Ten, kdo začne číst Tajností levice od předmluvy Petra Druláka, riskuje, že se se ztratí v zákrutách lokálních politických frustrací. Jak dosvědčuje série polemik, která vydání Michéovy knihy následovala, roztržka „staré“ a „nové“ levice, která do českého prostředí dorazila se značným zpožděním, rychle nabrala podobu generačního sporu pečetěného osobní hořkostí a pocitem zneuznání. Pamflet ignorující existenci středoevropského prostoru pro ni dokázal zafungovat jako dokonalé projekční plátno. Tyto střety možná činí Tajnosti levice českým čtenářkám a čtenářům důvěrnějšími, samotnému textu je ale vzdalují. Už Drulák Michéu v některých ohledech vyhrocuje a svou nepříliš šťastnou snahou o lokalizaci přetváří útok na establishment v intelektuální aspik, servírovaný před hlavním vchodem jako osobní výpad proti české nekonzervativní levici. Přitom levice konzervativní, která ochotně přistoupila na rétoriku populistické pravice a výsostně politické střety dneška falšuje jako „kulturní války“, dosahuje nových vrcholů „užitečného idiotství“.
Francouzský příběh
Většina argumentů Tajností levice stojí na překrucování dějin socialismu, selektivním citování z „klasiků“ od Karla Marxe po George Orwella a na přesvědčení, že obecnou krizi levice je možné vysvětlit z lokálních francouzských příčin. S tímhle neochvějným přesvědčením Michéa vypráví příběh levice výhradně na pozadí francouzských dějin devatenáctého a dvacátého století. Pojem „gauche“ je ve francouzském prostředí silně emociálně zatížený, a to i díky spojení s Velkou francouzskou revolucí. Dál ale žil vlastním životem. Zrození moderní levice se možná ve Francii pojí s Dreyfusovou aférou, Evropa v té době ale už dávno nečekala na „zakokrhání galského kohouta“. Spojení francouzských socialistů s liberály v „táboru pokroku“ možná skutečně znamenalo (jak tvrdí Michéa), že nedokázali interpretovat kapitalismus jinak než jako sílu reakce. To ale nebyl následek dreyfusismu – na francouzskou zaostalost v oblasti politické ekonomie hleděli evropští socialisté vždycky značně skepticky. Teoretikové a teoretičky druhé internacionály nespojovali kapitalismus se „starým režimem“, ale proti jeho sice moderní, nicméně chaotické podstatě stavěli racionalitu (budoucího) socialismu.
Dějiny jako by se odehrávaly výhradně ve Francii, zatímco zbytku světa nezbývalo než se zpožděním opakovat francouzskou zkušenost. Michéův „konzervativní socialismus“ ovšem v postkomunistické části Evropy odpovídá velmi konkrétní historické zkušenosti.
Až karikaturní francouzská sebestřednost by snad nevadila, pokud by Michéa svému pojetí levice nenárokoval univerzální platnost. A kdyby navíc neviděl v tom, co popisuje na konkrétní historii francouzské levice, projev totality kapitalismu. Jako jeho důsledek vidí nejen moderní „progresivní“ levici, ale hlavně myšlenku pokroku. Tu spojuje coby liberální blud intelektuálně s osvícenstvím a politicky s porevolučním liberalismem. Nejenže však zapomíná, že „metafyzika pokroku“ a „směřování dějin“ vychází už z křesťanství (v podobě dějin spásy); ignoruje také to, že „levice“ sice na pokrok (hlavně sociální!) přísahala také, na rozdíl od liberálů jej ale nikdy nepovažovala za samozřejmý. Zkušenost, že každý krok je nutné vybojovat a vydobýt, sdílely později s dělnickým hnutím feministky nebo afroamerické hnutí za občanská práva. Liberálové jistotu pokroku často využívali jako argument pro to, aby cokoli, co ohrožuje jejich přítomný blahobyt, odkázali budoucnosti: dočkáte se svých práv, ne dnes, ne zítra, ale jednou…
Michéa má pravdu, že velké evropské socialistické strany na svůj „konečný cíl“ rezignovaly, a tím se přiblížili liberálnímu „jednou…“ Ale krom faktu, že jejich původní hnací silou byla právě jistota, že poměry je možné zlepšit a stávající svět přetvořit, přehlíží také to, že i „nezastavitelný“ pokrok liberalismu zažil svůj „konec dějin“. A je absurdní, že v eseji věnovaném selhání levice není ani slovo o roli, kterou sehrál v porážce západoevropského socialismu krach toho sovětského.
Chybějící dějiny
Sovětský projekt se v Tajnostech objevuje pouze jednou, jako dějinná odbočka: „postupné připojování oficiální levice, jež trvá už přes třicet let (ve Francii i ve všech západních zemích), ke kultu tržní soutěže, mezinárodní ‚konkurenceschopnosti‘ firem a neomezenému růstu (…), lze ještě rozumně považovat za pouhou nehodu dějin, stejně jako například děsivou ‚vsuvku‘ stalinismu.“ Tato pasáž je klíčová: redukce stalinismu na „nehodu dějin“ a neschopnost spojit zkušenosti východoevropských socialismů a jejich selhání s globální identitou (a nejistotou) levice, které blednou vedle významu Dreyfusovy aféry. Tajnosti levice jsou svrchovaně nehistorické, a nejen voláním po návratu k „morálce a tradici“. Dějiny jako by se odehrávaly výhradně ve Francii, zatímco zbytku světa nezbývalo než s větším či menším zpožděním opakovat francouzskou zkušenost. Michéův „konzervativní socialismus“ ovšem v postkomunistické části Evropy odpovídá velmi konkrétní historické zkušenosti, kterou žádný socialista nemůže hodit za hlavu.
Kdy podle Michéy došlo k rozkladu zmíněné „tradiční morálky“, není úplně jasné. Ani on jej totiž explicitně nespojuje s liberály devatenáctého století. Adolphe Thiers, který utopil v krvi Pařížskou komunu, nakonec vždy zůstal přesvědčeným představitelem „strany pořádku“. Osvícenskou myšlenku pokroku dokázal plně realizovat nikoli zlatý věk ekonomického liberalismu před první světovou válkou, ale až liberální postmoderna druhé půle dvacátého století. To je ale jen další projev nehistoričnosti Michéova myšlení. Morální relativizace, která ovlivnila osvícenství, sahá do doby zámořských výprav, s nimiž došlo ke konfrontaci se zcela „jinými“ (na rozdíl od známých „jiných“, muslimů a Židů), a otázce, zda evropské morální univerzum je to jediné správné. Zvlášť střet s tehdy civilizačně pokročilejšími „pohany“ v Indii a Číně nahlodával představu Evropy jako morálního pupku světa podobně jako kopernikánský obrat k heliocentrismu.
Konzervativní safe-space
Hledat v době planetarizace cestu zpět k osvědčené lokální mravnosti je pochopitelné. Obavy obyčejných lidí ze ztráty jejich důvěrně známých světů, o kterých psal Orwell, by neměly být brány na lehkou váhu. Michéa ovšem tvrdí, že cílem jeho projektu je „neutralizovat materiální, právní a kulturní mechanismy politického útlaku a třídního rozporu (a následně každodenního vykořisťování obyčejných lidí menšinami ovládajícími bohatství, moc informace), ale také postupně zavést ve stávajících lidských společenstvích reálné podmínky maximální možné individuální i kolektivní autonomie,“ což by každý „levičák“ podepsal. Tuto „autonomii“ však Michéa komentuje žlučovitými výpady v duchu intelektuálního provincialismu Alexandra Tomského či Petra Hampla. Za varováním před „liberalizaci obchodu s drogami“ a kupčení s „‚adoptovanými‘ dětmi“ nakonec objevíme úzkost z „genderové ideologie“, která vede k „relativizaci metafyzických předělů“. Zatímco utopický socialista Charles Fourier už v roce 1808 napsal, že „rozsah ženských svobod je obecným principem veškerého sociálního pokroku,“ konzervativní socialista Michéa v roce 2013 pláče po vlastním safe-spaceu, který by ovšem nejspíš znamenal, že všichni, kteří se s ním neidentifikují, mají držet hubu.
Označení feminismu, ekologie nebo antirasismu za „kulturní“ otázky má zřejmě sugerovat, že na rozdíl od ekonomických a sociálních témat jsou pouze nesrozumitelnou kratochvílí elit, něčím jako soudobá opera. Jedná se ale o zásadní politické problémy dneška. Kulturní jsou jen do té míry, do jaké kulturou rozumíme formu kolektivního života. Připustit rétoriku redukující je na „kulturní války“ znamená předem přijmout porážku. Není náhoda, že v Tajnostech levice se neobjevuje pojem demokracie. Demokracie je střetem o politické otázky, u něhož předem nevíme, k jakým výsledkům dospěje. Otevřenost demokracie u Michéy nepronikne hustou sítí pojímání kapitalismu coby totality. Pojem z arzenálu hegelizujícího marxismu je pro něj užitečný, protože usnadňuje ztotožnění autonomie jednotlivce ve společnosti (tj. demokratickou dialektiku svobody a rovnosti, individuální ekvivalent „práva na sebeurčení až do odtržení“), s falešnou nálepkou kulturního liberalismu.
Odporem k pokroku Michéa neodmítá socialismus jako „dějiny spásy“, jen je hledá v minulosti, a blíží se patriarchálnímu antikapitalismu papežské encykliky Quadragesimo anno z roku 1931. Patrně nejlépe ale jeho pozice odpovídá Marxovu výměru „maloburžoazního socialismu“ z roku 1848: „v zemích, jako je Francie, kde rolnictvo tvoří značně přes polovinu obyvatelstva, bylo přirozené, že se objevili spisovatelé, kteří se zastávali proletariátu proti buržoazii, používali při své kritice buržoazního režimu maloburžoazního a malorolnického měřítka a hájili dělníky ze stanoviska maloburžoazie. (…) Tento socialismus neobyčejně důvtipně rozpitval rozpory v moderních výrobních vztazích. Odhalil, jak je ekonomové licoměrně zkrášlují. Nezvratně dokázal zhoubné účinky strojové výroby a dělby práce, koncentraci kapitálu a pozemkového majetku, nadvýrobu, krize, nutný zánik drobných buržoů a malých rolníků, bídu proletariátu, anarchii výroby, křiklavý nepoměr v rozdělování bohatství, vzájemnou vyhlazovací průmyslovou válku mezi národy, rozklad starých mravů, starých rodinných vztahů a starých národností.“ Michéa touží vtěsnat moderní společnost do předmoderních vztahů, které „byly rozbity a musely být rozbity“. Stejně jako za Marxových časů zůstává tato touha „reakční a utopická zároveň.“
Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.