Narodila jsem se 25. března 1989. Za okny našeho brněnského bytu se během prvních měsíců mého života pomalu měnil režim. Byli to i mí rodiče, kdo se v zešedlých listopadových dnech snažil zasadit o revoluci, která pro svůj hladký průběh takřka okamžitě dostala přízvisko „sametová“. To, že ji musely nastartovat rány obušků na Národní třídě, byl jenom jeden z jejích paradoxů. Překotné týdny a měsíce, které Československo vyvedly z takzvané doby temna, s sebou kromě svobody postupem času znovu přinesly i problémy, o kterých se kdysi mluvilo jako o dávno překonaných. Porevoluční párty se v průběhu let změnila v porevoluční kocovinu. Zatímco se z ní snažíme vystřízlivět, už nám klepe na dveře další krize. Budoucnost jako by lusknutím prstu přestávala existovat, její obrysy se rozpíjejí v oparu horka a heslo „jiný svět je možný“ získává s klimatickou katastrofou tak trochu jiné konotace. Můžeme alespoň na chvíli vystoupit z rozjetého vlaku a pokusit se myslet jinak?
Generace 0
„Naše generace se do historie zapíše jako ta, která neměla dostatek odvahy něco důležitého udělat,“ řekl mi jednou kamarád v hospodě. Citoval sice nějakou divadelní hru, ale oba jsme cítili, že na tom výroku je i kus pravdy. Jsme prostě generace nula. Celý život slýcháme, že jsme nadějí pro budoucnost. Celý život také slýcháme, že nemáme nic moc řešit, protože nevíme, jaké to bylo dřív. Těžké. Nepředstavitelně těžké. K nevydržení. Zato teď? Vděk a úslužnost na straně jedné a očekávání velkých výkonů na straně druhé. To je to, co si na nás zbytek společnosti žádal. Pamatuju si, jak jsem si poprvé uvědomila, že nedokážu nekriticky nést liberální narativ o konci dějin, že to, co vidím kolem sebe, není jen nějaký exces, ale podstata systému, ve kterém žijeme. Pamatuju si, jak mi začalo docházet, že jsem se narodila do konfliktu, že v konfliktu žiju, a že se na mě ti, kteří z různých důvodů třímali v ruce hegemonii, dívají jako na kacíře pomalu snad jen proto, že o tom chci aspoň mluvit. Ona odmítá být konsensuální s naší demokracií! Nebyl to ale jen generační konflikt. Až moc brzy se totiž odhalil také jako konflikt třídní.
Byly doby, kdy říct nahlas v hospodě „já jsem levičák“ znamenalo bez nadsázky společenskou sebevraždu. Byl to přece Paroubek, kdo zmlátil technaře na Czechteku. A byla to přece levice, kdo tu stavěl gulagy.
Jsme generací, která žije na pomezí dvou paradigmat. Přímo se účastníme rozkladu starého světa a s obavou hledíme do toho nového. Oscilujeme mezí Západem a Východem a hledáme při tom svoji vlastní identitu. Takovou, která nám nebyla vštípená zvnějšku, takovou, která odpovídá naší zkušenosti. Jsme mileniálové, nastupující kosmopolitní třída, prekariát, rozmazlení fracci, kterým není nic svaté. Jsme líní a pořád si stěžujeme. Naši rodiče přece nesměli studovat, cestovat a podnikat. My sice tohle všechno můžeme, ale ani znalost tří cizích jazyků, ani vysokoškolské tituly nám z nějakého důvodu dnes už nepomůžou s platbami nájemného a většina z nás si nikdy nezačala šetřit na důchod. Není prostě z čeho.
Bída není skromnost
S restaurací tříd – způsobených dílem privatizací a dílem restitucemi – se mapa našich možností radikálně proměnila. Jasně, že okamžitý polistopadový nástup volného trhu přinesl jistý druh svobody, to nemá smysl zpochybňovat. Ostatně: lidé na něj svým způsobem čekali. Až moc rychle se však stal parodií sama sebe. Tam, kde dnes stojí lány zprivatizovaných bytů, tam se zrodila krize bydlení se svým narativem o tom, že domov znamená investici, ne prostor určený k žití. Tam, kde se ustálila mantra o tom, že za všechno v životě si člověk může sám, začaly klíčit exekuce a obří hydra zadluženosti, ze které jako by nebyla cesta ven. Tam, kde se začalo vykřikovat, že na chudé lidi musí být přísnost, se dostavila fašizace společnosti a odkryly hluboké rány českého rasismu. Tam, kde se zapomnělo dívat na svět optikou těch slabších, se dostavila krize důvěry. Tam, kde se ustanovilo, že cenu má jen to, co se dá zpeněžit nebo zobchodovat, tam vymizela vzájemnost – lidí mezi sebou, ale vztah i k tomu, co nás obklopuje a utváří, ať už jde o přírodu, vzdělání, kulturu nebo veřejný prostor. Tam, kde jsme si nechali vnutit myšlenku totální konkurence jako jediného správného přístupu k životu, práci i vztahům, přestaly skutečně hodnotné věci jako péče dávat smysl. Volnost. Rovnost. Sesterství. Ale hlavně ta rovnost.
Existuje takový pravicový protimluv, který se nám snaží vnutit představu, že máme všichni stejné šance a stejné příležitosti. Je jenom na nás, jak s nimi naložíme. Stejně tak je možné slyšet, že nerovnosti tu byly odjakživa, protože lidé jsou přece různí a nemá smysl je unifikovat. S rétorikou jakési „přirozenosti“ se obhajují obří sociální rozdíly, nad chudobou se alibisticky krčí rameny. Hodnota lidského života upadá a najdou se tací, kteří by ji nejraději měřili jen tabulkami výkonnosti. Jenže lidé se nerodí, aby se stali armádou, tvořící a budující HDP státu. Rodí se, aby žili plnohodnotné životy, což za určitých podmínek není skoro možné. Mluvit o nich bylo ještě před časem rouháním, ale naštěstí se to postupně mění. Tvářit se i dnes, že bída je to samé co skromnost, může jen ten, který skutečnou nouzi nikdy nezažil.
Znovu v bezčasí
Mluvíme-li o normalizaci, používáme slovník stagnace. Bezčasí, absence budoucnosti, absence vizí. Je přitom příznačné, že podobnými projevy trpí i náš dnešní svět, který jako by se smrsknul na přítomný okamžik – ale bez možnosti skutečně ho prožít. Nejen politika (možná vědomě) ztratila nástroje, jak mluvit o tom, co bude. Myšlenky emancipace a nadějí z veřejného prostoru úplně vymizely, jsme zaseknutí teď a tady a nehledáme cesty, jak ven. Ani nejjemnější náznaky sociální imaginace jako by nebyly možné: požadavky na demokratické zlepšování každodenních životů širokých vrstev se ocitají pod palbou. Mluví se o jejich údajné „nerealističnosti“, mluví se o populismu, za který je dnes označována jakákoliv politika „pro lidi“. Zapomnělo se totiž na to, že jedině taková má smysl – pokud v jejím jádru stojí myšlenka emancipace a demokracie a klade se v ní důraz na důstojnost lidského života.
Je paradoxní, že status quo dnes obhajuje skoro každý – od konzervativců až po liberály, jen to dělají různými cestami. Šok z toho, že kapitalismus generuje další a další krize a že se nestal finálním stádiem společenského vývoje (jakkoliv je globální silou), nedovoluje řadě lidí myslet za jeho horizont a pojmenovávat dnešní problémy vhodným jazykem. Tenhle vysněný systém jsme přece chtěli, nebo ne? Pozadu ve svém nicnedělání ale nezůstává ani oficiální politická levice, která se zmítá na pokraji vymření. Dobře jí tak, hodnoty, na kterých byla ustanovena, už stejně dlouho nehájí. Znovu jsme se tak ocitli v bezčasí, tentokrát v tom pozdně kapitalistickém. Navzdory všemu, co nás od úvah o budoucnosti může odrazovat, je ale nutné, ne-li doslova nevyhnutelné, začít ji znovu komunikovat a tím i tvořit. Dá se tak opsat i historický oblouk: byla to levice, kdo v minulosti představoval síly budoucnosti a hledal způsoby, jak nahlížet za neuspokojivá společenská uspořádání. Tuto schopnost jsme ale vlivem různých faktorů ztratili. Pojďme ji najít, nebo ještě líp: klidně znovu vynalézt.
Gulagy jako ohníčky
Byly doby, kdy říct nahlas v hospodě „já jsem levičák“ znamenalo bez nadsázky společenskou sebevraždu. Byl to přece Paroubek, kdo zmlátil technaře na Czechteku. Hotovej komouš. Byl to přece stát, který všemu jenom překážel. Byla to pravice, která měla šmrnc a styl a byla racionální, moudrá a samozřejmě realistická. Prosperující, prospěšná, obohacující a sexy. A byla to přece levice, kdo tu stavěl gulagy. Stalin byl komunista, komunisti jsou levičáci. A proto jsou všichni levičáci jako Stalin. „Když se na ně podíváte, uvidíte, jak jim v očkách žhnou takové malé plamínky. A když se do toho ohníčku podíváte pořádně, tak vidíte gulagy, bídu a utrpení, které nevyhnutelně přijdou, když tihle komunisti a jim podobná svoloč vyhrajou,“ pronesl o nás jednou kdosi na Twitteru. Udělali jsme si z toho mem a tím to skončilo. Zvykli jsme si na to, že takovou hlášku pronese někdo každý den. Zatímco kapitalismus se stal synonymem pro demokracii, jakékoliv obavy o sociální stabilitu společnosti jsou synonymem pro nesvobodu. Bývaly doby, kdy tomu bylo přesně naopak. I to je vlastně při dnešním pohledu celkem ironie. Nejen našeho vlastního osudu.
Smyslem téhle knihy ale rozhodně není hádat se, kdo má větší pravdu, kdo byl větší otloukánek, kdo si „zažil víc“. Ze zápasu v bahně globálního kapitalismu nemůžeme už nikdo vyjít se ctí, ani ti, kteří si myslí, že vládnou dnešnímu světu. Nevládnou – dřív nebo později se to ukáže. I když pravdou je, že ty, kteří mají víc, bude ekologická katastrofa asi míň bolet. Smyslem téhle knihy je pokusit se podat více či méně ucelenou zprávu o tom, kdo jsme, co si myslíme a proč. Za svůj levičácký život jsem slyšela tolik definic nové levice, až jsem měla chvíli pocit, že jich je víc než levičáků samotných. Jindy jsme byli vydáváni za molocha, jednolitý val, armádu svazáků a svazaček, kteří mají na všechno stejný názor. Ani to ale nikdy nebyla pravda. Ovšemže ne. Takže teď jsme tady.
Tak nás tady máte
Nápad přijít se sborníkem „nové levice“ vznikl kdysi dávno. Ležela jsem ve vaně s obřím těhotenským břichem a přemýšlela, co všechno mě na dnešním světě děsí. Byly to časy, kdy Evropu obcházelo strašidlo uprchlické krize, kdy jsme ještě „měli“ Kliniku a do veřejného prostoru poprvé prorazil hanlivý termín neomarxisti. Byly to časy, kdy se levice začala štěpit, a tou dělící linií byla právě otázka solidarity s lidmi prchajícími před válkou. Tenhle boj jsme prohráli, to je dnes už jasné. Celospolečenský posun doprava, vítězství politiky zbabělosti a nenávisti dopadlo na nás všechny nečekaně tvrdě. S odstupem času se taky není čemu divit: tam, kde chybí vnitřní soudržnost, nemůže vzniknout ta vnější. Tam, kde nejsou saturované hlavní podmínky pro normální život, přichází panická snaha bránit si to „naše“ i za cenu ztráty vlastní lidskosti. Všichni jsme tak nějak tušili, že prosazovat zrovna v české společnosti myšlenky solidarity a pomoci nebude snadné. Na „obyčejné“ lidi se tu kašlalo tak otevřeně, že sobectví se stalo jejich poslední strategií přežití. Byly to ale hlavně postoje mnohých soudruhů a soudružek, co se pro nás stalo zdrojem hlubokých frustrací a rozetlo levici na dva tábory.
My, kteří jsme tak dlouho (až to všechny obtěžovalo) mluvili o sociálních otázkách, ekologii, rovnosti žen a mužů, třídních nerovnostech, chudobě, nebo nedůstojných pracovních podmínkách, jsme šmahem byli jednoduše jenom další vítači. Sluníčkáři. Identitáři. Z termínu „nová levice“ se stala výsměšná nadávka pro lidi, co to s ideály mysleli tak vážně, že jim přišlo úplně normální pomáhat uprchlíkům. Kulturní války pohltily i nás. Zničehonic jsme ve vnímání části společnosti stanuli vedle liberálů, pro které jsme předtím byli jenom nerozumní komunisté. Vznikl mišmaš, který se s námi táhne dodnes. Jeho největším paradoxem je ale to, že jsme záhy začali být popisováni jako příslušníci ekonomických a mocenských elit. A to i když drtivá většina z nás funguje v prekarizovaných pracích, nemá jisté bydlení, trpí enviromentálním žalem a žádnou reálnou moc nikdy netřímala a podle všeho ani třímat nebude (i kdyby třeba náhodou chtěla).
V různosti je síla
Země, Evropa, Česko, prostor, pohyb, práce, média, náboženství, umění, rodina, politika, budoucnost. Dvanáct témat, dvacet jedna textů, skoro tři desítky autorek a autorů. Kolektiv, společenství, skupina, mentální rodina. Kdyby to bylo na mně, je ta knížka mnohem obsáhlejší, ale to by ji možná nikdo nečetl. V základu té myšlenky bylo otevřít dveře. Všemu. Zásadou bylo neklást nikomu striktní podmínky, krom jediné – abychom zkoušeli psát demokraticky. Někdo potřeboval vidět budoucnost jako dystopii, jiní zase udělali rozhovor. Analýzy, povídky, eseje, dialogy, pohádka, statement nebo osobní zpověď. V našem světě je možné všechno. I to na něm mám ráda.
Všechny a všichni, kteří se na této knize podíleli, si zaslouží můj velký dík. Dokázali se na chvíli soustředit na to nejdůležitější: naši budoucnost. To, že to udělali po svém, může pro leckoho působit jako důkaz naší nekoherence. Pro mě je to spíš důkaz naší svobodomyslnosti a rozmanitosti. Tuto knihu psali lidi s různými zkušenostmi, z různých prostředí, různého vzdělání i politických názorů. Spojuje nás to, že se nějak chápeme jako ti a ty, kteří a které stojí „nalevo“. Někdy to znamená radikální levici a jindy tu liberální, pořád je v tom ale prostor pro dialog. Takoví jsme: žádný monolit, žádná svazácká úderka ani Sorosovy děti, nejsme sněhové vločky či social justice warriors. Jsme autonomní jedinci, co jenom věří, že když se sjednotíme, budeme silnější a taky půjde ten pozdní kapitalismus o trochu snáz přežít. Spojují nás ideály, víra v lepší svět a snaha nahlížet ten stávající optikou těch „slabších“. Stojíme před vámi s knihou, v níž každý autor a každá autorka po svém uchopuje budoucnost. Nejde o predikce, nejsme vědmy a dobře to víme. I proto má skoro každý tematický okruh hned dva pohledy: jedna perspektiva nemusí stačit. Chceme vidět věci šířeji. Záleží nám na různosti.
Budoucnost je teď
Některé texty tvrdě analyzují dnešní situaci a hledají cesty, jak ji překonat. Jiné mluví o hluboce osobních zkušenostech a znovu nám připomínají, že osobní je politické. Další vytvářejí fiktivní světy, ze kterých vám bude úzko, protože možná zas tak fiktivní nejsou. Většina naší práce se znovu vrací k tématům, která považujeme za klíčová. Ostatně tak byly konstruovány jednotlivé okruhy i klastry a jejich řazení. Někdy se říká, že se nová levice odcizila světu, protože moc dbala na subkulturní, identitární vztahy. Že se stala hygienickým prostorem, který řešil víc sebe a vlastní struktury, procesy a marginality než společnost. I v českém případě je tato výtka na místě: nejenom část radikální levice se načas proměnila v toxickou platformu, dozorující stoprocentní čistotu všeho levicového, performativní parodií na sebe sama. Z myšlenek, které měly být pro co nevíc lidí, vzniklo ghetto. O reálné lidi tam venku přestal být zájem. Jejich těžkosti, trápení a problémy se začaly používat ryze instrumentálně – nějak se přece zhovadilost dnešního systému dokázat musela. Bylo to špatně a mnozí jsme to věděli už ve chvíli, kdy se to dělo.
Troufám si ale říct, že většina z nás se z krizí spojených s politikou identit poučila a že jsme tento přístup překonali. Proto texty v této knize míří daleko za identitářský horizont, ba co víc, vůbec se o něj neotírají a vyjadřují se k zásadnějším výzvám, jako je klimatická změna, práce, ale třeba i rodina a vztahy v ní. Mluvíme o mocenských uspořádáních, globálním kapitálu, evropské politice nebo o tom, co zbude z Česka. A činíme tak za pomoci družstevního nakladatelství. IDEA je totiž vlastně to samé co Budoucnost. Jedna bez druhé nemůžou existovat, chtějí-li být kvalitní.
Na úsvitu jedné z největších globálních krizí jsme se odmítli vzdát. Nechceme se jen dokolečka omlouvat, váš Stalin s námi totiž nesouvisí, a upřímně: nemáme vůbec za co. Nechceme ale ani poraženě přijímat konec světa a rezignovat na skutečnost, že ti slabší jeho nástupem budou zasaženi tvrději. V solidaritě je síla. A i když spousta dalších kamarádů a kamarádek zůstalo stát mimo tyto stránky, neznamená to, že s námi nejsou. Jsou a spolu s nimi všichni, na které se v tom polistopadovém honu za maximalizací zisku, spojeného s vykořisťováním lidí, přírody i vztahů, zapomnělo. My nezapomínáme. Třicet let od roku 1989 je ale na čase zakřičet: „Už nás nezajímá minulost! Budoucnost je teď a my se jí nechceme vzdát!“ Pojďte křičet s námi. Společně budeme víc slyšet.
Autorka je redaktorka Alarmu.