Foto Σ64, Wikimedia Commons (CC BY 3:0)
Lídři G7 se na nedávné schůzce pokusili ukázat, že klimatickou změnu chápou jako jedno z klíčových témat současnosti. Mediální kotrmelce okolo pomoci s hašením požárů v Amazonii ale zastínily to, že Japonsko stále patří k největším investorům do uhelné energetiky a navíc mimo své území financuje stavbu zastaralých elektráren, které dusí lidi v už tak dost znečištěných regionech.
Závěr letošní schůzky lídrů klubu nejbohatších zemí světa G7 v některých momentech připomínal hořkou komedii. Ve vzduchu viselo téma klimatické změny – a to nejen kvůli hořícím pralesům v Amazonii, Africe a na Sibiři. Když ho ale prezident předsedající Francie Emmanuel Macron zařadil do programu, jedna židle v jednacím sále zůstala prázdná. Donald Trump si údajně na tutéž dobu zařídil důležité schůzky s delegacemi Německa a Indie a přes novináře svým kolegům zpětně vzkázal, že si přeje čistý vzduch a čistou vodu. Nezapomněl přitom dodat, že jeho země má nejčistší vzduch i vodu na planetě.
Japonsko zneužívá slabších regulací v ostatních zemích a investuje tam do uhelných technologií, které by v Japonsku dávno nesplňovaly emisní normy.
I přes neúčast amerického prezidenta, který svůj postoj k environmentálním otázkám jasně demonstroval odstoupením od klimatické úmluvy, se ostatní země G7 domluvily na finanční injekci pro boj s požáry v Brazílii. Její prezident Jair Bolsonaro ale nabídnutých 20 miliónů dolarů obratem odmítl a Macrona nařkl z kolonialistického smýšlení.
Za kouřovou clonou
Když se v sedmdesátých letech začaly ekonomicky nejsilnější země světa cíleně scházet, hlavním účelem jednání bylo dobrat se alespoň k rámcové shodě na řešení nejpalčivějších politických otázek. Letošní politické tance v luxusním letovisku na francouzském pobřeží Atlantiku a přestřelka mezi prezidenty Francie a Brazílie sice dokázaly zaměstnat většinu světových médií, zároveň ale ukázaly, že jednání G7 dnes v naplňování svého základního účelu selhávají. Zvlášť patrné je to právě u problému klimatické změny, které vedle vztahů s Ruskem a Íránem nebo vystoupení Velké Británie z EU v současnosti bezesporu patří mezi klíčová politická témata. Kouřová clona hořících amazonských pralesů paradoxně během jednání dokázala zakrýt to, že některé země G7 zcela vědomě přilévají oheň do ohně globálního oteplování.
To, že největší klimatickou výzvou je opuštění energetiky založené na fosilních palivech, si země G7 dobře uvědomují. Před čtyřmi lety se dokonce slavnostně zavázaly k takzvané „dekarbonizaci“. Ačkoliv si na ni velkoryse daly čas do konce století, podle hodnocení uhelné politiky G7 pravidelně vydávaného mezinárodním klimatickým think tankem E3G ale k postupnému opouštění uhlí skutečně dochází. Většina sedmičky přestává plánovat nové uhelné elektrárny a zejména Kanada a Velká Británie podnikají politické i ekonomické kroky k uzavírání těch starých. Naopak černou ovcí je dlouhodobě Japonsko, kterému se tlak na dekarbonizaci daří vytrvale ignorovat. Podle nové zprávy organizace Greenpeace navíc zneužívá slabších regulací v ostatních zemích a investuje tam do elektráren, které by v Japonsku dávno nesplňovaly emisní normy.
Japonský uhelný boom
Podle současných plánů to vypadá, že by v příštích letech jen v Japonsku měly vyrůst desítky uhelných elektráren o celkové kapacitě 15 gigawattů, což je zhruba sedminásobek dnešního výkonu Temelína. Jen velká elektrárna v Kóbe na jihu země bude po svém rozšíření vypouštět ročně dalších 8 miliónu tun oxidu uhličitého. To je přibližně o třetinu víc než největší český zdroj CO2, elektrárna Počerady. Jak se ale ukazuje, zahraniční projekty, do kterých Japonsko investuje, jsou na tom ještě mnohem hůř.
