Jak Hitler zlikvidoval odbory a pokusil se vytvořit poslušnou pracovní sílu

Slova „socialistická“ a „dělnická“ v názvu Hitlerovy NSDAP podle některých znamenají, že nacismus je levicový. To, jak Hitler přistoupil k odborům, však dokazuje opak.

Před 87 lety, v květnu roku 1933, nacisté krátce po převzetí moci v rychlosti zničili největší hnutí pracujících v západní Evropě. Nebylo to překvapivé. Nacisté se zaměřovali na boj proti organizovanému hnutí práce dlouhodobě (a to především proti tomu, které označovali za marxistické). O to absurdnější je, když dnes slýcháme, že Hitler byl socialista a nacistický režim byl levicový.

Kořeny Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) sahají až do turbulentních časů po první světové válce. První program z roku 1920 obsahoval třeba výzvu ke znárodnění velkých podniků a vyvlastnění velkostatkářů. Na tvorbě programu se spolupodílel i Hitler. O pár roků později už označil plány na znárodnění průmyslu za „ryzí marxismus“ a „naprostý bolševismus“.

Socialismus jako pouhá rétorika

Vznik a rané působení nacistické strany ovlivnil silně levicový duch doby. To mělo za následek, že socialistické programové body pronikly do fakticky úplně opačně orientovaného politického subjektu. Samotný přívlastek „socialistická“ se do názvu strany dostal proto, aby subjekt oslovil levicově orientované dělníky (přičemž samotný Hitler byl proti). Nacisté pak poměrně rychle odsunuli levicové body do pouhé rétorické roviny. V rámci strany se však vyprofilovalo jisté podhoubí, které bylo orientované více doleva. Mezi jeho přední postavy patřil Gregor Strasser (odtud také termín strasserismus), který měl velmi dobré organizační schopnosti a v jistých momentech se stával jakýmsi ideovým protivníkem samotného Hitlera. Z dlouhodobé perspektivy ovšem nešlo o koherentní a relevantní hnutí. Strasser byl nakonec Hitlerem a mnichovskou klikou zpacifikován a „levicové křídlo“ v rámci NSDAP bylo vytlačeno na okraj. Radikálnější Strasserův bratr Otto odešel na protest z NSDAP už v roce 1930 a samotný Gregor patřil mezi popravené během noci dlouhých nožů v roce 1934, kdy se Hitler definitivně vypořádal s opozicí uvnitř strany, především pak s prominenty paramilitární organizace Sturmabteilung (SA), v níž byla celá řada členů dělnického původu a stále zde rezonovala kritika velkého kapitálu.

Nacisté během svého působení převážně ještě v období Výmarské republiky užívali vágní antikapitalistickou a pseudosocialistickou rétoriku zaměřenou proti elitám. Tyto vlivy vycházely především ze vzpomínaného „levicového křídla“. Nacističtí agitátoři reagovali na antikapitalistické nálady ve společnosti. Jejich projevy nicméně neměly kořeny v myšlence sociální emancipace proletariátu, ale takticky se adaptovaly na aktuální podmínky. Jejich taktika ale na pracující nefungovala – i proto, že nacisté nekompromisně odmítali socialisty i komunisty, tedy tradiční strany pracujících.

Německá fronta práce, která oficiálně nahradila odborové organizace, vznikla 10. května 1933. O zájmy zaměstnanců tu ale nešlo – její skutečnou funkcí bylo eliminovat každou potenciální hrozbu ze strany pracujících.

Od začátku třicátých let začali nacisté od této rétoriky upouštět a rozlišovali mezi „hrabivým“ (židovským) a „tvořivým“ (árijským) kapitálem. Ten první měl být zničen, zatímco ten druhý bylo potřeba ochránit před bolševickou hrozbou. Hitler také zjistil, že víc příležitostí pro rozvoj NSDAP získá díky financování strany velkými průmyslníky. Začal s nimi tedy spolupracovat a důrazně odmítat všechny „levicové“ tendence. Rozhodně nikdy nepatřil k těm, kteří by brali slovo „socialistická“ v názvu strany vážně.

Desítky let převládala v historiografii teze o NSDAP jakožto „Mittelstandspartei“, tedy straně, jejíž členstvo a voličstvo tvořili především příslušníci střední třídy. Přestože se jednalo o výrazný prvek, dnes už víme, že nacisté se snažili spíše o „lidovou“ stranu, která osloví širší spektrum voličsta (včetně dělnictva). A hlavně v posledních letech Výmarské republiky se jim částečně podařilo tento cíl naplňovat. Zajímavé ale je, že po uchopení moci nacisté nehájili materiální zájmy většiny střední třídy, tedy malých živnostníků, řemeslníků a rolníků. Nejvíce protežovaný byl velký byznys, zvláště od té doby, kdy se součástí nacistického programu stalo masivní zbrojení.

Neslavné působení nacistických odborů

Odborové hnutí prožívalo ve Výmarské republice několik let před Velkou hospodářskou krizí stabilní období. Ekonomický kolaps však znamenal zásadní změnu situace a oslabení pozice zástupců pracujících. Počet členů v odborech klesal, což souviselo i s rychlým nárůstem nezaměstnanosti. Snižovaly se i příjmy z členských příspěvků, čímž odborářské hnutí trpělo. Odbory se však v rámci možností snažily, aby krize dopadala rovnoměrně na práci i kapitál. Na povrch se vynořila i hrozba nacismu, proti níž odbory svorně vystupovaly (navzdory neshodám v jiných oblastech či odlišné politické afiliaci). Jejich vliv však nebyl tak silný a koordinovaný, aby mohl výrazně ovlivnit politický vývoj a zamezit tak nástupu nacistů k moci.

Z pragmatických důvodů se nacisté snažili oslovit i dělnictvo. V rámci „levicového křídla“ strany se proto od roku 1928 začaly objevovat snahy o založení nacistického odborového sdružení. Některým lidem ve straně bylo jasné, že samotná rétorika stačit nebude. Tento nápad se ale setkal s odporem u Hitlera, který chápal, že taková organizace by měla oproti etablovaným, především sociálně-demokratickým a komunistickým odborům jen malý vliv. Hitler měl také obavu, aby tímto krokem neodradil průmyslnické kruhy, od nichž očekával podporu. I přesto ale povolil vznik Národně socialistických závodních buněk (Nationalsozialistische Betriebszellenorganisation – NSBO), které zpočátku působily pouze v Berlíně. Teprve od roku 1931 začaly fungovat na národní úrovni.

NSBO fungovaly pod vedením Waltera Schumanna a Reinharda Muchowa především v malých a středních podnicích a ve veřejném sektoru, zatímco ve větších továrnách působily jen výjimečně. Zpočátku se jim podařilo oslovovat hlavně „bílé límečky“, manuálně pracující do svých řad získávali až od roku 1932. Šlo převážně o neorganizované mladé dělníky z menších měst. Úlohou NSBO bylo šířit nacistickou propagandu v existujících odborech, čímž se pokoušely o infiltraci, které se však druhá strana úspěšně bránila. Využívaly antikapitalistickou rétoriku, ale zároveň zastávaly nacionalisticko-rasistickou stranickou ideologii.

V roce 1931 měly NSBO jen 40 tisíc členů, o rok později už 294 tisíc. Nejvíc členů měla organizace těsně před tím, než se nacisté chopili moci: na začátku roku 1933 jich bylo téměř 400 tisíc. V porovnání s 5,8 miliony členů sociálně demokratických odborů a také velmi početnými odbory komunistickými a katolickými šlo však stále o zanedbatelnou sílu. Je potřeba dodat, že ještě v březnu 1933 NSBO totálně pohořely ve volbách do závodních a podnikových rad. Možná i tento neúspěch zapříčinil to, že NSBO nebyly považovány za perspektivní a nepřevzaly úlohu nových odborů v Třetí říši.

Klid na práci

Když se nacistům 22. března 1933 nepodařilo v Říšském sněmu „reorganizovat systém odborů“, nacistické špičky si uvědomily, že organizovanou a uvědomělou třídu pracujících nedokážou čistou propagandou porazit. V den, kdy se Hitler zmocňovacím zákonem chopil vlády, proměnili nacisté tradiční První máj na „svátek národní práce“. Paradoxem zůstává, že právě 1. května vydal Hitler rozkaz ke zničení odborového hnutí, který byl splněn hned druhý den. Nacisté obsadili odborové centrály a zabavili jejich majetek, čímž odbory zanikly.

