Nemožnost románu Jana Němce

Recenze nového, autofikčního románu Jana Němce si všímá deklarativních hesel o možnostech románové formy a konfrontuje je s následným uměleckým naplněním.

Spisovatel, literární redaktor a publicista, vystudovaný sociolog, religionista a divadelní dramaturg Jan Němec (*1981) ze sebe učinil protagonistu i vypravěče rozsáhlého, více než čtyřsetstránkového „ego-dokumentu“ Možnosti milostného románu. V něm vystupuje nejen ve výše uvedených rolích, ale též jako arbitr vkusu („občas se ukázalo, že ne každý rozezná dobrou knížku od špatné“), jemný estét („řekla [jsi], že jsi nikdy nepotkala nikoho, komu by tolik záleželo na kráse“), milenec a romanopisec.

Když Němec čtenáře zrovna neoslňuje sociologickými, teologickými, antropologickými, literárními, milostnými a dalšími úvahami, vypráví příběh zmařené velké lásky. Vypůjčíme-li si pohádkový žánr, s nímž si pohrává jedna z kapitol, můžeme vcelku prostý příběh shrnout následovně: Honza se v roce 2010 vydal na olomouckou univerzitu odučit seminář tvůrčího psaní, kde se zamiloval do krásné, tehdy dvacetileté „zlatovlásky“ Niny (o moc podrobnější charakteristiky se jí už nedostane); k vzájemnému sblížení došlo asi o měsíc později a od té doby tvořili víceméně šťastný pár, jehož vztah trval více než pět let; k rozchodu došlo vinou Honzovy závislosti na internetové pornografii a rozdílných představ o dalším životním směřování (Honza chtěl bydlet v Brně, Nina v Praze).

Příběh, který se skutečně stal

V textu epizodně vystupují pod skutečnými jmény Němcovi přátelé, jež v zaznamenané mailové korespondenci žádá o souhlas se zveřejněním vlastních jmen, a známé postavy místního literárního života, jako jsou Miroslav Balaštík nebo Jiří Trávníček. Právě na obědě s Mirkem se rozebírá popularita nefikčních literárních děl – dobře se prodávají, vyhrávají čtenářské ankety či literární ceny (jmenován je tehdy aktuální Básník Martina Reinera). Němec to interpretuje jako čtenářsky naivní poptávku po příbězích „založených na skutečných událostech“; je pak poněkud paradoxní, že sám přitom píše text, jehož váha má spočívat právě v „otevřenosti“ (jak stojí na webu nakladatelství Host) a „skutečných“ životních událostech a zkušenostech.

Své party v dialozích s Ninou šperkuje vypravěč promluvami typu „Tys asi nikdy nečetla Waltera Benjamina, viď?“ a výklady o reprodukovatelnosti uměleckých děl. Možnosti románu se tu blíží možnostem článku pro časopis Host.

Na druhou stranu, rozhodnutí sepsat text obdobného charakteru lze vnímat jednak právě jako snahu vyjít vstříc většinovým čtenářským preferencím a očekáváním, jednak jako pokus přinést do pole současné české literatury pro ni dosud netradiční žánr autofikce (jak stojí opět na webu Hosta: „kniha […] může změnit čtenáře a posunout českou literaturu dál“). Ve světové literatuře už jde o etablovaný žánr, který mohou čeští čtenáři znát z nedávných překladů. Z nich zmiňme alespoň norského autora Karla Oveho Knausgårda a jeho šestidílný Můj boj, jejž Jan Němec opakovaně nadšeně recenzoval, nebo přední jména současné francouzské literatury, jako jsou Édouard Louis (Skoncovat s Eddym B., Dějiny násilí) či Christine Angot (Incest).

S žánrem autofikce se sice v textu žongluje ve spojení s možnou či nemožnou odlišností od autobiografie, přednost však nakonec většinou dostává titulní označení „román“, jenž je v současné žánrové hierarchii nejspíš považován za žánr nejprestižnější – také Reiner ostatně opatřil svého Básníka podtitulem „román o Ivanu Blatném“. Němec si vytkl za cíl nejen sepsat milostný román, ale zároveň reflektovat způsoby jeho psaní a možnosti románové formy obecně (na vztah života a literatury a jejich vzájemného prorůstání ale vůbec nedojde: Jan Němec není Nathan Zuckerman). Dokonce tvrdí, že román byl jediná možnost a forma, jak vypovídat o všem, co měl na srdci, na mysli a na jazyku. Kunderovská teze zní sice hezky, v Němcově případě však nejde o nic jiného než o pouhou deklamaci, rétorickou figuru příznačnou pro celý text.

Román jako TripAdvisor

Nesoulad mezi deklarovanou formou a jejím naplněním se nejlépe ukáže právě na zprostředkování milostného vztahu. Ten je podán fragmentárně (chápeme: odkaz na Rolanda Barthese), nezaznamenává tedy nějaký pozvolný vývoj vztahu, vše je naopak vcelku přímočaré – zamilovanost, velká láska, dočasné odloučení, dočasný návrat, bolestivý rozchod. Vypravěč nás opakovaně ujišťuje, jak moc Ninu miloval, že jí přezdíval Claudia Schiffer a jejímu pohlaví „rybička“, proběhne několik milostných scén – a pak se jejich vztah omezuje na popis a hodnocení dočasných bydlišť a pobytů v Brně, Olomouci, Praze, Krakově či Poličce, navštívených vegetariánských restaurací, pizzerií či kaváren jako z TripAdvisoru (což je, uznávám, výrazná románová inovace).

Namísto románového vyprávění se tu převážně vypráví o románu (sveďme to na postmodernu), ale i tomu chybí jakýkoliv tah. Když pak Němec začne vyjmenovávat velké romanopisce 20. století (Joyce, Woolfová, Cortázar) a rozebírat jejich schopnost umožnit čtenáři nahlédnout svět jinak, tušíme, co nám tím chce říci: že o totéž se pokouší i ve vlastním textu. V tu chvíli jsem, přiznám se, znejistěl. Myslí to vážně? Měly snad můj vztah ke světu a skutečnosti změnit scény, v nichž postava Jana Němce pojídá pizzu, upíjí cappuccino nebo s Ninou nakupuje v IKEA? Nebo snad cestovní deník z Toskánska, kde hrdinové čtou Holana? Nebo články z Novinek, vložené jako samostatné kapitoly (chápeme: paralelismus)? Nehraje snad autor výborného románu Dějiny světla (Host 2013) se čtenářem nějakou sofistikovanou hru, během níž bude následovat ujištění nakladatele Mirka, že daný rukopis byl nalezen v nějakém zotavovacím zařízení, neboť kromě nezdaru v lásce trpěl Jan Němec také utkvělou představou (v textu se nachází scéna s požitím LSD), že i on je romanopisec světového formátu?

Od Kundery k Vieweghovi a zpět

Takové ujištění nepřijde. Němcova sebeprezentace coby romanopisce je však všudypřítomná a dost možná se z ní stává hlavní téma. Jako romanopisec neustále dokazuje, kolik dalších samoúčelných kapitol a odboček – nikoliv v duchu Tristrama Shandyho (a když už jsme u toho: jestli textu něco zoufale chybí, pak je to komika, zvlášť autorská sebeironie) – dokáže do svého románu zařadit (obdobné postmoderní inferno rozpoutal svého času Michal Viewegh s Výchovou dívek v Čechách). Už jsme zmiňovali zveřejněnou mailovou korespondenci, cestovní deník, internetové články, dále tu najdeme třeba úryvky z literárních děl, dvojnickou epizodu, kvazisociologický fragment z budoucnosti, deník Niny a Jana z Krakova, rejstřík osob, rozhovor autora se sebou samým (který alespoň přináší ojedinělý záchvěv oné sebeironie), kapitolu ve verších, jedno souvětí na čtyři strany; formálně se přechází z vyprávění v první osobě do du-formy i er-formy, jednu kapitolu (falešně) odvypráví Nina, aby vzápětí Němec čtenáře ujistil, že samozřejmě stále vypráví on sám. Také vzpomíná, že když ve třiceti letech stál před osudovou volbou, zdali napsat disertaci, nebo román, rozhodl se pochopitelně pro román a studia sociologie zanechal.

Kunderou (anebo Brochem) požadovaná morálka románu se však v Němcově podání mění spíše v cirkus; román mu neskýtá prostor vyjádřit jinak nesdělitelnou existenciální pravdu, nýbrž se mění v prosté odkladiště nekontrolovaných nápadů a výpisků z šuplíku. Je navíc směšné prohlašovat, že obsah Němcova textu mohl být vyjádřen pouze románem, když některé jeho pasáže zazněly právě na románu „nepřátelských“ platformách: sloganovité teze o „totálně popsaném světě“ pronesl Němec na Sjezdu spisovatelů v roce 2015, některé z uvedených anekdot potom zveřejňoval na svém Facebooku.

Němec se Kunderovi nemůže rovnat ani v promyšlenosti kompozice (dá-li se v tomto případě o něčem takovém vůbec mluvit), ani úrovní esejistických pasáží, kdy u Němce jde mnohem spíše o myšlení v efektních sloganech než o rozvíjení dané myšlenky („láska v době digitálního smutku“), a jejich propojením s románovým děním. To si navíc u Němce místy – a těžko tu snad mluvit o autorském záměru – protiřečí: tu se rozčiluje nad senzacechtivostí médií, aby hned vzápětí zveřejnil vlastní telefonický hovor s Kunderou před Sjezdem spisovatelů; tu píše o nechuti ke kvazivědeckému jazyku sociologie, a pak ho příležitostně – v nikterak ironickém kontextu – sám používá.

Největší spojitost mezi oběma autory by nakonec mohla spočívat v charakterizaci Janovy postavy Kunderovým pojmem „lyrický věk“, což „je ten věk mladosti, kdy je člověk ještě sám sobě záhadou, a proto se zcela vyčerpává tím, že se zabývá sám sebou. Druzí jsou pro něho zrcadla, v nichž hledá vlastní význam a cenu.“ I Němec začínal jako básník. Vydal, jak vzpomíná v Možnostech milostného románu, gymnaziální básničky ve sbírce První život (Větrné mlýny 2007). Jaromilovské lyrické naladění u něj ale zjevně přetrvalo: nejvíc ho naštve, když Nina neprojeví dostatečné nadšení nad rukopisem první kapitoly Dějin světla; po obdržení Ceny Evropské unie za literaturu v Bruselu si stěžuje, že Nina s ním nechce po telefonu rozebírat jeho triumf.

A tohle znáš…?

Účasti s postavami zabraňují také Janovy všudypřítomné literární, filmové a písňové paralely k jednotlivým situacím („to je jako z …“). Své party v dialozích s Ninou šperkuje promluvami typu „Tys asi nikdy nečetla Waltera Benjamina, viď?“ a vzápětí podá svůj výklad o reprodukovatelnosti uměleckých děl. Totéž pak učiní s pojmem „camp“ od Susan Sontagové. Možnosti románu se tu blíží možnostem článku pro časopis Host. Rovněž v partnerských hádkách obvykle argumentuje literárními díly – v závěrečné roztržce, po níž následuje definitivní rozchod, se Niny zeptá, jestli snad nečetla Malého prince. Nina už mu přitom dříve řekne: „Mě už prostě ty tvoje idiotský poznámky nebaví!“

Janův sklon k mentorství a poučování, jejž mu vytkne i Nina při scéně závěrečného rozchodu, bohužel pronikl i do díla samého; čtenáři není poskytnut žádný volný prostor k interpretaci – vše probíhá na rovině evidence a konstatování. Dokonce i hudební playlist byl laskavému čtenáři nahrán na YouTubeSpotify, aby se dokázal správně naladit na citové pochody postav (což z podstaty nedává smysl, každý má jinou citově-asociační paměť). Osvěžujícím dojmem potom alespoň působí, když se popisuje nesmyslnost stipendijního tvůrčího pobytu v Bratislavě nebo když Jan, bývalý student JAMU, začne předvádět divadelní scény svého druhu: po hádkách s Ninou hystericky brečí na koberci a bouchá pěstí do země, jindy vyhodí na nádraží mobil do koše.

Umělecká tvorba se zpravidla chápe jako možnost přesáhnout sebe sama. Jan Němec jako by se v Možnostech milostného románu naopak pokusil sebe sama plně obsáhnout – s vírou, že vlastní život vydá na poutavý román. Pro něj samotného to jistě muselo být katarzní, pro mě coby čtenáře ani zdaleka. Navíc mi celá ta předkládaná póza vlastního utrpení z lásky a nutnosti napsat o něm zrovna román tohoto typu připadá poněkud přepjatá, jako by ho snad někdy nezažil každý… Vypravěč jednou prozradí, že rozchod s Ninou považuje za svoje největší životní selhání. Je smutné, že autor své selhání duplikoval ještě tímto dílem.

Autor je čtenář.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies