Foto Petr Zewlak Vrabec
„Změnilo mi to život, od Baruvas jsem přijala samu sebe, přestala jsem se stydět za to, že jsem Romka,“ vypráví sedmnáctiletá Adéla Čičáková tichým hlasem. Když dříve slyšela někoho mluvit o Romech, bylo to jen negativní. „Ve škole, všude. To nebyly poznámky přímo na mě, protože já nejsem tmavá a ve škole mě měli rádi, i když věděli, že jsem Romka.“ Když se však učili o tom, jak byl vydán zákaz potulným Cikánům, nebo o dávkách, anebo o předsudcích, to téma se pořád vracelo. „A prý že Romové nepracují, ale bylo tam napsané ‚Cikáni‘ a i učitel říkal ‚Cikáni‘ s takovým tím despektem a bylo to takový hnusný, cítila jsem se strašně špatně,“ popisuje dívka své zkušenosti ze základní školy. „Ten učitel mě přitom měl rád, i spolužáci mě měli rádi, to nebylo nic proti mně,“ dodává spěšně.
Hlavní vizí je dlouhodobě rozšiřovat střední vrstvu Romů v České republice. „Podporujeme romské studenty s dobrými studijními výsledky, kteří by si ale kvůli špatné finanční situaci rodiny nemohli studium dovolit, nebo jejichž studium je ohroženo sociálním vyloučením,“ vysvětluje psycholožka Monika Mihaličková cíle programu.
„Přesto jsem z toho mívala špatné pocity, ani jsem to doma neříkala, byla jsem malá, neuměla jsem ještě argumentovat. Věděla jsem, že znám lidi, kteří nechodí do práce, ale taky jsem věděla, že znám jiné, kteří do práce chodí,“ svěřuje se Adéla, která dnes studuje třetím rokem na střední škole pro administrativu EU v Praze a chystá se studovat práva na vysoké škole. Vzhledem k tomu, že je z chudé rodiny a žije jen s matkou samoživitelkou a dvěma sourozenci, stipendium ve výši 14 tisíc korun ročně, které dostává v rámci dotačního programu od organizace Romea, jí pomáhá. Ale aby mohla studovat a nezatěžovala svou mámu dalšími výdaji, přivydělává si během studia prací v KFC. Možná ještě důležitější než stipendium je však pro ni setkávání s dalšími romskými studenty, které Romea v rámci programu od roku 2016 každoročně pořádá. „To je má druhá rodina, hned jsme si sedli. Všichni do jednoho, nikdo se před nikým nestydí. Všichni jsme tam spolu, nikdo není odstrčený,“ shrnuje Adéla se šťastným úsměvem své pocity, když na setkání vzpomíná.
Jít za svým snem
Právě na Baruvas (Rosteme) se Adéla potkala se svým nejlepším kamarádem Jurajem Makulou. Devatenáctiletý student bezpečnostně-právních studií pochází z Mojžíře v Ústí nad Labem. Počátkem září nastoupil do čtvrtého ročníku střední školy ze vzdělávací sítě TRIVIS a letos bude maturovat. „Tu školu jsem si vybral proto, že jsem vždycky chtěl jít k policii a tohle byla nejlepší škola, kterou jsem měl na dosah,“ objasňuje své plány. „Pak půjdu na policejní akademii a pak půjdu pracovat do Urny,“ říká sebevědomě Juraj, který vyrostl v ghettu. I pro něho bylo setkání s ostatními studenty klíčové a také on hodnotí Baruvas jako něco, co mu změnilo život. „Tam jsou moji lidi, všichni jsou otevření a hlavně jsou to lidi, kteří mají cíl, lidi, kteří mají sen, a to jsou lidi, které potřebuju kolem sebe,“ popisuje Juraj své dojmy z Baruvas. „Vždycky jsem si připadal výjimečný, ale tam je to jiný, tam jsou výjimeční všichni, lektoři, studenti, stipendisti, všichni, kdo tam jsou, každý má příběh, každý si šel za svým, a to mě motivuje,“ přiznává student, jehož cesta ke vzdělání nebyla lehká.
