Láska Nelsona Mandely k utopické vizi Jednoty bratrské

Před šesti lety zemřel Nelson Mandela. Patřil mezi velké obdivovatele Jednoty bratrské a jejích misijních aktivit, které považoval za důležité i pro dnešní dobu.

Bylo to prý častým zdrojem nedorozumění a paniky – především u mladších obyvatel městečka Genadendal, ve kterém sídlí centrála Jednoty bratrské pro Jihoafrickou republiku. Čas od času se totiž v novinách objevilo, že ta či ona hlava státu nebo nějaká angažovaná hvězda showbyznysu stráví nějaký čas s prezidentem v Genadendalu. „Kdy přijedou? Proč nic nevíme? Jak můžeme pomoct?“ ptali se.

Ale hosté se pak sešli s Nelsonem Mandelou v jeho prezidentské rezidenci, kterou právě na počest první misie v subsaharské Africe zřízené Jednotou bratrskou pojmenoval Genadendal.

Nelson Mandela se svým obdivem k Jednotě bratrské netajil. V roce 1995 vystoupil osobně na její jihoafrické synodě, kde řekl: „Náboženství nám dalo vizi lepší společnosti. Dnes je načase tuto vizi realizovat v praxi. Zaujetí Jednoty bratrské pro sociální práci, hluboké pochopení důležitosti vzdělávání a odborné přípravy a odhodlání k duchovnímu a sociálnímu rozvoji jsou neocenitelným přínosem tváří v tvář současným výzvám.“

Obnovená Jednota bratrská

Jednota Bratrská vznikla jako nová církev krátce před smrtí největšího renesančního pacifisty Petra Chelčického na základech jeho učení. Se svým důrazem na praktický život v ideálu víry, lásky a naděje byla trnem v oku katolíkům i utrakvistům. Po Bílé hoře a následné násilné katolizaci byla Jednota rozprášena. Velká část členů uprchla, jiní zůstali za cenu formálního přijetí katolictví.

Už od počátku byla misijní práce Jednoty bratrské těsně propojena s prací sociální, zdravotní a vzdělávací. Církev se stavěla proti rasovým i kulturním předsudkům, vystupovala proti otroctví a uznávala rovnost pohlaví.

Začátkem 18. století došlo k náboženskému probuzení v oblasti Fulneku, kde před odchodem ze země působil Jan Amos Komenský. Skupina věřících se roku 1722 před pronásledováním uchýlila do Saska na panství hraběte Zinzendorfa, kde vystavěli osadu, kterou nazvali Herrnhut, česky Ochranov. A brzy za nimi začali přicházet další. První misionáře vyslali herrnhutští již roku 1732 – k otrokům na ostrov svatého Tomáše v Karibském moři. Jedním z nich byl David Nitchmann původem ze Suchdola nad Odrou. A brzy následovaly další misie: do Grónska, Severní Ameriky, Jižní Afriky nebo Surinamu, které se staly vzorem pro další křesťanské skupiny a církve. V pozdější době vznikla i tzv. průmyslová misie. Ta se zaměřovala na práci v průmyslu, a zlepšování života dělníků.

První misionáři v subsaharské Africe

V roce 1737 byl kunvaldský rodák a aktivní člen Herrnhutské Jednoty bratrské Georg Schmidt osloven dvěma nizozemskými duchovními, zda nechce odjet evangelizovat Hotentoty na jihu Afriky. Bylo to rok poté, co byl propuštěn z šestiletého vězení v Čechách, kde proti vůli katolické církve šířil poselství Jednoty bratrské. Schmidt nabídku přijal a odjel ke kmeni Khoi-Khoi, vydávaje se před koloniálními úřady za sedláka a obchodníka.

Tito „hotentoté“ (koktavci) byli považování kolonisty takřka za zvěř a Schmidtova snaha je vzdělávat, učit je nové hospodářské techniky či je dokonce křtít, byla trnem v oku tamních Búrů. Kvůli úspěchu ve výuce a křtu pěti domorodců byl sice nucen odejít, ale během následujících padesáti let po pokračovali mnozí Khoi-Khoi v jeho práci. A tak když se v roce 1793 herrnhutští misionáři mohli vrátit, našli tu kvetoucí domorodou křesťanskou komunitu, z níž mohli misii rozšiřovat i do dalších oblastí.

Už od počátku byla misijní práce těsně propojena s prací sociální, zdravotní a vzdělávací. Herrnhutští, v Africe nazývaní Moravané, se stavěli proti rasovým i kulturním předsudkům a vystupovali proti otroctví. Vykupovali otroky nebo jim poskytovali útočiště. V obnovené Jednotě bylo běžné už tehdy ordinovat do kněžského úřadu ženy – a nejen bílé. V tehdejším kontextu můžeme mluvit o úplné rovnosti pohlaví.

V Genadendalu založili také první školu pro učitele na Jihu Afriky. Tady je nutno připomenout, že právě z učitelů se formovali vůdci národně osvobozeneckých hnutí, jako byli Oliver Tambo v Jihoafrické republice, Kenneth Kaunda v Zambii či Patrice Lumumba v Kongu.

Odpor proti otroctví a apartheidu

Jednota bratrská byla většinově černošská. Nástup tvrdého apartheidu znamenal rozdělení církve dle rasy i násilné vystěhovávání bratrských misí. Církev byla aktivním odpůrcem apartheidu jak na jihu Afriky, tak v ostatních provinciích, které své utlačované bratry a sestry podporovala. A to nejen morálně, ale i prakticky a materiálně.

„Misie Jednoty bratrské byla před ukončením otroctví útočištěm pro více než tisícovku otroků – Genadendal je požehnán bohatým duchovním i praktickým dědictvím,“ napsal Mandela v roce 2009 v předmluvě ke knize Výzvy Genadendalu, což je sborník popisující historii města. „Ať je pro nás historie Genadendalu i nadále inspirací.“

Misionáři velmi rychle pochopili, že jejich práce není slučitelná s kolonialismem a otroctvím. Nositelem mise pro ně byla komunita, a ne koloniální úřad či institucionální církev. Křesťanské společenství slouží jako síť. Nikoli ovšem síť na lovení duší, ale jako propojení. Jednotlivá vlákna propojují komunity všude na světě a už od počátku tak vytváří silný a nepatetický multikulturalismus. V té velké různosti totiž není prostor ani pro odpor k nějaké kultuře či tradici, ani pro sentimentální a nekritický obdiv.

Racionalismus a osvícenství se k misiím často stavěly odmítavě jako ke skupinkám blouznivců. Přehnaný důraz na racionalitu a na lidský pokrok vedl v západní civilizaci k přehlížení tradičních kultur a kladl nepřiměřený důraz na „výdobytky civilizace“ – včetně kolonialismu. Přitom i v Evropě a v Americe se pozitivní dopady průmyslové revoluce týkaly jen několika málo procent populace.

Křesťanské mise našly své nové ospravedlnění až v nastupujícím boji proti otroctví, v odporu humanistických Evropanů a Američanů k odporným podmínkám v koloniích. Tím, že misie byly součástí místních společenství, a zároveň byly napojené na celosvětové společenství dalších komunit, mohly se rychle zapojit do podpůrných aktivit a efektivně je rozvíjet.

To se ukázalo i při vzniku rozvojové spolupráce či třeba Fairtradu. V obou případech hrály misijní společenství, místní náboženské komunity a jejich propojení s církevními institucemi v Evropě a Americe kruciální roli. Navíc Jednota Bratrská dodnes klade důraz na kulturní diverzitu, což dosud není běžné.

Ekumenická a mezináboženská spolupráce

Náboženský a sociální reformátor, zakladatel a biskup Obnovené Jednoty bratrské Mikuláš Ludvík Zinzendorf říkal:  „Možná, že když všechny země, které dnes nazýváme křesťanské, opět upadnou do pohanství, přijde hodina národů Afriky, Asie a Ameriky, aby nám opět přinesly víru.“

Mluvil o návratu křesťanství proti pohanství. Ale je nezbytné to vidět v širších souvislostech. Na duchovní úrovni je to přinejmenším první ukázka toho, že se nejedná o jednosměrnou aktivitu. Je to vlastně půjčka na oplátku a první odklon od pomoci ke spolupráci. Dnes jsou to bohužel právě Severní Amerika a Evropa, kdo udržují neokoloniální dědictví včetně dopadu klimatické změny na nejchudší obyvatele planety. A humanisté, křesťané a občanská společnost rozvojových zemí před nás staví zásadní výzvy a ukazují příklady odhodlané a odvážné spolupráce.

V bratrských misiích samozřejmě nacházíme i klasickou paternalistickou charitu, ale rodí se v nich organizování komunit a zmocňování společenství ke kolektivní akci. Úcta k hostitelským skupinám a respekt k jejich kultuře vytváří základ skutečné spolupráce, a to téměř na planetární úrovni. Není to jen solidarita Západu k chudým v rozvojových zemích, ale solidarita napříč zeměmi, kontinenty i společenskými skupinami, společný odpor ke kolonialismu a rasové nesnášenlivosti. Na konci této vize je rovnováha celého stvoření doprovázená důstojným životem všech jednotlivců i společenství v planetární společnosti.

Mnoho odborníků se shoduje, že právě tady dosud můžeme hledat inspiraci pro rozvojovou spolupráci. Pro tu zámořskou i pro tu domácí. Vzhledem k tragickému stavu naší rozvojové spolupráce je paradoxní, že u vzniku zámořských misií hráli důležitou roli Češi – emigranti do Lužice a Berlína.

Nelson Mandela nejspíš neměl ani ponětí o historickém spojení Jednoty bratrské s Českou republikou. Ale byla mu blízká komunitaristická utopie totální multikulturní inkluze. Jestliže my se staneme součástí společenství „těch druhých“, oni se stanou součástí společenství našeho. A pokud chceme vytvořit na této planetě soudržnou společnost, pak nám tato utopie jednoty v různosti a planetární síť solidarity a porozumění dává alespoň naději, že důstojný život pro všechny je možný.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies