Foto globalquiz, Wikimedia Commons, CC-BY-3.0
Česko vyšlo z koronavirové a energetické krize jako poražená ekonomika. Naopak pokračující hospodářský úspěch Polska má velký mezinárodní ohlas. Ve Velké Británii dokonce spustil mix překvapení a paniky, protože Polsko donedávna vnímané jako země uklízeček a instalatérů do roku 2030 údajně dožene a předežene zatím bohatší Brity a Britky. Jakkoli toto překvapení a panika zrcadlí západoevropské opovržení střední Evropou, má stejně společného s britským ekonomickým zmarem jako se samotným polským hospodářským výkonem.
To nás přivádí k českému zmaru. Jedním ukazatelem hospodářského výkonu a ekonomického dohánění je pozice jednotlivých zemí vůči průměrnému evropskému HDP na hlavu. Zatímco Polsko se posunulo ze 73 procent tohoto průměru v předkrizovém roce 2019 na jeho 80 procent v roce 2022, Česko se propadlo z předkrizových 93 procent na jeho dnešních 91 procent.
Takzvaný polský hospodářský zázrak se do Česka často dostává v obrazech lepší dálniční sítě, levnějších nákupů nebo čím dál oblíbenější turistické a investiční destinace. Povzdechy, že „už nás předběhlo i Polsko“, se tak v mediálním prostoru vrší. Český mix úžasu a úzkosti z předběhnutí Polskem je oproti tomu britskému živen krysím závodem, jemuž ve střední Evropě říkáme dohánění Západu. Setrvalý ekonomický úpadek Velké Británie ale ukazuje jednu věc: Západ neexistuje (alespoň tak, jak jsme si jeho blahobyt dlouho představovali).
Dohánění na periferii Evropské Unie
Před třiceti lety si postsocialistické elity stanovily stejný cíl: dohnání západoevropských úrovní ekonomického výkonu a společenského blahobytu. Česko a Polsko stojí po třech dekádách ekonomické transformace, dvou desítek let v EU a více než desetiletí různých krizí na 91, respektive 80 procentech evropského průměru HDP na hlavu. To je navíc ještě hodně daleko k německým 117 procentům nebo rakouským 125 procentům. Protože i tyto západoevropské ekonomiky v dnešním světě ztrácí dech, jejich dohánění připomíná snahu přežít čím dál dusnější tlačenici na ekonomicky se scvrkávajícím kontinentu. Představa o západoevropské úrovni života jako nejvyšší formě společenského a ekonomického pokroku je rok od roku iluzornější.
Veřejným rozpočtům následně docházejí zdroje na investice, zvlášť kvůli nízkým korporátním a jiným daním, které lze nahradit jen vyšším zadlužením.
Polský zázrak pramení z rychlosti tohoto iluzorního dohánění ve srovnání například s Českem. Zatímco Polsko těsně po vstupu do EU dosahovalo jen 51 procent průměrného evropského HDP na hlavu, posunulo se o 29 procentních bodů až k dnešním 80 procentům. Naopak Česko se posunulo jen o 16 bodů ze 76 procent po vstupu k dnešním 91 procent tohoto průměru. Obě trajektorie odráží holý fakt: Členské země ve střední a východní Evropě se celkově přiblížily vysněnému evropskému standardu, jakkoli šlo mezi různými státy, regiony a společenskými třídami o výrazně nerovný proces.
Iluzornost tohoto dohánění má další roviny. Příslib ekonomického dosažení západní Evropy se totiž scvrkl na vzájemné předhánění východní a jižní periferie EU. Česko nebo Polsko nestoupaly k evropskému průměru jen díky svému úspěchu, ale zkrátka kvůli hlubším problémům jihoevropských ekonomik. Různými experty a politiky omílanou národní pýchu z toho, že jsme postupně „předběhli Portugalsko, Španělsko nebo Itálii“, musíme proto brát s rezervou. Stejně je potřeba vzdorovat využívání takových srovnání pro vzbuzování úzkosti z potupy, kterou cítíme, když nás někdo předběhne. Tuto roli v české debatě hrával příklad Slovenska po přijetí eura, jehož skluz z maxima 78 procent v roce 2015 k dnešním 68 procentům průměrného ekonomického výkonu EU však pozbyl dřívější použitelnosti. Dnes ji začíná hrát právě Polsko.
Další rovinou jsou pak hranice závislosti podobného dobíhání pro celou střední a východní Evropu. České a polské ekonomiky zatím mohly dobíhat jen proto, že se staly závislými na soukromých zahraničních investicích a na veřejných investicích z evropských fondů. Oba typy investic přicházely převážně ze západní a severní Evropy. V obou zemích evropské fondy plnily dosud rozpočty na úrovni 50 a více procent investic (v Polsku zpravidla více než v Česku). Podíl nahromaděných přímých zahraničních investic v Česku dosáhl 70 procent HDP a v Polsku 39 procent HDP.
Tato investiční závislost zároveň stanovuje hranice dohánění. Nadměrný odliv zisků ze zahraničních investic zpět do západní Evropy snižuje doháněcí efekt těchto investic i evropských fondů. Čím jsou navíc středoevropské ekonomiky statisticky bohatší, tím se jejich nárok na evropské fondy proporcionálně snižuje. Veřejným rozpočtům následně docházejí zdroje na investice, zvlášť kvůli nízkým korporátním a jiným daním, které lze nahradit jen vyšším zadlužením. Zahraniční investoři přitom do našeho regionu stále přicházejí převážně hledat podmínky levné pracovní síly a nižších korporátních daních. Domácí firmy nedokážou velké zahraniční firmy nahradit, například v transferu inovací a zahraniční expanzi, přičemž také cílí na levnou pracovní sílu. Východní periferie čím dál více naráží na hranice své závislosti v globálně oslabující Evropě.
Polský hospodářský zázrak v hranicích závislosti
Pokud má polský hospodářský zázrak nějaké ponaučení pro Česko, je jím sebevědomější mise státu jako rozvojového aktéra. Polsko roste rychleji, protože z nižších pozic to jde zpravidla jednodušeji. Má také výhodu větší ekonomiky. Ale tyto podmínky musela nejprve vhodná státní intervence propojit s přílivem evropských fondů a zahraničních investic. Protože postsocialistické Polsko začínalo s daleko horší infrastrukturou a menším zájmem investorů, zde rozvojové funkce státu získaly větší legitimitu. Výsledkem je rozmanitější a zároveň vyrovnanější hospodářský model. Ten stojí více na zvyšování blahobytu polských domácností, když ze svých 80 procent průměru ekonomického výkonu EU dokáže vytěžit spotřebu domácností na úrovni 86 procent evropského průměru.
Evropské fondy byly investovány rychleji s ohledem na momentální potřeby, jimiž byla modernizace socialistického průmyslového dědictví pro prvotní příchod zahraničního zpracovatelského průmyslu. Pro něj je důležitá kvalitní dopravní síť. Vedle letišť ve velkých městech a modernizace železnice byla úchvatným tempem vybudována především dálniční síť autostrád a rychlostních silnic. Ta mezi roky 1989 a 2009 vrostla z 366 km na 1 454 km, zatímco dnes již má přes 5 000 km dálnic. Šlo nicméně o rozvoj za každou cenu, který dal místo environmentálních ohledů přednost proměně země z obrazu zaostalosti na moderní místo pro investice.
Dosud šlo ale o růst bez inovací, což Polsku nastavuje hranice dalšího růstu. Celkové výdaje státu a firem na výzkum a vývoj zůstávají hluboko pod průměrem EU. V posledních deseti letech se tento rozdíl nicméně pozvolně uzavíral. Zatímco v roce 2010 šlo do výzkumu a vývoje jen 0,7 procent HDP, v současnosti je to 1,4 procent HDP. Pokud nekriticky přijmeme PISA testy jako přípravu příštích generací na výzvy budoucnosti, polský vzdělávací systém to zatím zvládá lépe než většina vyspělých zemí. Ať už jde o porozumění textu, matematickou nebo vědeckou gramotnost, polské studenstvo se v poslední dekádě pohodlně umisťovalo na nejvyšších příčkách.
Polský zázrak oproti zbytku regionu těží z rovnováhy mezi domácím a zahraničním vlastnictvím, stejně jako mezi domácí spotřebou a exportním výkonem. Stále může využít ještě dostatečného manévrovacího prostoru v hranicích své závislosti, což ale znamená vychylovat zmíněnou rovnováhu směrem k prodeji své pracovní síly pod cenou a podbízení se v soutěži o zahraniční investice. Přes halasnou rétoriku současné konzervativní vlády ani ona žádnou alternativní cestu k tomuto modelu nikdy reálně nehledala. Proto se i polský zázrak brzy může setkat s českým zmarem na společných hranicích periferní závislosti.
Český hospodářský zmar na hranicích závislosti
Česko nevyužilo svých nadstandartních postsocialistických podmínek, a tak na těchto hranicích delší dobu postává. Rozvojová mise státu byla dlouhodobě upozaďována v rovině politické legitimity i v reálných kapacitách ve prospěch investorů a více tržního směřování. Selhání státu se stalo sebenaplňujícím se proroctvím. Například evropské fondy proto nemohly být využity efektivně pro strategické investice do domácího společenského blahobytu a hospodářského rozvoje. Mezitím se ekonomika stala nezdravě otevřenou zahraničí a monotónně založenou na automobilovém průmyslu, což nevytrhne ani Daniel Křetínský ani další domácí oligarchové. Český ekonomický model tak dosáhl svého výkonu na úrovni 91 procent evropského průměru jedině tím, že podkopává spotřební blahobyt českých domácností až k 83 procentům evropského průměru.
Dokončení dálniční sítě a modernizace železniční sítě se opakovaně stávají trumfem každé další vlády, leč v důsledku zanedbaných státních kapacit vždy nesplněným. Přestože kapitalistické Česko zdědilo asi 336 km dálnic v roce 1989, do roku 2009 tuto síť dokázalo rozšířit pouze na 729 km. Aby za dalších více než deset let dosáhla tato síť dnešních 1 370 km, musela být administrativně rozšířena o již existujících 430 km rychlostních silnic. Minulé dvě dekády přitom evropské fondy programově nabízely výstavbu této opravdu základní infrastruktury tak, aby v této dekádě mohly více mířit do pokročilejší infrastruktury pro inovace nebo zelenou a sociálně udržitelnou ekonomiku.
Růst inovační základny se však mezitím zastavil, zatímco školství připravuje na budoucnost mnohem hůře než třeba v Polsku. Zlaté období investic do výzkumu a vývoje, tažené mimo jiné evropskými investicemi do univerzit a základní výzkumné infrastruktury, je tatam. V roce 2014 si s investicemi dvou procent HDP český výzkum a vývoj sáhl na evropský průměr, od té doby investice spíše tápou pod ním. Výsledky testů PISA také naznačují, že české školství si v přípravě mladých lidí na výzvy budoucnosti vede spíše průměrně než nadprůměrně. Může za to podfinancovanost i nerovnosti přístupu ke vzdělání.
Poslední roky českého hospodářského zmaru a několika krizí ukázaly potřebu mít kvalitní a připravené kapacity státu, jejichž rozvojová role rozšíří podmínky pro náš společenský blahobyt. Minulá a současná vláda bohužel pokračovaly v sebenaplňujícím se proroctví o selhávajícím státu. Jejich vedoucí strany nejprve podrazily daňovou základnu relativně zdravých veřejných financí, aby následně mohly pod dojmem rostoucího veřejného dluhu začít stát opět škrtat. Současný škrtací útok na státní kapacity, základní výzkum a vzdělávací sektor budou devastující. Místo abychom se bavili o tom, jak by nám měl stát sloužit, budeme se donekonečna aktivně snažit dokázat, že za naše čím dál víc vyčerpávající postávání na hranicích závislosti může on.
Autor je výzkumníkem Ústavu mezinárodních vztahů.