Orbán, Babiš, Vondra – stejné nebezpečí

Milion chvilek dal svému boji středoevropský kontext. ODS a pravicoví novináři se ozvali jako potrefené husy. Připomněli tím, že nebezpečím pro demokracii u nás není zdaleka jen Babiš.

Příští demonstrace Milionu chvilek pro demokracii je svolána pod heslem, které dává smysl a vymaňuje českou demokratickou opozici z místní omezenosti a sebestřednosti. Heslo „Nechceme jít cestou Polska a Maďarska“ by snad mohlo vyvolat obvinění z přílišné dramatizace situace – přece jen u nás vláda neútočí na nezávislost soudů a neovládla veřejnoprávní média, která by využívala k štvanicím na své odpůrce (jako v Polsku), nenapadá akademické svobody a neorganizuje kampaně s antisemitskými prvky (jako v Maďarsku). Nicméně snaha o ovládnutí veřejnoprávních médií, zvolení „veřejného ochránce práv“, který otevřeně pohrdá některými důležitými lidskými právy, a celá vláda jednoho z nejbohatších oligarchů v mnohém skutečně znamená nastoupení podobné dráhy.

Milion chvilek byl ovšem kritizován ze zcela opačných důvodů: prý je nekorektní kopat do středoevropských autoritářů. Politici z ODS jako Alexandr Vondra či Jan Zahradil a novináři jako Jiří Peňás pohotově přispěchali organizátory demonstrace poučit, že protestovat za kvalitu demokracie v Česku je v pořádku, ale k situaci u našich sousedů se nemají co vyjadřovat. Jejich argumentace je výmluvná, i když výstižně popisuje spíš je samotné než situaci v Polsku a v Maďarsku.

Tenkrát v osmdesátém devátém…

Co odpoví Alexandr Vondra, když se jej novinář zeptá, proč mu vadí heslo „nechceme jít cestou Maďarska a Polska“? Začne minulostí. „Protože srovnávat Andreje Babiše s Viktorem Orbánem, nebo dokonce Jarosławem Kaczyńským, je úplně mimo. Oni bojovali proti komunismu a rok 1989 byl i jejich zásluhou. Babiš přece tehdy stál úplně na jiné straně. Házet je do jednoho pytle je popřením historie, to mě naštvalo.“

Objevuje se rozlišení na ty, kteří berou hodnoty demokracie vážně, a proto „nechtějí jít cestou Polska a Maďarska“ – a na ty druhé, kteří chtějí prostě porazit Babiše a tmelit autoritářskou „středoevropskou“ solidaritu na jeho místě.

Skoro se z té odpovědi zdá, že žijeme v historii – anebo že se historie roku 89 stala jakousi věčností, v níž jsme zamrzli. Dějiny tehdy přece podle jednoho populárního a nepochopeného hesla prý skončily. Jedna strana v nich byla dobrá, a ta zůstala dobrou natrvalo, druhá byla špatná, a ta se nemohla proměnit. Na Babišovi v této optice nevadí, že se mezitím stal korupčním oligarchou, ale to, že byl v osmdesátých letech řadovým členem komunistické strany a podle všeho i spolupracovníkem tajné služby. Jenže takových byly statisíce, a mnozí z nich se změnili. Jen jeden se ovšem stal jedním z nejbohatších českých oligarchů a premiérem.

Na straně demonstrantů proti tehdejšímu režimu byl tenkrát i Miloš Zeman, jeho (už tehdy dost demagogický) projev sklidil velký potlesk demonstrantů. Znamená to snad něco? Je i jeho dnešní kritika „popřením historie“? Lidé se mění, za třicet let často podstatně. Některé jejich vlastnosti se rozvinou, jiné získají v nových podmínkách zcela odlišný smysl. Vondra byl také na konci osmdesátých let svobodomyslný disident a androš, dnes je vymítačem environmentálních hnutí a účastníkem katolických demonstrací „za rodinu“. Orbán byl odpůrcem diktatury, dnes je autoritářem. O Kaczyńském platí totéž, snad jen s tím rozdílem, že svým fanatismem a nacionalismem podle mnohých kompromitoval už i opozici proti polské diktatuře.

Dnes žijeme v roce 2020, ne v roce 1990. Od „sametové revoluce“ jsme o polovinu dál, než byla ona sama od roku 1968. Nejenže se většina tehdejších aktérů od té doby vyvinula a posuzovat je můžeme na základě aktuálnějších činů a slov. A nejenže mezitím přišly nové generace. Posunul se i náš pohled, takže dnes vidíme odkaz roku 1989 s větším odstupem a diferencovaněji. Vidíme, že s pádem diktatury přišla na scénu i některá ohrožení svobody, která měla s demokratickou kritikou vlád komunistických stran společného pouze nepřítele. Viděli jsme nejen nástup svobody projevu, lidských práv a plurality, ale také některých bigotních proudů katolické církve či nacionalismu. Právě tyto proudy dnes představují ohrožení svobody v Maďarsku a v Polsku a právě tyto proudy jsou s menší silou ohrožením svobody i u nás – stačí se vedle Vondry podívat třeba na Dominika Duku.