Nacisté chtěli udržet klid na pracovištích, překonat „ničivý třídní boj“ a zajistit spolupráci mezi pracujícími a zaměstnavateli. Snili o nové společnosti a chtěli dosáhnout stavu, v němž zaniknou všechny společenské třídy a vytvoří se rasově čistá, organická společnost. Německá fronta práce (NFP), která oficiálně nahradila odborové organizace, vznikla 10. května 1933 a její hlavní představitel Robert Ley od začátku proklamoval, že jeho cílem není stát se „frontou pracujících“, ale „frontou práce“. NFP sdružovala okolo 25 milionů německých pracujících všech povolání a postavení. Jejím hlavním cílem bylo skoncovat s třídním bojem a vytvořit jedinou organizaci, která bude řešit všechny oblasti života pracujících. NFP však nebyly odbory, nezastupovaly zájmy pracujících dokonce ani formálně, protože neměly v rukou mzdovou agendu. 19. května 1933 vznikl systém pracovních důvěrníků (Treuhänders der Arbeit), který nahradil kolektivní vyjednávání, jehož pomocí se regulovaly tarify a mzdy. Skutečnou funkcí NFP tak bylo eliminovat každou potenciální hrozbu ze strany pracujících.

Po nástupu nacistů k moci získávaly NSBO špatnou reputaci, protože si na jeho činnost stěžovali zástupci velkého byznysu. Buňky se totiž minimálně od „spontánního teroru“, k němuž docházelo od ledna 1933, vymykaly kontrole vedení strany. Především nižší představitelé NSBO a řadoví členové byli aktivní i po převzetí moci. Množily se zprávy o zásazích do podnikového managementu, které v některých případech vedly až k uzavření provozu. Docházelo k hlášením, že „marxisté“ infiltrovali podniky a navzdory všemu pokračují v třídní politice a organizují stávky. Jeden představitel NSBO urážel ředitele závodu a vyhrožoval mu koncentračním táborem. Vrcholní nacističtí představitelé museli vyzývat k pokoji a dodržování zákonů. Hitler se zároveň jasně vymezil proti „druhé revoluci“, jak se někdy tyto aktivity označovaly. V září 1933 rétoriku přitvrdil a hovořil o odstraňování škůdců a čištění. Stejně tak gestapo varovalo, že NSBO se „postupně stávají hrozbou pro stát“. Tehdy došlo ke smrti Reinharda Muchowa, která byla oficiálně označena za nehodu se střelnou zbraní. Okolnosti jeho smrti však byly velmi podezřelé.

Následovalo omezování pravomocí NSBO ze strany nacistického režimu a jejich postupné podřízení NFP. Různé aktivity NSBO ve výše popsaném duchu se ale vyskytovaly ještě na jaře 1934. Po noci dlouhých nožů a vraždě Strassera byly nicméně zbaveny organizační samostatnosti, v roce 1935 pak byly včleněny pod NFP, a tím de facto rozpuštěny.

S dělníky do koncentračních táborů

Přestože tento motiv ortodoxní marxističtí historici až přehnaně zdůrazňovali, můžeme konstatovat, že představitelé nacistického režimu a průmyslového kapitálu dospěli ke shodě nad představou o fungování společnosti (podobně jako ve fašistické Itálii). Režim do jisté míry poskytl podnikatelským vrstvám výkonnou pracovní sílu, která se nebouří a mezi níž nepůsobí problémová odborová sdružení. Kvůli stávkám a protestům ostatně mohli pracující skončit v koncentračním táboře. Až sto tisíc levicově orientovaných dělníků se v prvním roce nástupu nacistů k moci ocitlo za branami koncentračních táborů a z politických důvodů v nich zůstávali po celý čas existence takzvané Třetí říše. Statisíce dalších byly „jen“ propuštěny z práce. A vedle toho existuje celá řada dalších důkazů, že se dělníci nikdy nestali integrovanou součástí nacistického Volksgemeinschaft, „národního společenství“.

Po uchopení moci se brzy ukázal charakter nacistické ideologie a jejích cílů. Došlo k rychlému potlačení „levicového křídla“ uvnitř strany a ze slov „socialistická“ a „dělnická“ v jejím názvu se staly jen floskule.

Autor je historik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies