Poslouchejme, co Greta Thunberg skutečně říká. S respektem

Ve čtvrtek 26. září vyšel na webu Respektu text Jiřího Soboty „Greta promáchla nahrávku na smeč“, který podobně jako podstatná část českých médií nepracuje věrohodně se slovy ani činy Grety Thunberg. Místo toho z nich vytváří zavádějící obraz hloupého strašáka, který se v žádném případě nepodobá skutečné Gretě.

Co opravdu řekla?

Abychom se vyhnuli zkratkovitosti, která debatě o klimatické krizi v Česku stále dominuje, podívejme se blíže na přepis Gretiny řeči v OSN: „Moje poselství zní: Budeme vás sledovat. Tohle všechno je špatně. Neměla bych tu být. Měla bych být zpátky ve škole, na druhé straně oceánu. A vy všichni tu ode mě čekáte, že vám přinesu naději? Jak se opovažujete! Ukradli jste moje sny, mé dětství svými prázdnými slovy, a to jsem jednou z těch šťastnějších. Lidé trpí! Lidé umírají. Celé ekosystémy se hroutí. Jsme na počátku masového vymírání. (…) Říkáte, že nás posloucháte, že rozumíte naléhavosti situace. Ale bez ohledu na to, jak jsem zoufalá a rozzlobená, nechci tomu věřit, protože kdybyste situaci opravdu chápali a přitom stále nic nedělali, pak byste byli zlí, a tomu já odmítám věřit.

Populární návrh omezit naše emise na polovinu za deset let nám poskytuje jen padesátiprocentní šanci, že zůstaneme pod úrovní 1,5 stupně Celsia a předejdeme tak nevratným řetězovým reakcím za hranicí lidské kontroly. Padesát procent může být přijatelných pro vás, ale tato čísla nezahrnují možné skokové změny, přidružené procesy, oteplování skryté za toxickým znečištěním vzduchu nebo otázky rovnosti a klimatické spravedlnosti. Také se spoléháte, že moje generace odstraní z atmosféry stovky gigatun CO2 za pomoci technologií, které sotva existují. Z těchto důvodů není pro nás, kteří budeme muset žít s jeho následky, padesátiprocentní risk přijatelný. Podle nejoptimističtějšího odhadu Mezivládního panelu pro změnu klimatu by při 67procentní šanci udržet globální oteplení pod 1,5 stupně Celsia zbývalo světu 420 gigatun oxidu uhličitého, který by mohl vypustit do atmosféry. To bylo k 1. lednu 2018, dnes už je to jen 350 gigatun. Jak se opovažujete předstírat, že tenhle problém může být vyřešen, když budeme pokračovat v zajetých kolejích s pár technickými vylepšeními? Se současnou hladinou vypouštění emisí bude tento rozpočet úplně vyčerpán za méně než osm a půl roku. Řešení či plány v souladu s těmito čísly tady ale dnes nikdo nenabídne. (…) Podrazili jste nás, ale mladí lidé začínají vaši zradu chápat. Pokud se rozhodnete nás zklamat, říkám vám, nikdy vám to neodpustíme.“

Předně je důležité, aby se média soustředila nikoliv na Gretu Thunberg, ale na podstatu klimatické krize. Přílišnou personifikaci problému bychom měli odmítnout, ať už přichází odkudkoli.

Takto však její slova tlumočil Jiří Sobota: „,Měla bych být ve škole, na opačné straně Atlantiku,‘ deklamovala v OSN dramatickým hlasem dívka známá po celém světě prostě jako ,Greta‘. ,Místo toho přicházíte za námi, mladými lidmi, abychom vám dali naději. Jak se opovažujete!‘ Z projevu čišela zloba, téměř zášť. ,Jak se odvažujete mluvit o růstu! … Dnes stejně se žádnými návrhy nepřijdete … Mladí lidé začínají chápat vaši zradu. Pokud nás zklamete, nikdy vám to nezapomeneme!‘“

Na závěr svého článku Sobota dodává: „Je samozřejmě nefér chtít po jednom dospívajícím člověku, aby nesl na ramenou tak obrovský problém. Zároveň je nesmysl brát poselství Grety Thunberg vážně.“ Ano, karikaturu, kterou Sobota vykresluje, skutečně nelze brát vážně. Porovnáme-li však skutečný projev šestnáctileté aktivistky a článek redaktora významného českého média, myslím, že je jasné, kdo hovoří o tématu s větší erudicí, věcností a stojí pevněji nohama na zemi.

Co v Respektu vynechali či nepochopili?

Jiří Sobota vyfiltroval z proslovu prakticky veškerá fakta, která v českém veřejném prostoru tak zoufale chybějí, a nechal jen emoce bez kontextu. Gretino pohnutí má velmi dobrý důvod: „Lidé trpí! Lidé umírají!“ Namátkou můžeme uvést odhad UNICEFu, že jen v Bangladéši je změnou klimatu nějakým způsobem změnou ohroženo 19 milionů dětí. Je morální zůstávat v takovém případě klidný?

V líčení Jiřího Soboty se nicméně neobjevují jen emoce bez kontextu faktů, ale také emoce bez kontextu jiných emocí. Ano, Greta Thunberg byla hluboce rozrušená, ale i věcná a upřímná; ostře obviňovala přítomné za jejich selhání, avšak jedním dechem dodávala, že odmítá věřit, že by byli zlí. Byla to závažná řeč. Nebylo lehké ji poslouchat, ale o to těžší muselo být tuhle řeč přednést. Možná byl proslov příliš paušalizující ve vztahu k politikům – nejsou to jen oni, kdo může za současný stav věcí, a existují mezi nimi lidé na škále od nebezpečných lhářů až po ty, kteří se skutečně snaží najít a prosadit řešení. Pravdou ovšem je, že jsme jako lidstvo za posledních třicet let při hledání účinného řešení selhali a zlověstně nás tlačí čas.

Každý novinář musí umět zjednodušit myšlenku, parafrázovat, krátce shrnout dlouhý projev. Musí tak ale učinit s ohledem na zachování významu původního sdělení. Co si třeba pomyslí čtenář Respektu, když mu Jiří Sobota bez jakéhokoli vysvětlujícího komentáře předloží údajný výrok adresovaný publiku v OSN, že „dnes stejně s žádnými návrhy nepřijdete“? Taková věta vypadá jen jako výkřik zmateného a protivného dítěte. Autorkou tohoto výroku je ovšem pouze Sobotova Greta. Skutečná Greta Thunberg nejdříve uvedla rizika méně ambiciózního plánu počítajícího s padesátiprocentní možností překročení hranice 1,5 stupně oteplení, a poté představila ambicióznější scénář IPCC, kde pravděpodobnost setrvání pod kritickou hranicí činí 67 procent. Na závěr řekla: „Řešení či plány v souladu s těmito čísly tady ale dnes nikdo nenabídne.“ Není to snad úplně jiné sdělení?

Jak psát o klimatické krizi a aktivismu?

Respekt je jedním z mála českých médií, které se otázce klimatické změny věnuje soustavně. Bylo by proto chybou tvořit závěry o práci celé redakce na základě textu Jiřího Soboty, který se nechal unést svou představivostí na úkor fakt. Domnívám se však, že dialog o tom, jak o klimatické krizi psát, je potřebný. Sobotův text přitom odhaluje řadu problematických aspektů.

Předně je důležité, aby se média soustředila nikoliv na Gretu Thunberg, ale na podstatu klimatické krize. Přílišnou personifikaci problému bychom měli odmítnout, ať už přichází odkudkoli. Šestnáctileté aktivistce by se nikdy nepodařilo přilákat světovou pozornost k tématu, nebýt spolupráce milionů lidí po celém světě. Těžiště debaty by se naopak mělo opírat o centrální, věcnou část Gretina projevu, kterou Sobota před čtenáři Respektu zamlčel.

Dále bychom se měli oprostit od představy, že žijeme v úplné demokracii, jejíž instituce nemůžou být zásadně modifikovány, aniž by se z ní stala „zelená diktatura“. Právě směrem k této údajné diktatuře se podle poněkud bizarní úvahy Jiřího Soboty logika Grety Thunberg ubírá. Podle redaktora Respektu je normální, že demokratická společnost vede dlouhé debaty končící kompromisem různé kvality. To je pravda, ale jen do jisté míry.

Dosavadní selhání může demonstrovat květnová zpráva Mezinárodního měnového fondu, která upozorňuje, že vlády vydaly v různých formách na podporu fosilních paliv přibližně pět bilionů dolarů (asi šedesát státních rozpočtů České republiky). Zpráva odhaduje, že potenciální celosvětové ukončení státní podpory fosilních paliv v roce 2015 by pomohlo snížit uhlíkové emise o 28 procent a ušetřilo by tolik potřebné finanční prostředky pro sociálně ohleduplný přechod na obnovitelné zdroje. Přičteme-li si k tomu kauzy, jako je třeba cynické a zločinné financování popírání změny klimatu americkým ropným gigantem ExxonMobil, začne být jasné, že se musíme zaměřit na systémovou kritiku – kosmetické změny zkrátka nestačí.

Třicet let jsme z velké části promarnili a nemáme k dobru dalších sto, abychom zjistili, zda současný přístup fungovat začne. Abychom udrželi globální oteplení pod hranicí 1,5 stupně, máme sotva deset let. Systém potřebuje zásadní změny: nové regulace, masivní podporu přechodu energetiky na obnovitelné zdroje, zlepšení institucí, rozhodovacích procesů (třeba omezení vlivu lobby korporací, jako je ExxonMobil) i kvality veřejných debat obecně. O tom je třeba psát.

Hlavní myšlenkou Jiřího Soboty je, že Greta Thunberg svými nepříjemnými výčitkami promarnila příležitost inspirativně pohladit ega mocných. Jenže kdyby se takto chovala od začátku, nikdy by se nestala inspirátorkou celosvětového stávkového hnutí středoškoláků a jejich podporovatelů. Aktivismus znamená být vytrvale pro mnoho lidí nepříjemným potížistou. Demokracie není hřiště pro pár ctnostných vůdců snažících se usměrnit hloupý dav, ale místem, kde se změna k lidštější a spravedlivější budoucnosti děje často nátlakem mnoha obyčejných na několik mocných. A přesně k tomu Greta inspiruje.

Autor je doktorand na FF UK.