„Jsem jedním z lidí, kteří se tu kdysi podíleli na základech zahraniční politiky samostatného Česka, a když cítím, že to začíná někdo rozbourávat, tak to řeknu nahlas,“ hřímá s komickou antikvární sebestředností Vondra. Hlásí se tím k Visegrádské čtyřce, jejíž hvězdná chvilka přišla v momentě uprchlické krize. S Orbánem nás tehdy spojila xenofobie a nesolidarita vůči zbytku Evropy. Pokud je podle Vondry třeba bránit takovou zahraniční politiku, říká tím o sobě nejspíš více, než chtěl.

Poznávat? Ano, ale koho?

Podobným tónem mluví i Jiří Peňás, který varuje, že se Chvilky „ocitají v prostoru kritiky suverénních států, navíc států spojených historicky vazbami, o kterých by se mladí pořadatelé měli poučit“. Suverénně nabádavý muž stylizující se do moudrého starce se především sám „ocitá“ v podivném „prostoru“, v němž hradbu před kritikou tvoří státní suverenita. Nemluvili nějak podobně různí Kojzarové v době jeho telecích let o Chartě a jejích západních podporovatelích? Proč bychom neměli mít právo kritizovat vývoj v jakémkoli suverénním státě, a dvojnásob v takovém, k němuž máme historicky silné vazby?

Ageistické mentorování „mladých pořadatelů“ není jen arogance staršího muže. Ve skutečnosti toho o Polsku a Maďarsku víme jako společnost velmi málo všichni, mladí i staří. A pokud kultura a myšlení těchto zemí byly ve veřejném prostoru přítomné jen vzácně, není to chyba „mladých pořadatelů“, ale lidí Peňásovy generace, kteří měli moc nad médii a tvarováním českého veřejného prostoru. Tvarovali ho fascinací vůči Západu a ignorancí vůči „chudým příbuzným“ z postkomunistické Evropy. Dnes někteří z nich změnili znaménka a z fascinace Západem, která neviděla jeho problémy, se stal děs z „úpadku Západu“ (který produkuje podobně zkreslující a vychýlený obraz, pouze s opačným vyzněním). Manko v poznání střední a východní Evropy ale zůstává.

Jistěže potřebujeme poznávat Polsko a Maďarsko a být s těmito zeměmi solidární. Ne ale proto, abychom „rozuměli“ tamním mocným a byli solidární s tím, co těmto zemím provádějí. Potřebujeme poznávat Polsko a Maďarsko pro jejich bohatý intelektuální život a pro jejich kulturu opozice. Potřebujeme poznávat Polsko Komitetu Obrony Demokracji, Krytyky Polityczné, odborového svazu Inicjatywa Pracownicza či Czarného Protestu. Polsko nedávno zesnulého velkého disidentského historika Karola Modzelewského, spisovatelky Olgy Tokarczuk či filosofa Jana Sowy a mnohých dalších. Potřebujeme poznávat Maďarsko demonstrací za Středoevropskou univerzitu či proti otrockému zákonu. Maďarsko Gáspára Miklóse Tamáse, Balázse Trencsényiho či Ágnes Gagyi. Potřebujeme být solidární s odpůrci polského a maďarského autoritářství, nikoli s tamními autoritáři.

Praha se nedávno stala součástí „Paktu svobodných měst“, spolu s Bratislavou, Budapeští a Varšavou. Uvidíme, zda to přispěje k většímu sblížení s polskou, maďarskou a slovenskou veřejnou debatou. Střední Evropa je nicméně stále stupeň neznáma, kde – řečeno se Slavojem Žižkem – „víme, že nevíme“. Potřebujeme víc poznat Bulharsko, Rumunsko, Moldavsko, bývalé jugoslávské země… zkrátka země, kde „ani nevíme, že nevíme“.

Rozcestí pro demokraty

Nakonec Vondra a Peňás dobře pojmenovali rozcestí, které stojí před Milionem chvilek pro demokracii i před každým, koho zajímá kvalita demokracie a lidských práv v této zemi. Jde o rozlišení na ty, kteří berou hodnoty demokracie a lidských práv vážně, a proto „nechtějí jít cestou Polska a Maďarska“ – a na ty druhé, kteří chtějí prostě porazit Babiše a tmelit autoritářskou a xenofobní „středoevropskou“ solidaritu na jeho místě. To je ODS – v lepším případě. V horším případě po příštích volbách vyslyší hlasy těch, kdo je (tak jako svaz zaměstnavatelů) už v roce 2017 nabádali, aby vytvořili pravicovou vládu s ANO.

Milion chvilek pro demokracii dosud vyzýval k tomu, aby se „demokratické síly“ spojily do nějaké pravicové formace, která Babiše porazí. Teď dostali velmi výmluvnou odpověď: mnozí čeští pravicoví politici a novináři sice chtějí porazit Babiše, ale autoritářský konzervatismus jim nevadí. To je cenná informace, ze které je třeba vyvodit závěry.

Autor je politolog a novinář.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies