„Až zemřu, v Rusku bude státní smutek.“ Kdo byl Eduard Limonov?

Spisovatel a buřič Eduard Limonov v mnohém ztělesňoval rozporuplnost ruské politické opozice. V autorovi svobodomyslných emigrantských próz postupně převážil nacionalismus a militarismus.

V úterý 17. března 2020 zemřel v Moskvě kontroverzní politický aktivista a spisovatel Eduard Limonov (vlastním jménem Savenko). Ještě čtyři dny před smrtí sdílel na své facebookové stránce, že s menším nakladatelstvím Individuum, které vydává memoáry a názory známých osobností, domluvil vydání a práva na již napsanou knihu Stařec na cestách.

V posledních letech Eduard Limonov bojoval s rakovinou a tento zápas prohrál. Ruský „rebel“ zemřel ve svých 77 letech na komplikace po onkologické operaci. Za svůj život se tento člověk opravdu významně zapsal do současných ruských dějin – zejména od doby zvolení Vladimira Putina dnes už pravděpodobně doživotním vládcem Ruska.

Limonka uprostřed chaosu

V roce 2002 začíná fungovat nezávislé moskevské knihkupectví Falanster. Navštěvovaly ho všechny „protirežimní“ osobnosti. Na polici s tiskovinami nešlo přehlédnout noviny Limonka, tehdy už čerstvě zakázané kvůli výrazně rasistickému obsahu. Jejich název samozřejmě odkazuje nejen k pseudonymu, který si zvolil jejich zakladatel, ale i k inspiraci pro volbu Eduardova příjmení – ke granátu F-1, který má tvar citrónu (rusky limon). Důvodem distribuce novin v obchodě bylo mimo jiné to, že jedním ze zaměstnanců knihkupectví byl Alexej Cvetkov, redaktor Limonky.

Proměna Eduarda Limonovova v posledních deseti letech vlastně není příliš překvapivá. To, že je řazen k vůdčím osobnostem opozičního hnutí, jen znovu potvrzuje chaotičnost procesů, které se v Rusku odehrávají.

Zároveň se v knihkupectví scházeli členové Limonovovy Národně bolševické strany. Tento fakt ale z obchodu rozhodně nedělá hnízdo ruského neofašismu. Spíš to svědčí o chaotické situaci, která v první polovině nultých let ještě stále panovala v ruské opozici. Často stačilo vykřikovat několik protirežimních hesel – konkrétní ideologické motivace účastníků opozice se řešily mnohem míň než to, jestli se aktivně účastní protestu. Ostatně samotný koncept knihkupectví byl založen na otevřeném přístupu. Proto se v něm celkem běžně konala setkání s účastí Eduarda Limonova, Zachara Prilepina nebo Borise Kagarlického. Po boku Limonky mohly ležet na stole anarchistické noviny a Limonovovy, Duginovy či Prilepinovy publikace lákaly zákazníky vedle knih Michaila Bakunina, Noama Chomského nebo Naomi Klein.

Kdo jsi, Edáčku?

V poslední době o sobě Limonov oficiálně prohlašoval, že označení fašista či nacista mu nevadí, neboť se už nachází na „nedosažitelné úrovni“. A v rozhovoru v roce 2018 řekl, že po jeho smrti přijde národní smutek. Postarší rebel se vážně považoval za hrdinu, neúnavného bojovníka a v posledních letech i za proroka.

Odkud bral bývalý předseda zakázané Národně bolševické strany takovou sebejistotu? Určitě se nechal poučit i ruskou historií, která zná řadu podobných romantizujících případů záporných hrdinů. Běžně bývá označován za spisovatele, ale literární činnost byla v jeho životě spíš vedlejší. Stihl toho však hodně. Emigrovat, napsat několik románů a desítky povídek, založit vlastní politickou stranu, stát se poslancem a členem Rady Federálního shromáždění, organizovat populární opoziční hnutí Jiné Rusko, pochod disidentů, občanské hnutí na obranu shromažďovacího práva Strategie 31 a leccos dalšího.

„Edáček“, jak Limonov sám sobě říká ve svém jediném hodnotnějším románu To jsem já, Edáček (1976/1979, česky 1994), napsaném během emigrace ve Spojených státech, se narodil 22. února 1943 v Dzeržinsku. V šedesátých letech se přestěhoval do Moskvy, kde se blížil s tzv. lianozovskou školou mladých neoficiálních umělců a spisovatelů a pohyboval se v okolí tehdejších disidentů a undergroundu. V sedmdesátých letech Limonov emigroval do Spojených států, kde působil v novinách Novoje russkoje slovo. Tam se také pustil do větších literárních experimentů, jejichž výsledkem byl i zmíněný román To jsem já, Edáček. Podílel se i na aktivitách Socialistické strany Spojených států. V osmdesátých letech se sblížil s představiteli Francouzské komunistické strany a časopisem Révolution a roku 1987 získal dokonce francouzské občanství.

Matka vlast volá

Na počátku devadesátých let, tedy v závěru perestrojky, obnovil své sovětské občanství, vrátil se do Ruska a pustil se naplno do politiky. Účastnil se i tak významných událostí, jako byla obrana takzvaného Bílého domu během podzimní ústavní krize roku 1993 v Moskvě. Společně s „druhořadým“ filosofem Alexandrem Duginem založil Národně bolševickou stranu. Několik let po svém vzniku toto uskupení představovalo nejaktivnější a nejviditelnější opoziční stranu, která na sebe upozorňovala mimo jiné četnými proruskými akcemi v pobaltských zemích a na Krymu.

V roce 2001 byl Limonov spolu s několika dalšími národními bolševiky obviněn z pokusu o vytvoření ozbrojených teroristických skupin. Podle vyšetřovatelů plánoval posílit proruské povstání v severním Kazachstánu. Některá obvinění byla zrušena, ale na jaře 2003 byl aktivista usvědčen a odsouzen ke čtyřem rokům vězení. Několik měsíců po rozsudku byl podmínečně propuštěn a vrátil se do Moskvy.

Následně se stal jedním z vůdců opoziční koalice Jiné Rusko společně se známým šachistou Garrym Kasparovem. Zřekl se francouzského občanství, aby se mohl zúčastnit prezidentských voleb, nebyl však zaregistrován. Stal se inspirací pro hnutí Strategie 31, jehož členové se na obranu 31. článku ruské ústavy o svobodě shromažďování scházeli každý 31. den v měsíci. První akce se konala na konci července 2009 v Moskvě a už v roce 2010 měla celonárodní rozměr. Všechny akce začaly nebo skončily Limonovovým zadržením.

Roku 2011 přichází zvrat. Limonov obvinil vůdčí osobnosti ruské opozice ze zrady protestů a oficiálně z hnutí vystoupil. Tři roky nato podpořil anexi Krymu a intervenci na východě Ukrajiny. Limonovovi příznivci aktivně bojovali na Donbasu na straně separatistů, mnozí z nich byli po návratu do Ruska zatčeni. V posledních letech bývalý disident a opoziční rebel spolupracoval s prokremelským tiskem.

Tato Limonovova proměna v posledních deseti letech vlastně není příliš překvapivá – k nacionalismu inklinoval od začátku. To, že je řazen k vůdčím osobnostem opozičního hnutí, jen znovu potvrzuje chaotičnost procesů, které se v Rusku odehrávají. Zarážející je i nepoučitelná láska k podobným egomaniakům, jakým Eduard Limonov byl. Nesouhlas s cestou, kterou se Rusko v posledních dvaceti letech ubírá, je mezi obyvateli dost výrazný. To ovšem neomlouvá vysokou popularitu, které se autor Edáčka těšil. Dnes už ho nicméně můžeme připsat i na seznam kladných hrdinů: mrtvý fašista – dobrý fašista.

Autorka je komparatistka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies