Seriál Zaklínač je přesně tím, čím být měl: eskapistickou fantasy plnou špíny a humoru

Zaklínač se za pouhých deset dní stihnul dostat do desítky nejúspěšnějších seriálů Netflixu za uplynulý rok. Nehraje si přitom na komplikované dílo, které vám vysvětlí stav dnešní společnosti.

Vysvětlovat fantasy jako rozpravu o etice nebo politice znamená padnout do pasti redukcionismu, píše v knize Proč číst fantasy loni zesnulá spisovatelka Ursula K. Le Guin. A právě to se děje sáze o zaklínači, které předcházela krátká povídka polského spisovatele Andrzeje Sapkowského otištěná v roce 1986 v časopise Fantastyka a která se na konci minulé dekády dočkala nečekaného restartu a následného celosvětového komerčního úspěchu díky videoherní sérii The Witcher.

Příběh o zmutovaném zabijákovi příšer, mocné, trochu zlomyslné a hodně náladové čarodějce, užvaněném bardovi a Dítěti Překvapení, kteří se potkávají a zase rozchází ve světě zmítaném válkou mezi Nilfgaardem a Severními královstvími, se často interpretuje jako metafora současného světa. Na rozdíl od archetypálního tolkienovského vesmíru tu neexistuje jasně vyhraněné zlo a dobro, místo toho se většina rozhodnutí odehrává v prostoru šedé morálky, kterou reprezentuje zaklínač Geralt.

V bílých místech map

Je lákavé číst zaklínačův svět plný rasových pogromů a politických intrik jako metaforu naší společnosti, stejně jako se třeba nabízí interpretovat silné ženské postavy v příběhu optikou současného liberálního feminismu. Z toho ale pak plynou nedorozumění: spousta diváků si může začít myslet, že je Zaklínač (The Witcher) něco víc, než doopravdy je. A to by byla chyba. Aktuální původní minisérie Netflixu, která má za sebou první osmidílnou sezonu a na kterou by v roce 2021 měla navázat další várka nových dílů, není dlouho očekávaným nástupcem komplikované Hry o trůny. Není ani seriálem s přesahy, který by vám prozradil něco nového o naší společnosti.

Při soubojích, kterých se divákovi dostává plnou měrou, člověka často zamrzí, že si nemůže vzít gamepad a přidat pro efekt jednu piruetu s vířením zakončenou seknutím přes krční tepnu.

Je to především pocta samotnému žánru, jenž, podle Ursuly K. Le Guin, existuje „za hranicemi domoviny, na bílých místech map, zničených obludnou homogenizací našeho světa, která způsobila, že je každé místo na mapě navlas stejné jako všechna ostatní“. Jednoduše řečeno, seriál The Witcher je prvotřídní eskapistickou zábavou, která vás přenese někam úplně jinam: do světa, který má svoje vlastní problémy, ale přesto je ve srovnání s realitou místem, ve kterém se vám bude chtít pobývat a ze kterého se budete jenom velmi neradi vracet.

Nefungovalo by to, kdyby se tvůrcům nepodařilo vyvolat dojem, že zaklínač Geralt (Henry Cavill), čarodějka Yennefer (Anya Chalotra), bard Marigold (Joey Batey) nebo princezna Cirilla (Freya Allan) obývají živoucí svět s vlastní historií. Všechny epizody tematicky vycházejí z původních povídek, tedy z příběhů napsaných ještě před knižní pentalogií, a tak je znát, že se toho v zaklínačském světě děje daleko víc, než nám tvůrci ukazují. A právě to je základní předpoklad dobré fantasy.

Herní Zaklínač

Zároveň se v seriálu skáče z jedné časové roviny do druhé, ocitáme se ve flashbacích a rozpoznáváme odkazy na něco, co se stalo dřív nebo se stane později. Dává to smysl – i knižní sága je plná prorockých vizí a zpětných reflexí starých událostí. Pro nepoučeného diváka, který se úplně neorientuje v rodokmenu cintránské vládnoucí rodiny nebo v průběhu války mezi Nilfgaardem a Severními královstvími, to může být trochu matoucí. I to ale nakonec paradoxně napomáhá pocitu pulzujícího světa, do kterého nám tvůrci dávají nahlédnout.

Je také třeba mít na paměti, že původní povídky často připomínají spíš Barbara Conana než Pána prstenů. Základní osou vyprávění jsou zaklínačovy pokusy odstranit nejrůznější monstra, za jejichž hlavy nebo jiné části těl pak inkasuje měšce zlata. Navíc je zjevné, že tvůrci cílí spíš na fanoušky videoherní série než původních knih – ty byly ostatně přeloženy do angličtiny teprve nedávno a pořád mají výrazně více fanoušků ve východní Evropě než ve Spojených státech. Vizuální podobnost se třetím dílem počítačového Zaklínače je místy dotažená až k dokonalosti: při soubojích, kterých se divákovi dostává plnou měrou, člověka často zamrzí, že si nemůže vzít gamepad a přidat pro efekt jednu piruetu s vířením zakončenou seknutím přes krční tepnu.

Jindy zase člověku místo gamepadu chybí vybroušené popisy a dialogy z knižní pentalogie: s výjimkou rozhovorů mezi Geraltem a Marigoldem je scénář často schematický, postavy v čele s Yennefer se propadají do vnitřních monologů plných velkých slov, které si s nimi musíme prožít i přesto, že je od prvních okamžiků jasné, kam nás dovedou. V seriálu tohoto typu to ale tolik nevadí.

Marigold z boybandu

Nejvíce pozornosti si v seriálu vysloužila zaklínačova osudová láska Yennefer – scény z čarodějnické školy Arethusy na ostrově Thaneddu patří v prvních dílech k těm nejpoutavějším. Je to jeden z mála okamžiků, kdy se zaklínačské universum opravdu smysluplně rozrůstá a kdy se tvůrcům daří přidat do existujícího kánonu novou linii. Ještě o něco lepší je Marigold. Spousta fanoušků má v živé paměti tragické ztvárnění barda z původního polského seriálu Wiedźmin z roku 2002. Charismatický básník, kterého si rozzuření lidé při rasovém pogromu spletou s elfem, vypadal v první seriálové adaptaci spíš jako trochu rezignovaný a dost opuchlý farmář. V aktuální sérii naopak jasně vyčnívá.

Aktualizace Marigolda do podoby člena britského boybandu, který se kvůli hádkám o honoráře rozhodl opustit úspěšnou kapelu, vstoupit na sólovou dráhu a zaútočit na trůn Eda Sheerana, je přesně vybalancovaná: pokud by se ze zaklínačského světa dostal do toho našeho, klidně by mohly jeho songy bodovat v hitparádách. Jeho proslulá užvaněnost je natolik vlezlá, že když mu Geralt konečně vrazí jednu do zubů, musí mu člověk v duchu poděkovat.

Zaklínač pro začátečníky

Momentů, kdy se člověk ztotožní s postavami, je v seriálu plno. Cirilla je při útěku z hořící Cintry dostatečně vyděšená, Yennefer vlastní arogancí neúspěšně maskuje nedostatek sebevědomí, Triss Ranuncul se srovnává s rolí věčné druhé, skvěle ztvárněná Tissaia De Vries pod zdánlivě neprostupnou krustou ledově chladné čarodějky nechává občas problesknout empatii. Celá první série je hrou náznaků: v jednom z dílů sledujeme legendární bitvu čarodějů na Soddenském pahorku, v klíčové epizodě o zasnoubení Pavetty s Ježkem z Erlenwaldu zase pozorujeme dějinné události, jejichž pozdější dopady si můžeme jenom domýšlet.

Nemůžeme si neklást otázku, nakolik bude sága poutavá pro diváky, kteří se dosud s žádným dílem ze zaklínačského universa nesetkali. Zatím to ale vypadá, že je to spíš výhoda: co už dlouholetí fanoušci dávno vědí, můžou ti noví jenom tušit. A pokud nebudou očekávat něco, co Zaklínač nikdy nebude a nebyl, může jim seriál posloužit jako portál do nového světa.

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies