Marie Heřmanová (sociální antropoložka)
Bezprostředně se jako zdravý a mladý člověk nebojím o sebe, ale o ty, kteří jsou oslabení a bez přístupu k lékařské péči už několik let. Řecké úřady včera potvrdily prvního nakaženého člověka na ostrově Lesbos – co se stane ve chvíli, kdy se virus rozšíří do uprchlických táborů? Ty jsou plné lidí, kteří žijí v děsivých podmínkách měsíce a roky, jejich zdravotní stav je často velice špatný. Zároveň je pro ně nedostupná i ta nejběžnější lékařská péče.
Je pravděpodobné, že taková situace nastane – a důsledky si moc představovat nechci. To samé ovšem platí i pro obyvatele řeckých ostrovů, kteří posledních několik dní svádějí bitvu s místními úřady, s policií i s uprchlíky samotnými. Bouří se proti tomu, čemu jsou jejich domovské komunity dlouhodobě vystaveny – přetížené nemocnice, které obsluhují desítky tisíc lidí navíc a připravují tak místní o přístup k lékařské péči, jsou jenom jedním z řady problémů, které neřešená situace uprchlíků v Řecku způsobuje. Takže se obávám především toho, že se už tak naprosto nelidské podmínky v uprchlických táborech ještě zhorší a reakcí bude snaha je odříznout od zbytku světa.
A nakonec si také nemohu odpustit srovnání současné krizové situace s tzv. migrační krizí. Co se týče reakce české veřejnosti, je zajímavé sledovat některé paralely. Podstata problému je sice opačná (v roce 2015 se odborníci shodli na tom, že situace je naprosto zvladatelná, ale politici přesto vyvolávali paniku, dnes odborníci varovali dopředu, že nesmíme situaci podcenit, ale málokdo je bral vážně), funguje tady nicméně podobná dynamika. Všichni diskutujeme o tématu, kterému nerozumíme, odborníků je poskrovnu, ale názor má každý. Hlavní emocí je zmatení a strach z budoucnosti. Proto se trochu obávám toho, že stejně jako před léty může vláda situaci zneužít k zamlžování dalších podstatných problémů.
Dovolené v tuzemsku. Větší izolace v domovech. Útěky všeho druhu. Více sexu, vyšší porodnost. Více rizikového pití v domácnostech. Více času u obrazovek, internetu, sociálních sítí.
Petr Gočev (ekonom)
K porozumění některým důsledkům je potřeba trocha nedávné historie. Po listopadu 1989 to byly především pravicové strany, zejména ODS, které nejvíc rozdávaly majetky a dotace, čímž si kupovaly přízeň sponzorů i hlasy voličů. Vedle majetkového transferu privatizací obecních bytů je jedním z největších aktů pravicového sociálního inženýrství za účelem nákupu voličských hlasů zavedení masivní daňové a odvodové dotace OSVČ, ve světě ojedinělé, která způsobila vybujení švarcsystému (tedy zastírání zaměstnaneckého poměru formálně podnikatelským vztahem) do nebývalých rozměrů.
Problém je v tom, že v případech, kdy se o podnikatelský vztah jedná jen formálně a všechny trumfy nerovného přístupu k výrobním prostředkům drží nadále zaměstnavatel, shrabuje zaměstnavatel i většinu benefitu této dotace, takže u „švarc-zaměstnanců“ neprobíhá hromadění úspor. V čase krize pak dochází k tomu, že oběti švarcsystému nedisponují dostatečnými úsporami na její překlenutí, a na státní podporu nemají v důsledku nízkých odvodů nárok. To platí bez ohledu na to, zda je krize individuální nebo hromadná. Ovšem krize kolektivního rozsahu virové pandemie jistě vyvolá debatu o sociální neudržitelnosti systému, který jedné skupině obyvatel umožňuje vyhnout se třem čtvrtinám odvodů na úhradu nákladů kolektivních statků.
Společenské důsledky koronaviru už ostatně začaly ovlivňovat prekarizovanou „gig economy“. Společnosti Uber a Lyft dnes oznámily, že svým řidičům s diagnostikovaným koronavirem nebo v karanténě budou proplácet dva týdny nemocenské. Jedná se o bezprecedentní opatření, zvlášť pokud si uvědomíme, že donedávna se tyto společnosti snažily vykreslovat samy sebe jen jako dodavatele technologií „nezávislým“ řidičům. K avizovanému kroku nutí Lyft a Uber trh: pasažéři by stěží byli ochotni usednout do „pojízdné rakve“, potenciálně řízené přenašečem koronaviru, který kvůli obživě porušuje karanténu. Opět se tak ukázaly společenské náklady prekarizované práce, v tomto případě v minimálním rozsahu internalizované firmou, která tuto formu zastřeného zaměstnaneckého poměru zneužívá a přenáší tak náklady absence zdravotního a sociálního zabezpečení svých řidičů na společnost.
Michal Lehečka (sociální antropolog)
Současná situace je ošemetná. Antropologové Harris Ali a Keil (2010) si na případu epidemie SARS v roce 2003 povšimli, že síření nemocí zaujímá v oblasti selhávání společenské organizace a infrastruktury specifické postavení. Na rozdíl od typicky infrastrukturních selhání, jako jsou například blackouty, jejichž příčinou je přerušení přenosu, je globální epidemie naopak kontinuitou přenosu zesilována – závisí na pohybu lidí, zvířat, věcí a především bakterií a virů. Dostáváme se do paradoxní situace, kdy je hlavním cílem limitovat přenos patogenů a pohyb „nemocných“, ale zároveň potřebujeme, aby byl pohyb „zdravých“ entit zachován v zájmu fungování lokálních i globálních ekonomik. Nejlépe to vidíme na problémech globálních metropolí zasažených epidemií – redukce pohybu a společenského života, práce z domova.
Rozlišení mezi zdravými a nemocnými či infikovanými je logickou podstatou současných bezpečnostních opatření. Zavedení regulace je jistě opodstatněné a věřme, že přinese regres výskytu onemocnění. Pokud by byla opatření skutečně dlouhodobá, obávám se, že logika „zdravotního stavu“ bude ještě více přenesena i na politické a ekonomické otázky. Přežijí současnou situaci zase jen „zdravé subjekty“? Bude hegemonie neoliberálního myšlení zachována a posílena tímto osvědčeným „eugenickým“ uvažováním, v němž je ekonomické i sociální zdraví stále založeno na extenzivní kumulaci kapitálu? Pokud ano, situace nejbohatších se nijak zásadně nezmění – spíš mohou společensky i politicky ještě posílit, zatímco většina ostatních sjede po ostří pomyslných nůžek zase o kus níže k jejich špičce.
Stav „globální zdravotní pohotovosti“ je proto i výzvou. Situace může umožnit identifikaci méně viditelných nerovností v kontextu dopadů globálních katastrof i konfliktů a vyjevit (ne)kompetentnost a skutečné zájmy politických kruhů. Jde tedy o výzvu k další revizi forem společenské organizace v době globální klimatické krize. Taková revize by měla být oproštěna právě od „epidemiologického“ rozlišování na zdravé/nemocné/potenciálně infikované společenské i ekonomické entity. Možná si konečně uvědomíme, že v téhle krizi, stejně jako ve všech ostatních problémech planety, jedeme prostě všichni.
Šárka Homfray (odborová právnička)
Dopady budou samozřejmě nejrůznější, ale pokud se zaměřím na oblast, které se věnuji, očekávám zejména několikero „prozření“ ohledně práce a pracovního trhu. Projeví se dlouhodobě nízká výdělková úroveň neumožňující vytváření rozumných rezerv, na denní světlo vyjde švarcsystém a pseudo-freelancing (nečekaně možná i ve sférach, jako je kultura) nebo personální poddimenzovanost celé řady veřejných služeb. V oblasti zdravotní a sociální péče se v podstatě okamžitě projevily negativní dopady vysoké genderové segregace našeho pracovního trhu. Čtyři pětiny pracujících v tomto odvětví jsou ženy – ani před vypuknutím pandemie jich nebyl dostatek, a ihned po zavření škol nastal odliv velké části z nich do domácností. Byla bych ráda, kdyby to přitáhlo větší pozornost k ženské práci, placené i neplacené. Společenská hodnota velké části této práce není spojena s odpovídající hodnotou ekonomickou. Nedělám si ale velké iluze – koneckonců v obou světových válkách šla hodnota ženské práce také nahoru, a v poválečném období se vše vrátilo ke starým pořádkům.
Zavření škol, podobně jako očekávaná širší karanténa, má podle mě potenciál nabourat leckteré dosud obecně akceptované premisy. Najednou je možné ve formě home office vykonávat mnohem více práce než doposud. Školy budou donuceny otestovat některé formy distančního vzdělávání, a to de facto na všech úrovních. Je otázkou, co z nových možností bude skutečně fungovat a udrží se i po návratu do normálu. Byla bych ráda, kdybychom opustili modlu osobní přítomnosti, ušetřili čas i energii za nadbytečné cestování a získali větší volnost v nakládání se svým časem. Je ale potřeba mít na paměti, že flexibilní formy práce jsou dobrý sluha, ale zlý pán, a že s vítanou flexibilitou přichází i nevítaná fragmentarizace a odcizení, stejně jako další prohloubení prekarity. České i evropské pracovní právo by na to mělo reagovat.
Jan Krajhanzl (sociální a environmentální psycholog)
Vlastně nevím, čeho se obávat více a čeho méně. A předpokládám, že i tenhle temný mrak bude mít své „stříbrné okraje“. Zároveň si myslím, že je předčasné něco predikovat, takže nabídnu spíš možnosti, kudy se dopady pandemie mohou vydat. Záležet bude na délce jejího trvání, počtu obětí, přijatých opatřeních.
Každopádně nás už teď pandemie přibližuje ekonomické krizi. Tu poslední má většina z nás v živé paměti. Uvidíme, zdali zase zvítězí politika škrtů, která by opět dolehla na ekonomicky nejzranitelnější skupiny. Zda se ještě prohloubí krize důvěry západních společností v elity, posílí nacionalismus a izolacionismus.
Krátkodobě je tu velká hrozba pro malé a střední podniky, dlouhodobě posílení hlasů proti globálnímu obchodu a na podporu místních producentů. Další vlna rozvoje e-shopů, boom služeb typu „dovezeme vám až ke dveřím“ a „vyřiďte si z domova“. Samozřejmě hrozí katastrofa pro turistický průmysl, z pandemie se může vzpamatovávat dlouho. To může nejen oživit centra historických měst, ale také narušit kulturní výměnu nebo i projekty jako Erasmus.
A dál? Zpravodajství omezené na pandemii. Lifestylové články „Jak si užít karanténu“. Odsouvání řady témat – změny klimatu, sucha, reformy vzdělávání a bydlení, exekucí, oslabování demokracie. Stávající lídři v roli ochránců národa; pocit všeobecného ohrožení a krizový management upevní jejich moc. Veřejný prostor ovládnutý tématem bezpečí a hesly o jednotě, opozice zahnaná do kouta. Omezení občanských svobod. V zákulisí korupce bez kontroly médií. Evropská unie vyděšená pandemií zavře oči před humanitární katastrofou na turecko-řecké hranici. Na druhou stranu v zahraniční politice zůstane zkušenost z intenzivní globální spolupráce při zvládání pandemie. A také můžeme očekávat rozvoj společenské imaginace: čeho se jako konzumenti dokážeme v případě potřeby vzdát? A bude něco z toho dobré pro řešení změny klimatu?
