Foto Agáta Dolejší / Paseka
Ve své první knize, experimentálním fiktivním dokumentu Miss AmeriKa (2018), se tanečnice a performerka Miřenka Čechová převtělila v McKenzie Tomski. Její alter ego glosovalo život v New Yorku – místy ironicky, místy vtipně, místy taky banálně nebo trochu trapně. V nové próze Baletky vystupuje autorka sama za sebe, dokonce dává nahlédnout do svého dobového deníčku. Ten můžeme – anebo taky nemusíme – považovat za přísně autentický, což ostatně platí o celé knize. Autofikce o baletní dřině a deziluzi ze studia na pražské taneční konzervatoři je poměrně drsným čtením. Podobně jako v debutu umí být autorka ironická a vtipná, i tady ale zůstala i trapná či banální místa. To vede k otázkám o míře autofikce v její tvorbě a snaze rozklíčovat, kdy je Miřenka Čechová autentická, kdy jde o sebestylizaci a kdy je nezáměrně trapná. („Už vím, co je bodyshot. Všichni ze mě chtějí srkat.“) Přesto je výsledkem působivý a překvapivým literárním stylem napsaný text, který nenabízí jen pouhé pohoršování se nad praktikami v baletním prostředí.
Baletky ukazují, k čemu vede lámání kostí, neustálé přesvědčování, že jednoduchý život za nic nestojí a že jen v utrpení je skutečný prožitek.
Louskáček, ruské primabaleríny a Labutí jezero si tu podávají ruce se špatnými známostmi, tanečními kluby, nesnesitelnými vychovatelkami a ještě přísnějšími vůdkyněmi z řad budoucích baletek. Že je balet dřina, to samo o sobě asi nikoho nepřekvapí. Když ale zohledníme věk protagonistek prózy Miřenky Čechové, působí její popis trnité cesty za snem opravdu jako studená sprcha. Dvanáctileté dívky skoro nejí, někdo na ně od rána do večera vříská a jsou vedeny ke konkurenčnímu boji, podlézání a sebepoškozování. Vyrůstají z nich ambiciózní mladé ženy, které se mezi sebou neustále porovnávají a soupeří o místo na jevišti, děsí se návratu do světa mimo zrcadlové sály a k nimž se jako strašidelné historky dostávají osudy těch, jež to nezvládly. „Sotva se narveš do špiček, jak máš nateklý zarudlý prsty, a v achilovkách ti začíná vrzat jako ve starým dřevěným kafemlejnku. Strkáš nohy do ledový vody a modlíš se, aby ještě aspoň tejden vydržely.“
Svět obyčejných lidí, který aspirující baletky opustily, je místem, kam se nikdo nehodlá dobrovolně vracet. I když tam na ně čekají rodiče slzící dojetím na každé zkoušce, na niž z těch nehostinných končin přijedou. Rodiče hrdinky, kteří to všechno dovolili, nebo možná dokonce dopustili, jsou v textu popisováni přinejlepším jako podivíni a trapáci, jako kdyby dceři neměli co nabídnout a předat.
Bacha na to, co si přeješ
Autofikce zaujímá v posledních letech ve světě beletrie významnou pozici. Autoři tak rozdílní jako Édouard Louis, Karl Ove Knausgård nebo Jan Němec přetvářejí své životy v romány a my se z rozhovorů se spisovateli nebo z vyjádření lidí, které proměnili v literární postavy, dozvídáme, co si o tom jejich blízcí myslí. Nebývá to nic pěkného. Knausgårdovy knihy si vysloužily ostrou kritiku od jeho rodiny, strýc je nazval „verbálním znásilněním“. Na Louise prý bratr vytáhl baseballovou pálku. Jan Němec se vykreslil coby romantický intelektuál, ale skrze kritické čtení a reakci jeho bývalé partnerky vzniká spíš obraz sebestředného manipulátora.
Bylo by zbytečné vyčítat autorům a autorkám, kteří píší sami o sobě, že svůj obraz ukotvují v realitě zmiňováním slavných jmen, trpí selektivní pamětí a chtějí se ukázat v takovém světle, jaké nejvíce ladí s jejich sebeobrazem. Stejně tak je ale chyba neproblematizovat iluzi, kterou o sobě knihami vytvářejí. Autor, kterého Roland Barthes pohřbil už v roce 1967, občas zkrátka vstává z mrtvých a využívá výhod obou břehů – fikce i reality. Neměl by to však dělat z čistě sobeckých důvodů. Miřenka Čechová vypráví v Baletkách překotně, obutá v piškotech revoltující teenagerky, a shazuje tak nejen svoje rodiče, blízké a známé, ale díky ironizující du-formě taky sama sebe. Postupně vytváří svůj obraz slepený z tělesných, až fyzicky nepříjemných popisů bolesti, hladu, dřiny a únavy, ze vzpomínek na traumata v podobě sexuálního obtěžování a násilí, rivality, drog a sebevražd a z hloubavějších pasáží o ambicích a snech. A to všechno dělá proto, abychom si spolu s ní na konci oddechli, že se její velký sen nenaplnil, protože vlastně ani nebylo o co stát. Je to možná falešná, trochu narcistní a alibistická sebereflexe. Pro čtenáře a čtenářky ale může být blahodárnou zprávou o tom, že ne každá dřina za to stojí, ne všechno je třeba přetrpět a že je někdy opravdu dobré dávat pozor na to, co si tak zarputile přejeme. Dobrat se k vlastním autentickým touhám je obtížné nejen pro dvanáctileté baletky.
Novinářka a esejistka Jia Tolentino se sebeklamu věnuje v knize Trick Mirror: Reflections on Self-Delusion (Zrádné zrcadlo. Úvahy o sebeklamu, 2019). Její součástí je i text o mechanismech, které vedou k nadšenému přijetí konceptu „ideální ženy“. Ten v pozdním kapitalismu neznamená jen ideál krásy, ale i ideál neustálé práce, sebezdokonalování a sebeoptimalizace. Jako jeden z příkladů používá cvičení barre vycházející právě z baletu. „Naučí vás spíš psychické odolnosti. Dostane vás do formy potřebné pro zrychlené tempo života v kapitalismu. Spíš než cvičení je to vlastně mechanismus, který vám pomůže přizpůsobit se dlouhotrvající agónii. Nepřipraví vás na půlmaraton, ale na dvanáctihodinové pracovní dny. Je ideální pro dobu, kdy se od všech očekává, že budou pracovat nonstop – a od žen navíc to, že u toho budou vypadat naprosto dokonale.“ Barre je podle Tolentino nesmírně populární i z toho důvodu, že si balet většina lidí kromě štíhlosti a elegance představuje jako náročný sportovní výkon a umění zároveň. Přitom jde jen o extrémní formu disciplinace. Miřenka Čechová ve stejném duchu píše: „Víš, proč jsou baletky navenek tak milý, skromný, usměvavý a submisivní? Protože jsou zkrocený. Víš, jak se krotí medvíďata? To je prostě hodíš na rozpálenou plotnu a oni začnou bolestí poskakovat na zadních, což potom na povel opakujou i bez plotny. Ta zkušenost je zformovala. Vypálila z nich instinkt a kvůli bolesti a strachu je ochočila.“
Baletky ukazují, k čemu vede lámání kostí, neustálé přesvědčování, že jednoduchý život za nic nestojí a že jen v utrpení je skutečný prožitek. Šťastný konec v podobě formálního neúspěchu působí v době, kdy se oslavuje hlavně dokonalost, tak úlevně jako ledová voda na zmrzačených nártech tanečnic.
Autorka je čtenářka.