Patří budoucnost (umění) ohni? Co si počít s obrazy hořící planety

Co v nás vyvolávají obrazy ekologického kolapsu? A jak v jejich záplavě formulovat komplexnější sdělení?

Foto JOAO LAET/AFP/Getty Images

Svět hoří. Mediální pozornost se k nekončícím požárům ohromných lesních ploch upíná posledních několik týdnů, jedná se však o důsledek dlouhodobě se zhoršující situace. Opakovaně hořela nebo hoří rozsáhlá území v Kalifornii, Řecku, Austrálii a na mnoha dalších místech planety, málokdy však požáry vzbudí takovou mediální pozornost jako ty na Sibiři a v amazonském pralese. Náš newsfeed zaplnila smršť fotografií environmentální zkázy, které vzbuzují řadu emocí.

Většinu těchto událostí vnímáme skrze satelitní, letecké i z relativní blízkosti pořízené fotografie dýmu nebo šlehajících plamenů. Služba Copernicus Atmosphere Monitoring Service (CAMS) uvádí, že pouze dým ze sibiřských ohňů překonal v kilometrech čtverečních rozlohu celé Evropské unie a některé rozsáhlejší požáry jsou dokonce viditelné na snímcích z vesmíru. V Evropě hořelo například v Portugalsku nebo Španělsku, kde se na Kanárských ostrovech muselo evakuovat přes osm tisíc lidí. Zatímco v subsaharské Africe nebo v některých částech Brazílie nepředstavují ohně v tomto období nic tak neobvyklého, letos vzplanuly i v Kanadě a dokonce v Grónsku a na Aljašce, tedy v arktických oblastech blízko severního pólu.

Lesní požáry na Sibiři. Foto Pierre Markuse, Copernicus Sentinel Data

 

Je sice pozitivní, že díky šokujícím obrazům začala být (v mnoha případech až po několika týdnech) požárům věnována mediální pozornost, je ale třeba se zaměřit i na to, jakou zprávu nám o nich média předávají a především, jak na nás působí. Vlivem jejich vizuální síly a dystopické krásy tato problematika přesahuje i do kulturní sféry a samotného umění, a to nejen tematicky nebo prakticky, ale právě esteticky. Pokud chceme nějak porozumět tomu, co v nás vyvolávají obrazy ekologického kolapsu, musíme se na ně však dívat nejen jako na informace, ale také právě jako na obrazy.

Vítejte v pyrocénu

Na tento „umělecký“ rozměr lesních katastrof upozornil v únorovém vydání online časopisu e-flux v textu The Agency of Fire: Burning Aesthetics teoretik a historik umění a vizuální kultury T. J. Demos. Přichází v něm s termínem „burning aesthetics“ – ten v sobě zahrnuje „estetiku ohně“ či „estetiku hoření“, tedy to, co v nás obrazy požárů vyvolávají, ale také „hořící estetiku“ ve smyslu pálení kulturní paměti. Oba tyto významy v sobě přitom nesou zásadní problém a zároveň určitou naději.

Apokalyptický ráz obrazů, které zaplnily média a sociální sítě, na nás podle Demose působí mnohem silněji než samotná informace o požáru. Do našeho každodenního života se s nimi vkrádá něco temnějšího – jako by nám dávaly nahlédnout někam za okraj, do blízké budoucnosti žhnoucí planety, na které nikdo nebude před ohněm v bezpečí. Tuto novou etapu, do níž dle Demose čím dál rychlejšími kroky vstupujeme, navrhuje nazvat „pyrocénem“, tedy geologickou epochou ohně.

Z nastalé situace nemůžeme obviňovat pouze jednu společnost, jednu zemi, jednoho farmáře nebo jednoho prezidenta. Musíme spatřit komplexní síť vztahů stojící za hořící planetou i sociálně-ekonomické příčiny této krize.

Způsob, jakým jsou kvanta vizuálního materiálu sdílená na sociálních sítích – tedy sice poplašně, ale často bez kontextu a skutečného objasnění situace –, však podle Demose brání tomu, abychom skrze ně získali cokoli kromě šoku, strachu nebo pocitu blízkého konce. Obrazy tak ztrácejí svoji sílu, protože slouží jako ilustrace jednoho konkrétního požáru – singulární události, u které nejsou nastíněny širší důvody jejího vzniku a pro níž se většinou hledá jeden konkrétní viník. Možnost proměnit pohled do plamenů v cokoli produktivního se tak ztrácí pod náporem vzájemného hašteření a nekonečných protiargumentů. Některá média, například Forbes, upozorňovala, že řada celebrit i státních představitelů sdílela v reakci na požáry v Amazonském pralese fotografie z jiných časových období nebo odlišných lokalit. Podobně konflikty jako ten Bolsonarův s francouzským prezidentem Macronem dokazují, nakolik je možné donekonečna prosazovat zcela neslučitelné narativy a zneužívat jak ekologickou, tak (post)koloniální problematiku k získání politických bodů.