Dalším důsledkem může být nárůst automobilové dopravy ve městech a rušení některých spojů hromadné dopravy. Velký rozvoj home office. Útěky na chaty a chalupy, výhledově silnější trend ve stěhování na venkov. Víc pomáhání mezi lidmi, více starosti o rodiče a prarodiče, více každodenního zvažování rizik, více osobních tragédií. Pohřby bez smutečních hostů. Pro širokou společnost prakticky každodenní kontakt s tématem smrti. Ozvěny v umění. Pohroma pro hospody, kavárny, kluby, kina, divadla – některá už nikdy neotevřou. Dovolené v tuzemsku. Větší izolace v domovech. Útěky všeho druhu. Více sexu, vyšší porodnost. Více rizikového pití v domácnostech. Více času u obrazovek, internetu, sociálních sítí. Binge watching, růst tržeb pro streamovací služby. Více času pro partnery, více času pro děti. Více času na čtení, na kutilství a zahradničení, na hlubší povídání a přemýšlení. Výhledově možná více svateb i rozvodů. Více poznávání přírody za humny.
Vojtěch Pecka (sociolog klimatické změny)
Globální pandemie nám dává jednu důležitou lekci: přes bouřlivý technologický rozvoj má naše životní prostředí stále dost nástrojů, jak nás překvapit. V tuto chvíli se dá skutečně velmi těžko předvídat jakýkoliv další vývoj. Jisté je, že problém přichází do již nestabilního prostředí.
Prostředí, které se nedokázalo zotavit z globální finanční krize, která ukončila sen o „samoregulujících trzích“. Tato krize za sebou nechala toxický spad autoritářského obratu, nárůstu populismu, rasismu a vyústila do tužeb k návratu kdysi údajně velkých národů, etnik a států. Rozehrává se na pozadí zadlužených států, táhnoucí za sebou fiskální kouli finančních intervencí a populace frustrované politikami „utahování opasků“. Po globální finanční krizi je koronavirová pandemie také dalším těžkým direktem pro neoliberální diskurz. V době krize se tržní logika, jindy tak opěvována, jeví jako drzá, sprostá a nebezpečná. Protože kdo z nás by chtěl, aby o našich řivotech a životech našich blízkých nerozhodavalo to, jakou péči potřebují, ale to, kolik jsou schopni v danou chvíli zaplatit? Kdo by schvaloval s kupčením antivirotických gelů či přeprodejem předražených roušek?
Pandemie přichází také do prostředí eskalující environmentální krize, která se zahrnuje širokou škálu překážek: od rozpadu biodiverzity, po chemickou kontaminaci našich vod a půd či eskalující klimatický rozvrat. Přichází do multipolárního světa, kdy západní hegemonie hledá svoji pozici v nástupu Číny, ale čelí i velmocenským ambicím ruského petrostátu. Přichází do doby, kterou definuje ustanovení nové algoritmické vrstvy, která se rychle stala součástí našeho podvědomí — počítačové algoritmy vytvářející paralelní reality, zaměřující se na naše konkrétní osobnostní aspekty, tak aby naše pozornost byla, co nejvýnosněji zhodnocena subjekty, které s ní obchodují. Je obchodována třeba i s korporacemi vytvářejícíma paranoidní halucinace, které se snaží bránit environmentálním regulacím. To je jen z několika trendů, které se nyní mohou rekombinovat v nespočet možných výsledků. Nestabilní prostředí také znamená riziko kaskádového kolapsu. Pandemie nakonec nemusí být tím hlavním problémem, ale spouštěčem řetězové reakce, který povede k nečekaným ekonomickým, politickým a dalším důsledkům.
Období nestability je ale také obdobím otevírání nových cest a nových budoucností. Už tak je ale zřejmé, že COVID-19 zanechá svůj silný otisk – především v tom, s jakou razancí se za několik dní podařilo prolomit věci, které by se ještě nedávno zdály neprůchozí a nemožné. Opatření proti šíření viru přináší temné tóny autoritářství a omezování svobod. Ale také rychlost a dramatičnost konání, o kterých by se nedalo téměř ani diskutovat, pokud by se týkaly například řešení klimatické krize. To může krom jiného přinášet i aspekty akceschopnosti a síly, které by mohly přinést svěží vítr všem těm, kteří po léta poslouchali, co všechno nejde a neprojde. Dá se tedy říct, že koronavirus proráží hradby politických ideologií i naší imaginace.