Foto Heribert Pohl, Flickr (CC BY-SA 2.0)
Na stropě jednoho z historických sálů pasovské radnice jsou namalovány tři ženy. Každá zpodobňuje jednu ze tří řek, na jejichž soutoku se dolnobavorské město Pasov nachází. Slévání tří různých toků, Dunaje, Innu a Ilzu, možná předurčuje osud Pasova jako místa, kde se lidé a kulturní prvky přicházející zvenčí mísí s ospalým životem maloměsta. Ve středověku Pasovem procházely významné obchodní stezky, po druhé světové válce sem přišly desetitisíce uprchlíků vyhnaných ze Sudet a z Polska, po potlačení maďarského povstání v padesátých letech sem přicházeli Maďaři a po spuštění železné opony a vybudování berlínské zdi také obyvatelé NDR a zemí východního bloku. Dodnes sem „za lepším“ přicházejí zahraniční pracovníci, gastarbeiteři, mezi nimiž je i mnoho Čechů. Na vrcholu takzvané migrační krize, od brzkého podzimu 2015 do jara 2016, padesátitisícovým městem prošlo až 300 tisíc uprchlíků a migrantů. Kvůli své blízkosti Rakousku byl Pasov jakousi vstupní branou pro příchozí do Německa a začalo se mu přezdívat „německá Lampedusa“ podle italského ostrova ve Středozemním moři, který je často první evropskou půdou, kde se vylodí lidé prchající z Afriky a Blízkého východu.
K vidění jsou i výjevy, které by se daly zařadit do ilustrované učebnice integrace – například když v tradičním hostinci Bayerischer Löwe obsluhuje jeden z uprchlíků v typických bavorských kalhotách Lederhosen. Roznáší vepřová kolena, špecle a pivo.
Je sobotní dopoledne, teplý a slunný jarní den. V centru města se pohybují výletníci a vidět jsou také studenti pasovské univerzity, kterým začíná semestr. Sem tam ale člověka z idylické atmosféry vytrhnou nápisy jako „No borders, no nation“. I když se nedá poznat, kdy byly na městské zdi vyvedeny, upomínají zřejmě na nápor nově příchozích, kteří do města dorazili nebo jím prošli po roce 2015. Na autobusovém nádraží jsou vidět matky v hidžábech, tlačící kočárky s dětmi do dětského koutku v blízkém nákupním centru, i hučící hloučky mladých Afroevropanů. Nedaleko stánkaři na tradičním trhu u kláštera svaté Nikoly prodávají své výrobky – od uzenin přes sýry až po limonády. Míšení různých kultur tu lze pozorovat v přímém přenosu. „Trávit čas po práci venku, ve veřejném prostoru, je blízkovýchodní zvyk. Někdy může vzniknout dojem, že se tito lidé jen poflakují venku a nechodí do práce,“ popisuje Christine Egger, socioložka z pasovské univerzity, která dlouhodobě zkoumá migraci a její vliv na město. K vidění jsou i výjevy, které by se daly zařadit do ilustrované učebnice integrace – například když v tradičním hostinci Bayerischer Löwe obsluhuje jeden z uprchlíků v typických bavorských kalhotách Lederhosen. Roznáší vepřová kolena, špecle a pivo.
Mysleli si, že jsme Italky
Kromě pověstných „mladých mužů s iPhony“, jak někteří politici pojmenovali lidi prchající před válkou a terorismem, dorazily do Evropy i ženy. Jejich příběhy ale slýcháme zřídka. Často přitom zahrnují násilí, necitlivý přístup úřadů nebo nedostatek soukromí v uprchlických centrech. V roce 2015 přišla i Lama – Syřanka, která uprchla podobně jako tisíce dalších před válkou a dnes studuje mediální komunikaci a němčinu na pasovské univerzitě. Studia angličtiny začala ještě na univerzitě v Damašku, k úspěšnému absolvování jí chyběl jeden semestr. „Pocházím z města Dúmá. A když jsem se jednoho dne chtěla vrátit ze školy, zjistila jsem, že to nejde, protože naše město je obléhané,“ vzpomíná. Musela tedy zůstat v syrském hlavním městě Damašku. Během bombardování zahynula část jejích příbuzných. „Po půl roce jsme se se sestrou a matkou rozhodly odejít, bratr a otec zůstali v Sýrii. Měly jsme štěstí, cesta nám trvala jenom patnáct dní,“ říká.
Avšak i tak to bylo putování strastiplné. Podle Lamy bylo nejtěžší dostat se z Turecka do Řecka. „Jely jsme malou dodávkou, ve které bylo 25 lidí, převážně žen a dětí. Několik lidí omdlelo. Poté na nás čekala loď, do které tekla voda. Nebyly jsme si vůbec jisté, že do Řecka dorazíme,“ vybavuje si. K pocitu klidu nepřispívaly ani vraky lodí a člunů, které sloužily podobnému účelu jako ta, na které se právě plavila Lama. Nakonec se však skupinka na řeckou půdu dostala. Nezanedbatelná část cesty je však ještě čekala.
Po týdnu v řeckém uprchlickém táboře putování pokračovalo. Lama, její sestra i matka cestovaly přes Balkán taxíky, kterými se přes Makedonii a Srbsko dostaly až do Budapešti. „Protože jsme neznaly jazyk, často se stalo, že nás vysadili jinde, než jsme si domluvili. Šly jsme tak třeba několik hodin v noci pěšky po dálnici a nevěděly jsme, kam jdeme. Byly jsme bez přístupu k internetu,“ líčí Lama. Na budapešťském nádraží Keléti se díky tomu, že na hlavě neměly šátky, poznávací znamení mnoha uprchlic, dostaly celkem snadno do vlaku, který jel do Mnichova – maďarský koordinátor, který pomáhal zvládnout nastalý chaos, si myslel, že jsou Italky, takže je pustil do soupravy. „V Mnichově jsme byly čtyři měsíce, pak nás úřady rozdělily. Sestra zůstala v Mnichově, já s matkou jsme se přestěhovaly do Pasova,“ končí studentka své vyprávění o cestě ze Sýrie.
V noci kvůli strachu nejdou na záchod
Ženy, které odešly ze svých domovů, patří mezi ohrožené skupiny. V některých německých uprchlických centrech je pro ně soukromí nedosažitelnou představou – většinou se nemohou ani zamknout v prostorách umýváren nebo v ložnicích, které musejí sdílet s cizími lidmi. „Mnoho žen prošlo násilím, ve své domovské zemi nebo po cestě prošly traumatickou zkušeností znásilnění, sexu jako nutnosti pro přežití, strachem o své děti nebo násilím jako takovým. Do Německa mohly dorazit už značně traumatizované. Hodně žen se bojí tak, že přes noc ani nejdou na záchod,“ popisuje Simone Eiler z neziskové organizace Bayerischer Flüchtlingsrat. „Podmínky v uprchlických táborech, kde musejí zůstávat, přitom vedou k obnovení traumat a strachu z dalšího násilí, místo aby začal ozdravný proces.“ V rámci projektu We Talk! se organizace snaží chránit uprchlice před různými formami násilí a vybudovat pro ně síť kontaktů, aby se mohly svěřit se svými zkušenostmi a traumaty. „Chceme, aby se necítily osamocené. To je jeden z největších problémů,“ říká Eiler s tím, že právě izolace následně komplikuje celý integrační proces.
Jen na okraj: počty případů sexuálního násilí jsou kvůli citlivosti tohoto tématu často podhodnocené nejen u žen-uprchlic, ale i u „běžné“ populace. Určitou systémovou chybou také je, že pokud se žena s německým občanstvím (nebo povolením k pobytu) stane obětí domácího násilí, může odejít do „ženského domova“, který ji alespoň dočasně poskytne útočiště. Když se však obětí stane žena v některém z uprchlických center, obvykle se tam nedostane kvůli byrokratickému procesu a nedostatečnému počtu míst v domovech. Co se ženské migrační otázky týče, je však Simone Eiler optimistická. „Začíná se o tom mluvit. UNICEF i jiné organizace si všímají zranitelných skupin, jako jsou právě ženy a děti. Přesto jsou pro ně podmínky v uprchlických centrech i uprchlických táborech v zahraničí stále velmi špatné.“ Jistým krokem vpřed může být, že v září 2018 ratifikovalo Německo (společně s dalšími třiatřiceti státy) Istanbulskou úmluvu. Ta signatářům ukládá, aby zajistili, že genderově podmíněné násilí bude uznáno jako forma pronásledování, což následně ošetřují mechanismy mezinárodního práva. Navzdory pověstem o destrukci evropských hodnot, kterou přiživují bohužel i někteří zákonodárci, se nyní snaží vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková (ANO) prosadit, aby dohodu podepsala i Česká republika.
Socializace v obchoďáku
O důležitosti kontaktu mluví i Lama, když vypráví o své pětapadesátileté matce. „V novém prostředí je pro ni těžké se zorientovat. Navíc po cestě trpí posttraumatickou stresovou poruchou.“ V tomto věku už se člověk učí nový jazyk hůře, proto je těžké s někým se spřátelit. „Je skoro nemožné najít odbornou pomoc, protože psychologové, kteří by měli zkušenosti s válečnými traumaty a uměli arabsky, prostě nejsou.“
Naopak Lama je příkladem úspěšného integračního procesu. „Díky Německu jsem svobodnější – jako člověk i jako žena. Jsem za to vděčná a chtěla bych to společnosti oplatit,“ říká. Pomohlo jí studium na univerzitě, kde rok navštěvovala intenzivní kurz němčiny. Díky tomu lépe pochopila německou kulturu a zvyky. Lama se dnes snaží pomáhat ostatním, kteří byli v podobné situaci jako ona před čtyřmi lety. „Doučuji syrské děti němčinu a angličtinu, také jim vyprávím německou historii. V budoucnu bych si chtěla založit vlastní organizaci a pomáhat dalším ženám s traumatickými zážitky k tomu, aby se dokázaly úspěšně začlenit do společnosti,“ líčí své plány Lama.
Dětské koutky pasovského nákupního centra Stadtgalerie jsou zaplněny dětmi, které za sebou možná mají zážitky, o nichž si jejich vrstevníci rozhodně nechtějí ani nechat zdát. Z laviček je hlídají matky v hidžábech, které se baví mezi sebou. Podle socioložky Egger jsou časté návštěvy velkého obchoďáku ženami, které se v Německu nenarodily, jednou z cest k pochopení německého způsobu života. Ženy s uprchlickou zkušeností jsou stále opomíjenou součástí migrujících skupin, a tak si v ústraní musí prošlapávat vlastní cesty k lepšímu životu pro sebe i své děti.
Autoři studují žurnalistiku.
Text vznikl v rámci projektu organizace Člověk v tísni pro české, slovenské a estonské studenty žurnalistiky People between the lines: Building skills for quality migration coverage, který podpořila Evropská komise.