Foto Petr Zewlakk Vrabec
Ochota zhruba poloviny Čechů nosit roušky i po odeznění této povinnosti byla řadou lidí rázem označena za touhu nechat se vládou dobrovolně tyranizovat, být tupým stádem a dědici totality. Zatímco v Německu, Spojených státech nebo Polsku se protipandemický odboj ve jménu svobody odehrává v režii tamní ultrapravice, u nás se dělicí linie táhne jinudy. A nejde zdaleka jen o svérázný přístup frontmana Tří sester Lou Hagena Fanánka.
Návrat kanárka do klece
Liberální komentátor Petr Honzejk dobrovolné nošení roušek poeticky přirovnal k návratu vysvobozeného kanárka zpátky do klece, liberální zubař Roman Šmucler neváhal nevynucené nošení roušek přirovnat rovnou k sovětské okupaci v roce 1968 a následné sebedisciplinaci společnosti. Zvlášť u Honzejka odvaha vyjadřovat se k tomuto tématu může překvapit, protože tento komentátor se nejprve panice z covidu posmíval („slabší než chřipečka“), pak se za to částečně omluvil (ale hodil to na Babiše), chvíli na to dumal o dědictví komunismu jako o epidemiologické výhodě, potom se obával předčasného rozvolňování, aby to završil kombinací posměchu a domnělých autoritářských sklonů dobrovolně „orouškovaných“.
Bezprecedentní moc premiéra Babiše je stále spojována s návratem autoritářské komunistické minulosti, místo aby byla považována za předzvěst možné oligarchické budoucnosti.
Pro část českých liberálů byla rouška jako symbolický „náhubek“ zkrátka neodolatelná a vytasili se s ní při jakékoliv příležitosti. Šéfredaktor severu Forum24 Pavel Šafr v odbojné náladě vyhlašoval odhození roušek jako akt vzdoru proti vládě estébáka už koncem dubna. Svůj plamenný odbojný tweet zakončil slovy: „Vládní nařízení je třeba masově bojkotovat. A už se to děje.“ Čím vlastně Šafr Babišovi vyhrožuje, pokud by k bojkotu došlo? Navíc právě liberál by se nejspíš mohl zdržet komentářů o tom, co jiní nosí nebo nenosí, protože to je nakonec každého věc. Jenže právě ochota dodržovat preventivní nařízení se v imaginaci části domácích liberálů změnila v ochotu podřídit se státní autoritě a v touhu po totalitě.
Posuzovat něčí politickou orientaci a vztah k autoritářství zrovna podle roušek je podivné už samo o sobě – pokud na nich zrovna není logo SPD nebo nápis Ortel. Nosit roušku i bez nařízení může být subjektivně pociťováno naopak jako ohleduplnost vůči ostatním. V české veřejné debatě však pod idiotským termínem „Rouškistán“ splynulo nošení této pomůcky s plíživou snahou o návrat totality. Z tohoto návratu není ale tentokrát obviňována vláda řízená mediálním magnátem, ale rovnou skoro polovina občanů ČR.
Rouška zahaluje skutečné problémy
I když místo konspiračních teorií o smyšlené nákaze používají argument o české stádnosti, hledají kritici v karanténních opatřeních především nástroj vlády k dalšímu ovládnutí společnosti. Stejně jako v případě Německa to může souviset s obecnou nedůvěrou opozice k vládě, která je v Česku díky osobě Andreje Babiše v permanentním podezření ze střetu zájmů. Jenže místo skutečných kontroverzí, kterých se Babiš během pandemie dopustil, se řeší roušky a stádnost jejich nositelů. Vláda přitom během pandemie schválila zvýšení pravomoci pro vojenské zpravodajství, stavbu dalších bloků jaderné elektrárny v Dukovanech nebo zrušení daně z nákupu nemovitosti, což nejvíc nahrává těm nejbohatším – ale totalita zdá se tkví v rouškách.
Vláda Andreje Babiše je liberální opozicí a komentátory rámována jako síla usilující o podrobení si společnosti v autoritářském státu. Tato obezřetnost je pochopitelně na místě, už kvůli sympatiím českého premiéra k Viktoru Orbánovi nebo ochotě poslanců ANO volit do mediálních rad jednoho ultrapravičáka za druhým, ale předhazovat národu, že zrovna roušky z nich dělají poslušné ovce a stát posouvají směrem k totalitě, pouze celkem nesmyslně obrací pozornost od vlády k občanům. V rouškové logice je pak za případný vzestup vládního autoritářství zodpovědná „ta polovina, která tu vyhrává“, jak se vyjádřil stomatolog Šmucler a jak naznačuje Honzejk. A jako vždy, když se v Česku mluví o autoritářství, přidá se i hrozba návratu komunismu.
Ke srovnání opatření proti pandemii covid-19 a komunistického nebezpečí se uchýlil i Milion chvilek pro demokracii, který se na svých posledních akcích zaměřoval spíše na konkrétní projevy příklonu k autoritářství a na plíživou likvidaci nezávislosti institucí pod vládou Babiše. Nyní ale sdílel fotku patnáctileté Anežky s nápisem: „Vadí mi, že se k nám vrací komunismus a lidé se tváří, že se nic neděje. Nechtěla bych žít v tom, v čem žili moji rodiče.“
Bezprecedentní moc premiéra Babiše je tak stále spojována s návratem autoritářské komunistické minulosti, místo aby byla považována za předzvěst možné oligarchické budoucnosti. Koneckonců antikomunismus je jedním z hlavních ideologických pilířů jak polského, tak maďarského autoritářství a v omezování nezávislosti soudů a médií jim rozhodně nebrání.
Autor je redaktor Alarmu.