Díky očkování a zdravotní prevenci jsme v Evropě za posledních sto padesát, možná i dvě stě let odvykli velkým epidemiím. Nepočítáme-li epidemii moru v Istanbulu z roku 1837, zmizely morové epidemie z Evropy již v první čtvrtině 18. století: habsburskou monarchii zasáhla poslední vlna v letech 1713 a 1714 a poslední mor v Evropě postihl o sedm let později Marseille. Epidemie tzv. asijské cholery se šířila evropskými zeměmi ve třicátých, šedesátých a v menší míře ještě v devadesátých letech 19. století. Ve 20. století už byla jen literárním symbolem, jako u Thomase Manna, pro nějž ve Smrti v Benátkách (1912) představuje ponižující přirozenost, která budí v moderním, hygienicky civilizovaném člověku strach.
Svoboda pohybu, otevření hranic a obrovský nárůst mobility v posledních dvou třech desetiletích, jaký Evropa dosud nepoznala, znamenají spolu se zvýšeným pohybem lidí a zboží také mobilitu a svobodu virů, bakterií a infekcí.
Neštovice, které ještě v 18. století poznalo každé páté až čtvrté dítě a jež v některých letech doslova decimovaly evropskou populaci, zbrzdilo v 19. století zavedení vakcinace. Očkování zastavilo také další epidemické nemoci, především tyfus. Ten byl klasickým „válečným“ onemocněním. Války s sebou vždy nesly fatální nákazy. Nejen proto, že lidé byli psychicky i fyzicky oslabení, ale také pro přesuny velkého množství lidí v sevřených vojenských útvarech vyžadujících takřka kontakt tělo na tělo, nemluvě o nevyhovujících hygienických podmínkách.
Opatření v uzavřených světech
Další nemoci vymýtila zlepšená osobní i komunální hygiena. To platí především pro pravý mor, který v polovině 14. století vyhubil v některých částech Evropy až dvě třetiny obyvatelstva. Výměnou za neštovice, kterými evropští kolonisté zdecimovali místní populace v Americe, si španělští a portugalští dobyvatelé dovezli syfilis. Tuto chorobu, v Evropě dosud neznámou, pak v 16. století úspěšně šířili po Apeninském poloostrově během válek o Itálii, kde se jí ovšem začalo podle jejich hlavních rivalů říkat „francouzská nemoc“. Pod tímto označením překročila Alpy a dobývala Evropu.
Kromě vojáků představovali v předmoderním, uzavřeném a usedlém světě největší riziko obchodníci. Již zmíněná poslední morová epidemie v Evropě, marseillský mor, byl prý do přístavu zavlečen obchodní lodí přivážející bavlnu a látky ze Sýrie. Přitom Marseille se již šedesát let různým nákazám úspěšně bránila: město mělo zavedený systém karantény („quarantaine“, tj. čtyřicet dnů), při němž deponovalo lodě, zboží a posádku, které připluly z nakažených oblastí, na přilehlé ostrovy. Tak tomu bylo i v květnu 1720, kdy do přístavu dorazila loď, na jejíž palubě již dokonce zemřelo několik námořníků, včetně lodního chirurga. Bezpečnostní opatření však selhalo díky podvodnému propašování bavlny z karantény do města. V osmdesátitisícovém městě pomřela zhruba polovina obyvatel a nákaza se šířila dál: v okolní provincii Provence zahynula přibližně čtvrtina, tj. zhruba sto tisíc. To, že se tehdy mor nerozšířil v celé Francii a pak dále do dalších evropských zemí, však nebyla náhoda, ale výsledek efektivní strategie izolace napadeného regionu. Provence byla od zbytku země zcela izolována, a dokonce fyzicky oddělena kamennou „morovou zdí“, která se táhla v délce 27 kilometrů a v jejíž blízkosti byla přijata karanténní opatření. Zbytky zdi můžeme v Provence najít ještě dnes.
Tento systém uzavírání napadené oblasti, kde na sebe „oddělování“ bralo i takto materiální podobu, byl v době morových epidemií aplikován častěji, i když s různým úspěchem. Podobně byla například během severní války na počátku 18. století uzavřena morem napadená pobaltská města Stralsund a Královec (Königsberg, Kaliningrad). Zde však šlo především o reakci na nebezpečí, které již nastalo; jinou verzi téhož modelu představuje systém preventivní, který realizovala tereziánská habsburská monarchie ve svém Zdravotním řádu z roku 1770. Kvůli obecné hrozbě šíření morové nákazy z Přední Asie byla již v roce 1729 na turecké hranici vytvořena síť tzv. kontumačních stanic, které kontrolovaly všechny osoby a zboží přicházející ze zasažených oblastí. Po vydání zdravotního řádu stál v čele každé z nich ředitel, který zodpovídal za veškerou činnost stanice i za dodržování karantény či kontumační lhůty jak pro lidi, tak pro zboží. Tomuto řediteli byli podřízeni ostatní kontumační zdravotníci – lékaři, ranhojiči, hlídači apod. Těm, kdo by se kontumační stanici při přechodu hranice vyhnuli, hrozil vysoký trest ‒ v době zvýšeného nebezpečí při moru dokonce trest smrti. Od Východních Karpat a Transylvánských Alp se podél Dunaje a Drávy táhlo 1900 kilometrů tzv. vojenských zdravotních kordonů až do Dalmácie. Hranice střežilo před zavlečením nákazy od pěti do jedenácti tisíc mužů, podle aktuálního stupně ohrožení, kteří hlídkovali po dvou nebo po třech ve strážnicích, jež byly od sebe vzdáleny zhruba patnáct minut pěší chůze: hlídky na sebe měly vidět a mezi stanicemi procházely. Kontumační lhůtu určovala zdravotní komise a zemské vrchnosti, a to v délce jednadvaceti až dvaačtyřiceti dní. Cestující pak mohli pokračovat v cestě vybaveni tzv. zdravotním pasem, který potvrzoval jejich bezinfekčnost.
Tomuto systému ochrany se od 19. století začalo říkat „sanitární kordon“. Termín „cordon sanitaire“ byl poprvé použit v roce 1821 při ochraně francouzsko-španělské hranice proti žluté zimnici šířící se ze Španělska, kde se tak vytvořil sanitární kordon ochranný. Naopak sanitárním kordonem izolačního typu byla uzavřena fatálně napadená Barcelona. Termín sanitární kordon si přivlastnil ve 20. století politický slovník například pro označení nárazníkových států mezi vznikajícím Sovětským svazem a zbytkem Evropy jako ochrany proti „bolševické nákaze“ ve dvacátých letech. Ze zdravotnického slovníku se naopak v podstatě vytratil, což ukazuje, že s něčím podobným jako pandemie, kterou je potřeba ohraničovat, se Evropa v posledních sto letech už nesetkala. Sanitární kordony už nepotřebovala a dnes mnohé vyvádějí z míry. Svou roli bezpochyby sehrálo v moderní Evropě i střežení hranic a vůbec relativně nízká přeshraniční mobilita: nikoli náhodou se právě otevřenost evropských hranic považuje za největší výdobytek politického sjednocování kontinentu. Zavrhli jsme představu, že se nakažlivé nemoci přenášejí „miasmatickými výpary“, tedy pachem (právě proti němu se chránili středověcí i raně novověcí lékaři podivným zobanem, jenž byl vyplněn filtry a vonnými substancemi). Zavedli jsme jako prevenci hygienu a očkování, což obojí odsunulo představu bariérové ochrany a sanitárního kordonu někam do dávno překonané minulosti. Přesto se ukazuje, že u nemocí, na které neexistuje očkování ani jiná forma posílení imunity, které jsou silně virulentní a mají vysokou smrtnost, je to zatím nejefektivnější opatření.
Otevřený svět a nový zdravotní režim
Sanitární kordony „izolačního typu“ se objevily v posledních letech v Africe při epidemiích eboly (1995, 2014) a v Číně v souvislosti s epidemiemi SARS. Izolace provincie Chu-pej v lednu letošního roku i to, co se v souvislosti s Itálií označuje jako „karanténa“, představuje podobný systém sanitárního kordonu ve smyslu uzavírání centra nákazy. Uzavření hranic České republiky je v podstatě variací na ochranný sanitární kordon, jaký nastavil v 18. století tereziánský zdravotní řád na turecké hranici, odkud hrozilo nebezpečí.
Kolem roku 1800, kdy celou Evropu zasáhla fatální epidemie neštovic, se řada lidí domnívala, že očkování je zbytečné; někdo je vnímal jako rouhání proti Boží vůli, někdo jako zbytečné riziko s nejistými výsledky. Velká Británie, odkud se vakcinace, objev venkovského lékaře Edwarda Jennera z roku 1796, šířila, očkování svým občanům jen „doporučila“. Naproti tomu v centralistickém systému habsburské monarchie vznikl již v roce 1803 očkovací ústav a státní očkovací komise – zvaná příznačně komisí zdravotně-policejní – napojená na lékařskou fakultu, ale také na krajské úřady. Právě toto úzké sepětí vědeckého objevu, respektive odborného „vědění“, se státně-byrokratickým a donucovacím aparátem, které už tehdy připadalo mnohým přemrštěné a zbytečně autoritativní, dosáhlo toho, že právě české země byly již ve třicátých letech 19. století pravděpodobně nejproočkovanější evropskou zemí a na prahu století dvacátého byla úmrtí zaznamenána jen sporadicky. V Anglii byla naproti tomu úmrtnost na neštovice vysoká ještě koncem 19. století.
Dnešní nová zkušenost ukazuje, do jaké míry blahodárná svoboda pohybu, otevření hranic a obrovský nárůst mobility v posledních dvou třech desetiletích, jaký Evropa dosud nepoznala (a proti nimž byly přesuny raně novověkých vojsk či obchodních lodí pouhou kapkou v moři), znamenají spolu se zvýšeným pohybem lidí a zboží také mobilitu a svobodu virů, bakterií a infekcí, proti kterým byl uzavřený svět chráněn. Otevřený svět se zřejmě dostal do epochy nového zdravotního režimu, v němž přestávají stačit systémy prevence, očkování a hygieny, na které si civilizovaná a medikalizovaná Evropa za poslední století zvykla. Ne proto, že by se objevilo něco kvalitativně nového – vždyť pandemie tu s námi byly po staletí –, ale naopak: vrátilo se cosi, čemu jsme jako civilizovaní a medikalizovaní Evropané odvykli, protože jsme po několik generací žili vlastně odříznuti sanitárním kordonem moderních státních hranic a politických systémů. Jen čas ale ukáže, zda nyní přijatá míra a podoba ochranných opatření byla příliš restriktivní, nedostatečná, nebo správně zvolená.
Autorka je historička, věnuje se mimo jiné evropskému osvícenství, dějinám těla a péče o zdraví.