Už na základní škole se setkával s rasistickými předsudky a vzhledem k tomu, jak je tmavý, setkává se s nimi denně dodnes – měl například problémy i při přijímání do zaměstnání, kterým si během studia přivydělává. „Na prvním stupni jsme byli smíšená škola, menšina Romů, většina Čechů, cokoliv se stalo, pořád se nadávalo na ‚Cikány‘. Tehdy byl ten mačetový útok a ve škole se o těch věcech často mluvilo. Od malička jsem poslouchal pořád dokola: ‚Slyšels to, co ti Cikáni zas udělali?‘“ vzpomíná Juraj. Potom přišel na druhý stupeň a jeho škola se proměnila v segregovanou, čistě romskou školu. Podle Juraje ale učitelé nejsou nutně rasisti, jde o vnímání celé společnosti: „Takhle je to tu nastavený. Všichni se brání, že prý nikdo Romy neutlačuje. Lidi to nevidí, ale když se podívá Rom svýma očima na společnost, tak to vidí všechno.“
„Viděli jste třeba Roma na plakátě? Jsou tam bílí, jsou tam černoši, jsou tam Vietnamci, jsou tam všichni, ale nikdy neuvidíte Roma na plakátu, nikdy neuvidíte Roma v reklamě. V televizi je Richard Samko, ale když se objeví na obrazovce, je tam chviličku,“ říká Juraj rozhořčeně a s nadějí dodává: „Ale je tam, a takových Romů potřebujeme víc, a proto se držím Baruvas a udělám všechno, aby to tak bylo. Aby Romové byli vidět i pozitivně.“ Na své současné škole byl Juraj zpočátku jediný Rom, v tuto chvíli ale už studují další čtyři v nižších ročnících. Problémy s rasismem na škole nemá, protože po zkušenostech ze základky si už nenechá nadávat. Když se téma jeho etnicity objevilo krátce po nástupu na střední školu, prostě jim to vysvětlil: „Už nedovoluju nikomu, aby se tím bavil, a od té doby je klid.“
Na žádost Romů
Hlavní vizí je dlouhodobě rozšiřovat střední vrstvu Romů v České republice. „Podporujeme romské studenty s dobrými studijními výsledky, kteří by si ale kvůli špatné finanční situaci rodiny nemohli studium dovolit, nebo jejichž studium je ohroženo sociálním vyloučením,“ vysvětluje psycholožka Monika Mihaličková cíle programu, který funguje čtvrtým rokem pro středoškoláky a studenty vyšších odborných škol a vznikl na základě poptávky rodičů a romských studentů středních škol. Romea totiž už deset let administruje stipendia od Roma Education Fund (Romský vzdělávací fond) pro romské vysokoškoláky a Romové se na Romeu obraceli s otázkou, proč nepodporuje i středoškoláky. Hlavním donorem středoškolských stipendií je dánská nadace Velux. „Musíme se však vypořádat s tím, že podpora nadace dle smlouvy postupně klesá, a nakonec se budeme muset obejít bez ní. V současné době si můžeme dovolit podpořit pouze šedesát studentů během jednoho školního roku,“ přiznává Mihaličková. To se daří i díky podpoře Nadace Albatros, která je dalším z donorů. Přibližně dvojnásobný počet žadatelů však musí Romea odmítnout. Jsou to přitom podle psycholožky většinou kvalitní uchazeči, jen v celkovém bodování získají o pár bodů méně a ocitnou se pod čarou.
„Poskytujeme stipendium ve výši 14 tisíc korun ročně pro studenta na střední škole a 21 tisíc korun pro studenta na VOŠ. Stipendium je uděleno vždy na jeden školní rok a vyplácí se ve dvou částech,“ přibližuje Mihaličková, jak podpora probíhá. Druhou polovinu získá student po doložení pololetního vysvědčení. Nesmí mít nedostatečnou, dvojku z chování nebo neomluvené hodiny. Zisk stipendia navíc studenta zavazuje k některým povinnostem. Pokud je v prvním ročníku, musí spolupracovat s mentorem, se kterým konzultuje své studijní plány, úspěchy či případné neúspěchy. Povinností stipendistů ve druhém a třetím ročníku je dobrovolnická činnost. Student musí během školního roku zdarma odpracovat aspoň padesát hodin. Dobrovolnická činnost není vázána na romskou komunitu, jde o libovolnou dobrovolnickou práci ve prospěch společnosti. Může se jednat o pomoc při organizování volnočasových aktivit pro děti a mládež v nízkoprahovém klubu, doučování spolužáka nebo o pomoc v domově pro seniory. „Stipendista se také musí aspoň jednou ve školním roce zúčastnit setkání Baruvas, které pro studenty organizujeme. Studenti navíc mohou požádat o doučování nebo o částečnou úhradu školního výletu. Nechceme, aby studenti byli vyloučeni ze školního kolektivu jen proto, že mají méně peněz,“ vysvětluje Mihaličková.
Z ghetta do školy
Adéla i Juraj pocházejí z prostředí, kterému jsme si navykli říkat sociálně vyloučené lokality. Spojuje je i to, že oba se od dětství byli s partou starších kluků, a viděli tak na vlastní oči, jak to vypadá, když někdo špatně dopadne. „Vždycky jsem se toulal, nejvíc jsem se kamarádil s drogovými dealery a feťáky, ale nikdy mě to netáhlo, abych začal dělat to, co oni. Viděl jsem, jak žijí, a nikdy jsem nechtěl skončit jako taková troska,“ vysvětluje Juraj a Adéla ho doplňuje: „Taky jsem se od malička bavila se staršíma klukama, kteří dodnes hrají na automatech, fetují, prodávají drogy, dělají podvody, kradou. Já si z nich vzala příklad, že nechci nikdy být jako oni.“ Oba mají ovšem velkou podporu v rodině a paradoxně i mezi přáteli z dětství. „Když na Facebooku sdílím fotky z Baruvas, píší mi kamarádi z dětství, že mi fandí, že věří, že to dokážu,“ svěřuje se dojatě Adéla.
Dalším důležitým momentem je podpora a sociální kontrola ze strany ostatních studentů z Baruvas. „Bez Baruvas nevím, co by ze mě bylo. Ani o tom nechci přemýšlet. Oni mi dávají strašnou motivaci tím, že chodí do školy. Když jim nějaký předmět nejde, jdou na opravky, učí se, zvládnou to,“ popisuje Adéla. Podle Juraje je to nová komunita: „My můžeme vytvořit novou společnost, kde jeden podporuje druhého. Kamarádka dělala opravky, každý jí napsal, každý se zeptal, jak je na tom. Už jen to, že tolik lidí si na vás vzpomene a zeptá se vás, je ohromná motivace.“
Romea má v současnosti přetlak studentů, kteří o podporu žádají, takže musí pečlivě vybírat. Ročně se o stipendium přihlásí 150 studentů. Žadatelé o stipendia musí být občany České republiky, musí v ní mít trvalý pobyt nebo v ní dlouhodobě žít. Uchazeč musí vyplnit obsáhlou žádost, jejíž součástí jsou dva eseje. V první z nich popíše svou motivaci ke studiu, ve druhé vysvětlí, proč o stipendium žádá. „Dále uchazeči dokládají své aktivity nad rámec školních povinností, třeba účast na školních a jiných soutěžích, a také čestné prohlášení o romské národnosti,“ říká Mihaličková. Spolu s žádostí o stipendium žadatelé přikládají poslední vysvědčení, přičemž jedním z kritérií získání stipendia je studijní průměr. „To, že někdo má horší známku, neznamená, že z něj nemůže být dobrý student, jsme však limitováni financemi. Hledáme proto nové sponzory, abychom byli schopni dát stipendium každému, kdo ho potřebuje,“ vysvětluje psycholožka.
Naději vidí Mihaličková právě v budování komunity. O setkání Baruvas je podle ní tak velký zájem, že jim mnohdy ani nestačí kapacita. Jde o vícedenní zážitkově-vzdělávací programy. Aktivity pořádané během setkání Baruvas se zaměřují na podporu romské identity, sebepoznání, poznání romské historie. Studenti mají možnost se vzájemně poznat, navázat kontakty, motivovat se ke studiu a také sdílet své zkušenosti. „Letos se nám přihodila zvláštní věc. Pět našich středoškoláků se na setkání Baruvas spontánně rozhodlo, že se vydají do Ústí nad Labem, do Předlic, kde budou přesvědčovat mladé Romy, aby pokračovali ve studiu na střední škole. S tím jsme vůbec nepočítali. Je to nad rámec toho, co jsme plánovali,“ vysvětluje psycholožka dopady společného setkávání na studenty.
Odpovědnost uvnitř i vně komunity
Naději jí dodává zkušenost se sháněním peněz ve spolupráci s Bader Philanthropies. Tato americká nadace v roce 2017 organizaci Romea nabídla, že když se jí podaří vybrat 125 tisíc korun, druhou polovinu doloží. „V kampani jsme měli dva cíle. Jedním z nich bylo získat podporu na stipendium pro dalších deset studentů a druhým bylo hledat dárce uvnitř romské komunity. Chtěli jsme, aby dary přicházely hlavně od Romů. Na kampaň jsme měli pouhý měsíc,“ vzpomíná Mihaličková. „Po třech týdnech jsme cílové částky dosáhli a 65 procent darů darovali Romové. To bylo něco, z čeho jsme měli velkou radost,“ tvrdí psycholožka, podle které je v romské komunitě řada lidí, kteří si uvědomují význam vzdělání. „Dárce, které jsem neznala, jsem obvolala. Jedna paní, byla to Romka, mi řekla: ‚No víte, já mám dvě děti, a ony jsou bílé, na nich není poznat, že jsou Romové, a tak nemají žádné problémy. Proto jsem těm vašim studentům poslala peníze. Vím, čím si musí mnohdy projít, když to na nich je poznat.‘“
Podle Mihaličkové jsou zásadní vazby a to, že se v dětech buduje odpovědnost. „A když mluvím o odpovědnosti, tak myslím celospolečenskou odpovědnost, nejen dovnitř komunity,“ zdůrazňuje. „Vnímáme to jako jeden z důležitých aspektů naší podpory. Chceme, aby podpoření studenti nezapomínali na ostatní Romy a další generace dětí, které budou přicházet po nich. Někdy se stává, že podpoření Romové dosáhnou v životě úspěchu, ale už se dál nezapojují a ani sami sebe jako Romy ve svém okolí neprezentují. Tím pádem nepomáhají bourat zažité předsudky a stereotypy o Romech, které jsou ve společnosti stále živé. Vzděláváme proto studenty v historii a vedeme s nimi debaty na téma identity tak, aby procházeli životem se vztyčenou hlavou a nemuseli skrývat svůj romský původ. Pokud člověk nepřijme sám sebe, takového jaký je, tak ho ostatní nepřijmou tak jako tak,“ přibližuje Mihaličková jeden z problémů, který brání budování romské střední třídy.
Romea má v tuto chvíli v databázi tisíc dárců, a nejsou to zdaleka jen Romové. Z toho pár desítek přispívá pravidelně. „Rádi bychom v horizontu dvou let měli aspoň čtyři sta pravidelných dárců, kteří nás budou podporovat na měsíční bázi menší částkou. Pomohlo by to zabezpečit základní fungování programu. Velmi nás těší podpora lidí, kteří vnímají vzdělání mladých Romů jako něco důležitého a chtějí je podporovat. Současně s tím se snažíme podporovat ve studentech pocit odpovědnosti, aby až budou zaměstnaní a budou vydělávat, posílali část svého platu dalším dětem a dalším generacím,“ představuje Mihaličková vizi, jak by mělo do budoucna financování vzdělávání mladých Romů fungovat. Zároveň by Romea státu ráda nabídla, aby si u nich objednali jejich služby.
„Máme naprosto minimální odpad studentů právě díky tomu, jakou komplexní a promyšlenou podporu jim poskytujeme. Za deset let se to může úplně zlomit. Opravdu si to myslím,“ tvrdí Mihaličková s nadějí v hlase. Podle ní navíc existuje mnoho studentů, kteří o podporu ani nežádají, protože ji nepotřebují: „Minimum žadatelů je z Prahy, nejvíc jich je z různých sociálně vyloučených lokalit.“
Jak konkrétně se začíná projevovat to, že studenti jsou vedeni k odpovědnosti, se ukazuje záhy, když se Adéla s Jurajem rozpovídají o tom, že se rozhodli dělat přednášky na segregovaných romských základních školách. „Začali jsme dělat přednášky, máme za sebou jednu v Předlicích a máme naplánované další. Tento rok bude ještě jedna. Motivovali jsme je tam ke studiu našimi příběhy. Říkali nám, že kdyby to věděli dřív, hlásili by se na lepší školy,“ popisuje Adéla zkušenost s tím, čemu by se chtěla věnovat i do budoucna, a Juraj ji doplňuje: „Jsem z Ústí nad Labem, takže jsem potkával některé z těch žáků, kteří byli na naší přednášce, ráno první den školy. Ptal jsem se jich, kam jdou, do jakých škol, a když mi to říkali, viděl jsem hrdost v jejich očích.“
Autorka je redaktorka Alarmu.