Požár kultury

To, že Demosův text vznikl ještě před mediálními aférami požárů amazonského pralesa či Sibiře, pouze potvrzuje jeho argument, že naše vnímání environmentálních katastrof je partikulární a nesouvislé a ani intenzivní nával obrazů nám často nepomáhá chápat komplexnost problému. Mezitím ztrácíme čas hraním nekonečného argumentačního ping pongu o tom, kde všude hořelo už dřív a zda je nebo není zcela přesné nazývat amazonský prales plícemi planety (opět například již zmiňovaný článek na Forbesu, komentář k němu si lze přečíst zde). Zasažené lesní oblasti se mezitím rozšiřují, vytvářejí další emise a nechávají za sebou kusy obnažené půdy, která bude napříště plamenům ještě přístupnější.

V pyrocénu však nejsou v ohrožení jen lesy, zvířata, životy nebo obydlí, ale i samotná kultura a paměť. Jak nepředstavitelný je pro nás zánik naší klasické kultury, ukázal asi nejvýrazněji letošní požár katedrály Notre-Dame v Paříži. Oheň však poměrně nedávno uchvátil i některé další významné kulturní instituce. Podlehlo mu například Brazilské národní muzeum, které sice vzplálo kvůli technické chybě, ale ukázalo podle Demose na dlouhodobé podfinancování a slabost státní kulturní sféry. Připomíná také opačný osud soukromé sbírky muzea J. Paula Gettyho, která přežila požár známý jako Skirball Fire, a obraz hořící veřejné kulturní instituce považuje za určitou metaforu destrukce kultury a vědy (petro)kapitalismem. V jiném kalifornském požáru (tzv. Woolsey Fire) skončila i velmi rozsáhlá a významná fotografická sbírka Manfreda Heitinga – „burning aesthetics“ s sebou tedy přináší i pálení umění a historie.

Ani „obrazy zkázy“, především kvůli zmiňované roztříštěnosti, s níž se k nám dostávají, však podle Demose někdy nedokážou zprostředkovat podobnou „zkázu obrazů“ a ukázat nám komplikované důvody vyšlehnutí plamenů ani jejich dalekosáhlé důsledky pro živočišné druhy, klima i celé lidstvo. Pokud chceme chápat a využít „estetiku hoření“, není vůbec podstatné, kdy a kde přesně byly pořízeny fotografie, jež sdíleli Macron, Madonna či Leonardo DiCaprio. Stejně jako jsou současné požáry vysoce komplexní, propojené a problematické, jsou i jejich obrazy na sociálních sítích určitou možností, jak přetavit strach či bezmoc v pochopení a akci.

Proč hoří?

Ohnivá estetika hrozí svým žárem zasáhnout mnohem víc než konkrétní území. Hořící lesy na Sibiři a v Amazonii jsou důsledkem i příčinou nepřehledného komplexu globálního oteplování, které se absolutně vymyká myšlení v měřítku národních států a v jistém smyslu i naší lidské představivosti. Právě umění však může o těchto souvislostech podávat svědectví, pospojovat útržky obrazových informací ze sociálních sítí a pomoci nám odkrýt spletitou síť vztahů, do níž jsme zapojení všichni.

Například v případě amazonských požárů se totiž pochopitelně nejedná o chyby místních škodolibých farmářů nebo šílených dřevorubců, ale o důsledek rostoucí poptávky globálního trhu po palmovém oleji, hovězím mase, sóje, gumě a dřevě či dřevovině. Podle nedávno zveřejněné zprávy je například ve všech těchto oblastech zainteresovaná nadnárodní investiční firma BlackRock, která vlastní podíly v padesáti společnostech nejvýrazněji se podílejících na ničení pralesa.

Geocinema, foto Strelka Institute

 

Jeden z autorů zprávy, Jeff Conant z Přátel Země (Friends of the Earth US), uvedl, že investice BlackRock jsou přímo odpovědné za „lesní požáry v Amazonu a odlesňování planety“. I přes aktivity BlackRocku nebo Bolsonarovu politiku, která ještě více otevírá dveře nadnárodním investorům a snaží se zhodnotit každý hektar půdy, ale z celé nastalé situace nemůžeme obviňovat pouze jednu společnost, jednu zemi, jednoho farmáře nebo jednoho prezidenta. „Estetika ohně“ jako by v sobě zahrnovala i „estetiku BlackRock“ a mnoho dalších „estetik“, které musíme propojit, abychom spatřili komplexní síť vztahů stojící za hořící planetou i sociálně-ekonomické příčiny této krize.

Záznamy planety

Zdá se tedy, že potřebujeme umělecké projekty, které by dokázaly přetavit prvotní šok ze sledování obrazů environmentální zkázy ve vnímatelný a podnětný příběh o planetární krizi. Podobné snahy můžeme dlouhodobě sledovat u některých projektů, které se vesměs zabývají právě vztahem obrazu a ekologie.

Fotografie z výstavy Landrush (Uwe H. Martin a Frauke Huber)

 

Například mezinárodní platforma World of Matter spojuje řadu dlouhodobých teoretických a uměleckých prací soustředících se na procesy, které utvářejí a mění „povrch“ planety – tedy na zemědělství, těžbu nebo námořní dopravu –, a na jejich pozici v globální síti ekonomických, ekologických nebo politických vztahů. World of Matter organizuje přednášky, výstavy a zároveň spravuje web s volně dostupnými filmy o materiální geografii Země. Je zde zveřejněn i projekt LandRush, který v sérii dokumentárních snímků zkoumá sociální a environmentální dopady nadnárodních investic do lokálních ekonomik a jejich vlivy na rurální prostředí.

Ve starším filmu The Road se mimo jiné ukazuje, jak rozšiřování dálnice v západní Brazílii zahání čím dál víc zemědělců do amazonského pralesa – důsledky těchto aktivit můžeme dnes vidět takřka v přímém přenosu. Dalším dílem v archivu World of Matter je například video Ursuly Biemann s názvem Deep Weather, které popisuje proměny klimatu způsobené fosilním průmyslem a jejich vliv na život obyvatel „globálního jihu“ – konkrétně na občany Bangladéše, kteří kvůli tajícím himalájským ledovým polím musí chránit svá obydlí hrázemi z pytlů s bahnem. Projekt World of Matter tak nechápe Zemi jako roztříštěnou a rozdělenou hranicemi, ale naopak sleduje globální příčiny i důsledky zdánlivě lokálních aktivit a představuje současné problémy v souvislostech a v planetárním měřítku.

Z videa Deep Weather (Ursula Biemann, 2013)

 

Za zmínku stojí i aktivity think-tanku The New Normal moskevského institutu pro média, architekturu a design Strelka, který ve svých programech pod vedením teoretika Benjamina Brattona sleduje, jak se navzájem proplétají globální technologické, společenské a přírodní vrstvy. Zde také vznikl projekt Geocinema, zaměřený na výzkum infrastruktur, které zachycují, sbírají a přenášejí obrazy krajiny a data o Zemi a které se zároveň snaží zviditelnit skrze umělecké prostředky filmu. Spoluzakladatelka Asia Bazdyrieva o projektu například říká: „Neustále probíhá množství nahrávacích procesů, které zaznamenávají historii Země, ale také se podílejí na tom, jak je tato historie utvářena. Začali jsme právě s představou distribuovaného filmového aparátu a rozhodli se sledovat, jak funguje, jak těmto záznamům Země můžeme porozumět a pochopit, jaká je jejich politika, ale také jejich poetika.“ Geocinema se pokouší vytvořit nový estetický slovník, který by zobrazoval tak komplexní informační celky, jako jsou právě data o klimatu. Zároveň však zkoumá procesy vzniku těchto „velkých dat“ a například i to, jak je s nimi nakládáno oficiálními složkami.

Budovat nové světy z popela

V současné době také probíhá v rakouské Taxispalais Kunsthalle Tirol filmová a videoesejistická výstava ecocinema. Díla umělkyň a umělců, jako je Marwa Arsanios, Fabrizio Terranova nebo Adam Curtis, objevují skrze pohyblivý obraz cesty, jak ohleduplně koexistovat s okolním světem, a pokoušejí se vytvářet koncepty, které by mohly rozvíjet naši citlivost k potřebám planety. Oproti výše zmíněným příkladům jsou díla mnohem více osobní a subjektivní, ale ve výsledku se pokoušejí o totéž – upozorňovat na naši propojenost se Zemí a jejími dalšími (ne)lidskými obyvateli, varovat před dopady našeho jednání jak na lokální, tak světové úrovni a reflektovat naši pozici v rámci globálních vztahů. Právě moment ekologického kolapsu přitom výstavě slouží jako odrazový můstek a její průvodní text otevírá otázka, jak můžeme s planetou komunikovat právě „ve chvíli planetární krize“.

Ačkoli se jedná o projekty, které se k problematice požárů nevztahují přímo, představuje jejich přístup možnou odpověď na Demosovu nespokojenost. Pokoušejí se v nás totiž rozvíjet informovanost, ale především schopnost planetu vnímat v její komplexnosti  a reagovat na její potíže. Podobným způsobem by se totiž dalo pracovat i s obrazy lesních požárů – zasadit je do širšího kontextu a dodat jim divácky ucelenější a souvislejší podobu, aniž by se tím snižovala jejich naléhavost.

Bezmoc a odcizení, které mohou vyvolávat obrazy ohně zažehnutého „neosobní sítí petrokapitalistické politické ekonomie“, se totiž skrze citlivou uměleckou práci mohou stát prostředkem, jak odhalit vztahy ležící za samotným těžebním průmyslem, a odkrýt tak i související problémy otrocké práce nebo ekonomické nerovnosti. Potřebujeme k tomu však víc projektů, které by z obrazů zkázy vytvořily určitou obrazovou ekologii a umožnily nám tak spatřit v plamenech – byť pouze v těch na obrazovkách – nejen odevzdanost, ale snad i nová řešení.

Autoři jsou studenti FF UK a členové audiovizuálního kolektivu BCAA.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image