Ad Astra: vesmírná prázdnota v působivých sci-fi kulisách

Komorní vesmírné drama Ad Astra je dosud divácky nejambicióznějším filmem režiséra Jamese Graye. Na pohled je dokonale působivý, vyznívá však banálně.

James Gray nepatří mezi příliš nápadné americké tvůrce. Přesto nebude nijak přehnané, když jej označíme za jednoho z těch nejzajímavějších. Ve svých předchozích filmech se dokázal elegantně držet na hranici kýče či žánrového filmu a zároveň otevírat vnitřní světy hrdinů důvěryhodným popisem narušených rodinných či partnerských vztahů. Svoje základní téma pak dokázal úspěšně rozehrát v různorodých dobových a společenských kulisách ať už to byla komorní gangsterka z New Yorku devadesátých let Noc patří nám (We Own The Night, 2007), melodrama Milenci (Two Lovers, 2008) nebo atmosférická, ateliérová, a přesto impozantní historická freska Imigrant (The Immigrant, 2013). Kouzlo jeho filmů spočívalo také v pečlivé práci s herci. Například Joaquin Phoenix, se kterým Gray spolupracoval kromě svého debutu Malá Oděsa (Little Odessa, 1994) také ve zmíněných třech filmech, mu vděčí za role, jež patří v jeho kariéře k nejzajímavějším.

Najít otce, zachránit svět

Tematicky podobný je také letošní Grayův film Ad Astra, tentokrát se však odehrává v budoucnosti . Roy McBride (Brad Pitt) se stává astronautem, aby pokračoval v odkazu svého otce (Tommy Lee Jones), který před šestnácti lety záhadně zmizel ze vzdálené vesmírné stanice, kam odletěl hledat známky mimozemského života. Po napadení systému antén poblíž Země zjišťuje, že jeho otec stále žije a pravděpodobně stojí za útokem, který může zlikvidovat lidské civilizace. Tajný tým astronautů včetně McBridea proto vyráží do vesmíru, odkud mají za úkol kontaktovat kosmickou základnu nedaleko Neptunu a pokusit se útokům zabránit. McBride vyráží na cestu, která má zachránit budoucnost světa a zároveň obnovit jeho vztah s otcem.

Ad Astra je film, na jehož morální poselství divák velmi rychle zapomene.

V menších rolích vidíme v Ad Astra několik známých jmen. Donald Sutherland v roli otcova přítele a synova mentora se ve snímku mihne jen na krátkou, přesto příjemnou chvilku. Podobně zapamatovatelný výkon předvede Tommy Lee Jones ztělesňující otce. Jen malý prostor dostává také Liv Tyler v úloze McBrideovy manželky, vzhledem k nudně stereotypnímu pojetí její postavy to ale taková škoda není. Jedinou větší rolí celého filmu je ta hlavní. Brad Pitt postavu přemýšlivého samotáře, který nestojí o status hrdiny, ztvárnil tak, že se oprávněně mluví o jednom z jeho nejlepších výkonů vůbec.

Hudba z družic

Kromě Pitta jsou hlavními spojenci režiséra kameraman Hoyte van Hoytema a skladatel Max Richter. Díky Hoytemovi, který si vesmírnou stylizaci úspěšně vyzkoušel už na Nolanově opusu Interstellar jsou vesmírné obrazy poutavé v akčních sekvencích a dostatečně originální v klaustrofobických momentech v interiérech kosmické lodě i scénách v nekonečném vesmírném prostoru. Richterova minimalistická hudba, poskládaná z reálných zvuků vysílaných z družic NASA Voyager, účinek Hoytemových obrazů maximalizuje a umocňuje pocit realističnosti.

Problém filmu je však banální vyznění jeho hlavního motivu a tón, v jakém je příběh podáván. Velmi zajímavá sci-fi linka je tu jen naznačena. Svět, ve kterém korporace ovládají nejen Zemi, ale také byznys na dalších planetách, militarizace vesmíru, povstalci na Měsíci – to všechno by stálo za detailnější pohled. Je to však upozaděno motivem vztahu syna k otci. Tato linka není v kontextu Grayových filmů nijak zvlášť překvapivá, tentokrát však bohužel vzbuzuje dojem, že kvůli ní nevidíme něco zajímavějšího.

Vesmírná prázdnota je tu navíc cítit nejen z obrazu, ale také z dovysvětlujícího a psychologizujícího protagonistova „vnitřního hlasu“. Všechna ta moudra jsme už totiž někde slyšeli a na rozdíl od Ad Astra jsme byli schopni jim uvěřit a zamyslet se nad nimi. I když měl tentokrát Gray k dispozici celý vesmír a dokázal ho přitažlivě ukázat, své věčné téma se mu do něj důvěryhodně zasadit nepodařilo. Ad Astra je film, na jehož morální poselství divák velmi rychle zapomene. Místo něj bude vzpomínat na efektní honičku vozítek na Měsíci nebo na bizarní kosmický střet s opičákem.

Autor je publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies