, který mohl být příležitostí poukázat na rozličné problémy současného Ruska i společenské nerovnosti. Ovšem i zde volí Bykov tu nejsnazší cestu: celou problematiku vtěsná do několika siláckých frází ústřední postavy, jimiž uneseného podnikatele obviní tu z lhostejnosti vůči podniku, tu ze zločinů během divokých devadesátých let. Film tak k prohloubení tématu nevyužívá žádné z možností, které se mu nabízejí. Ani když se na místo dostaví média, nezískává událost širší rozměr – výsledkem je pouze krátká scénka s dalším drsným prohlášením.

Fabrika sice zdařile uniká předvídatelnosti díky komplexnějším motivacím postav a tedy i samotného únosu, ale právě překvapivé zvraty často působí proti tomu, co film postupně budoval a na čem stojí jeho slibná premisa. Ačkoliv postupný přesun na rovinu politického gesta vypadá lákavě, ve finále se jeví srozumitelněji a méně sobecky spíše prvotní snaha dělníků zajistit se v nouzi. Co se zdá být banální a přímočaré, je snahou o zpochybnění některých diváckých očekávání postaveno na hlavu. Film tak ke konci působí, jako by se přesně nerozhodl, kterou cestou se chce vydat. Chce být jen působivým thrillerem, nebo i politickou výpovědí? Daří se mu totiž spíš jen v prvním ohledu.

Autor studuje filosofii a politologii.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image