Foto Facebook Jeremyho Corbyna
Britská labouristická strana zveřejnila před volbami naplánovanými na 12. prosince volební manifest. V úvodu se snaží voliče přesvědčit, že tyto volby jsou o „krizi životních standardů a klimatické a environmentální pohotovosti“. Problém je, že nejsou. Morální imperativ nemůže suplovat volební strategii. Vyhrají proto konzervativci v čele s Borisem Johnsonem, jelikož veřejnost už čtyři roky krmí brexitovou kaší. A čí chleba jíš, toho píseň zpívej. Skepse a rezignace ve společnosti navíc pokročily natolik, že se věcné argumenty stávají irelevantnějšími než kdy dřív.
Skutečná změna
Labouristický manifest pojmenovaný Real Change jde v mnoha ohledech dál než program strany z roku 1945, který v britské společnosti nastartoval změnu doposud zdaleka nejzásadnější. Pod přímou kontrolu státu by se s labouristickou vládou měly dostat železnice, šest největších energetických společností, pošta a veškerá technická infrastruktura včetně internetu. Smutné je, že revitalizace národní zdravotní služby (NHS) musí cílit na návrat k úrovni péče z konce čtyřicátých let 20. století, kdy měli Britové na rozdíl od současnosti garantované třeba bezplatné stomatologické prohlídky (připomeňme dokument Kena Loache The Spirit of 45, v němž senioři po válce díky NHS poprvé v životě nemuseli číst přes dno skleněné lahve zavěšené kolem krku). Corbyn slibuje zásadně navýšit rozpočet NHS a zvrátit její privatizaci.
Za zmanipulování tradičně levicově orientované pracující třídy, jež Británii poslala ven z Evropské unie, je pak odpovědná předcorbynovská Labour Party.
Pomoct ukončit „krizi životních standardů“ má dále také „právo na jídlo“. Z Británie by tak do tří let měly zmizet potravinové banky, kterých je v současnosti kolem dvou tisíc. Dalším bodem programu je vytvoření národní pečovatelské služby, jež by poskytovala bezplatnou individuální péči osobám nad 65 let. Labouristé plánují také zrušit soukromé střední školy a školné na univerzitách. Do výstavby obecních bytů chtějí investovat 75 miliard liber, čímž by měl jejich počet do deseti let vzrůst o milion.
Druhým tématem, které by mělo podle Labouristické strany definovat nadcházející volby, je „klimatická a environmentální pohotovost“. Kapitolu o zelené průmyslové revoluci, jež má z Británie udělat světového vůdce v environmentální politice a zároveň nastartovat její ekonomický růst, strana zařadila na úplný začátek manifestu. Masivní investice do zelených energií by měly vytvořit milion nových pracovních míst. To vše si dohromady s investicemi vyrovnávajícími sociální nerovnosti žádá radikální zdanění nejbohatších a korporací. Zatímco zvýšení korporátní daně z 19 na 26 procent běžného voliče příliš nezajímá, 45procentní zdanění Britů vydělávajících více než osmdesát tisíc liber ročně by dopadlo na plnou pětinu populace, a volebního výsledku se tak dotknout může.
Jediné téma voleb: brexit
Hlavním důvodem, proč Labour Party pravděpodobně směřuje k porážce, však není obsah jejího – z levicového hlediska – snového manifestu a není to ani osoba jejího předsedy. Po vyhlášení voleb začátkem měsíce britská média navázala na ohranou písničku o Corbynově destruktivním vůdcovství, kvůli kterému je strana předem odsouzena k nezdaru. Teze je založena na Corbynově vcelku objektivní nepřijatelnosti pro část nevyhraněného elektorátu a na kritice jeho váhavého přístupu k brexitu, který je – bohužel pro labouristy – skutečným tématem voleb. Oba argumenty manifestu se sice zakládají na realistické analýze, ani jeden však nenaznačuje cestu k porážce konzervativců.
Jeremy Corbyn vede stranu do voleb jako přirozený a jediný možný vůdce opozice, protože třetí cesta z Labour Party udělala stranu nerozlišitelnou od Konzervativní strany, a tudíž nevolitelnou. Corbyn ji v roce 2015 radikalizoval v souladu s představami mladé generace, která do nastoleného směru stále vkládá nemalé naděje. Za zmanipulování tradičně levicově orientované pracující třídy, jež Británii poslala ven z Evropské unie, je pak odpovědná předcorbynovská Labour Party, nikoli politik, jehož do funkce předsedy vynesla konzistentnost radikálně levicových postojů během posledních třiceti let.
Dlouhodobě váhavý postoj vůči brexitu je pak výsledkem nikoli Corbynova euroskepticismu, ale zcela logické volební strategie. Ta sice není geniální, ale vzhledem k cíli labouristů udržet zemi v EU se jeví jako jediná možná. Jak účinný by byl příslib zrušení brexitu, můžeme totiž v současnosti vidět u rychle padajících preferencí Liberálních demokratů.
Zatímco příslib druhého referenda do šesti měsíců od ustavení labouristické vlády stranu udržuje ve hře o „hung parliament“ (tedy parlament, ve kterém nebude mít žádná ze stran nadpoloviční většinu), volební manifest ji připravuje na prohru. Nástupce Corbyna ve funkci předsedy strany nebude moci z programových priorit slevit příliš. Výsledkem by do budoucna mohla být o něco méně radikální, ale ve své podstatě stále corbynovská Labour Party.
Nejmladší generace dává naději
A proč radikální program není schopný mobilizovat pracující třídu? Jednoduchou odpověď přinesl několik týdnů před volbami opět film Kena Loache Pardon, nezastihli jsme vás. Snímek přibližuje každodenní realitu běžné britské rodiny, které prekarizace práce nedovoluje soustředit se na nic jiného než na přežití. Absence profesních odborů a nedostatek volného času posouvají představu o prostoru pro studium volebních manifestů do sféry science fiction. Ačkoli tématu brexitu se film přímo nedotýká, není těžké si představit, jak jednoduché bylo v roce 2016 obrátit frustraci pracujících Britů proti vnějšímu nepříteli. Boris Johnson k tomu ostatně ne náhodou využil příslib transferu peněz ze společného evropského rozpočtu do NHS.
Naději ve snímku představuje nejmladší generace, která proti systému a defétistickému přístupu rodičů otevřeně rebeluje. Doufejme proto, že bude Labouristická strana po očekávaném odchodu Corbyna z vedení schopná étos snového manifestu z letošního roku podržet. Vzhledem k nepředvídatelnosti ekonomického vývoje po odchodu z EU jsou však předpovědi tohoto typu v nedohlednu pravděpodobně i pro samotnou stranu.
Autorka je historička a politická komentátorka.