Od ledna 2013 do letošního května japonské veřejné finanční instituce – patří sem hlavně Japonská banka pro mezinárodní spolupráci (JBIC), Japonská exportní a investiční pojišťovna (NEXI) a Japonská agentura pro mezinárodní spolupráci (JICA) – vložily peníze do stavby sedmnácti nových uhelných elektráren ve Vietnamu, Indii, Indonésii, Bangladéši, Maroku a Chile. V některých případech se spojily s největšími domácími soukromými bankami. Přestože Japonsko má status jedné z nejbohatších zemí světa a disponuje technologiemi, které dokáží emise udržet v rámci relativně přísných domácích norem, nebrání mu to v zahraničí financovat projekty, které vypouští až třináctinásobek oxidů dusíku, třiatřicetinásobek oxidu siřičitého a čtyřicetinásobek prachových částic. „Je smutné vidět propast mezi příslibem Japonska vyvážet kvalitní infrastrukturu a realitou exportu nekvalitní uhelné technologie,“ shrnuje situaci Hanna Hakko z japonské pobočky Greenpeace.
Indie, Bangladéš a Vietnam patří už teď mezi země s nejznečištěnějším ovzduším na světě a zároveň v nich roste poptávka po elektřině. Investice do zastaralých technologií situaci ještě zhoršují a navíc těmto zemím do budoucna vytvářejí ekonomickou zátěž spojenou jednak s dosahováním závazků vyplývajících z Pařížské úmluvy, ale především s udržováním ovzduší alespoň ve snesitelném stavu. Podobnému efektu, byť v řádově nižší míře, se pravděpodobně nevyhnou ani země ležící v blízkosti japonských ostrovů. Emise z desítek elektráren, které tam v současnosti rostou, se na státních hranicích nezastaví a nejspíš budou znečišťovat ovzduší v Číně, Nepálu, Kambodži, Myanmaru nebo v Thajsku. Japonský institut pro obnovitelnou energii ve spolupráci s německou nevládní organizací Climate Analytics letos spočítal, že pokud bude Japonsko postupovat podle svých domácích i zahraničních plánů, překročí téměř trojnásobně své závazky vůči Pařížské dohodě.
Uhelný kolonialismus
Vloni v září japonský premiér Šinzó Abe napsal pro Financial Times článek nazvaný „Připojte se k Japonsku a pomozte zachránit naši planetu“. Volá v něm po různých opatřeních, která pomohou zpomalit mohutné přírodní katastrofy spojené s globálními změnami klimatu. Zdůrazňuje, že je potřeba důvěřovat vědeckým důkazům přinášeným Mezivládním panelem pro klimatickou změnu (IPCC), vyvíjet šetrnější technologie, snižovat emise z dopravy, ale i omezit fosilní paliva. Článek plný informací o šinkansenech, velkokapacitních bateriích a hydro-společnosti měl být nablýskanou vizitkou pro letošní japonské předsednictví G20, tedy klubu dvaceti nejbohatších zemi světa, ale při pohledu na realitu japonských uhelných investic působí jako levná teleshoppingová reklama. I v této společnosti je totiž Japonsko druhým největším investorem do zahraničních uhelných elektráren. Před ním už je jen Čína. V zemích, jako je Indonésie, kam mohutně investuje Japonsko i Čína, je jimi energetický sektor v podstatě ovládán. Analytik tamní nevládní organizace PAEER Jasman Simanjuntak očekává, že v následujících letech se situace ještě zhorší, a upozorňuje, že společně s investicemi je potřeba zvažovat jejich destruktivní dopad.
Jaké byly skutečné motivy Jaira Bolsonara, když označil nabídku finanční injekce od G7 pro boj s požáry za kolonialismus, si můžeme jen domýšlet. Mluvit o kolonialismu ve spojitosti s G7 ale není zas až tak vedle. Co jiného je zneužívání dvojích standardů pro investice do špinavých technologií, na kterých sice vydělají japonští investoři, ale v důsledku na ně doplatí lidé, kteří musí žít v jejich bezprostředním okolí?
Autor je sociolog pracující v environmentální oblasti.