Záviš Kalandra, komunista zavražděný komunisty

Před sedmdesáti lety byl v procesu s Miladou Horákovou popraven také Záviš Kalandra. Komunista, který vystupoval proti pohodlným pravdám vlastního tábora.

Před sedmdesáti lety byl popraven Záviš Kalandra, novinář, kritik a historik. Byl odsouzen k smrti v procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“, který je dnes známý jako proces s Miladou Horákovou. Osudným se mu stal jeho předválečný rozchod s Gottwaldovou komunistickou stranou a hlasitá kritika stalinistických procesů. Kalandra se během studií na Karlově univerzitě začal angažovat ve studentském komunistickém hnutí a po studiu nastoupil kariéru redaktora stranického tisku (Rudé právo, Tvorba). Po sedmém sjezdu strany v roce 1936 byl pro své postoje vyloučen. V následujících letech se snažil utvořit platformu nestalinské komunistické opozice, ale tato snaha v atmosféře levicové solidarity se Sovětským svazem jako jedinou účinnou hrází proti fašismu neměla šanci na úspěch. Začal tedy publikovat i v nekomunistických periodikách včetně Peroutkovy Přítomnosti. Jeho rozchod s komunistickým hnutím ho však nijak neuchránil před nacistickou perzekucí a Kalandra celou válku strávil v koncentračních táborech Buchenwald, Ravensbrück a Sachsenhausen. Nacistické lágry přežil a po válce se vrátil k publicistice a ještě stihl vydat svou provokativní analýzu pramenů raných českých dějin České pohanství. Pracoval i na knize o povaze snů, kterou však již nedokončil. V listopadu 1949 byl zatčen a v soudním líčení mu připadla role trockisty, kterým nikdy nebyl, a člena skupiny Milady Horákové, kterou ani osobně neznal.

Novinář i intelektuál

Kalandra je jednou z nejpozoruhodnějších postav českých intelektuálních dějin minulého století. Ať už šlo o interpretaci Parmenidovy filosofie, surrealismu, Kosmovy kroniky nebo povahy snů, Kalandra vždy zaujal neotřelou, kontroverzní pozici, kterou ale podložil důkladným studiem a rozpracoval do všech důsledků. Jako by se hlásil k Nietzscheho krédu: „Útočím jen na věci, kde bych nenašel spojenců, kde jsem sám – kde kompromituji jen sebe.“

Politická revoluce byla pro něj buď vítězstvím rozumu nad kolektivními sebeklamy, nebo nebyla ničím. Nebyl proto schopen projevit dostatečnou názorovou „pružnost“ a servilnost vůči často prudce se měnící generální linii strany, vždy poplatné direktivám Moskvy.

Jeho formát byl jasný i těm, kteří nebyli na stejné straně barikády. Literární kritik a vědec Václav Černý ve svých pamětech vzpomíná, že v prostředí Komunistické studentské frakce byl Kalandra „čelnou studentskou osobností (…), vysoce inteligentní a sympatický, poctivý chlapík“. Ve spisu k jeho výslechu je psychicky zlomený a vyčerpaný Kalandra stále charakterizován jako „člověk, kterému to velmi rychle myslí“.

Po celý svůj život byl Kalandra rozkročen mezi novinařinou (jeho hlavním zdrojem obživy) a teoretičtějšími úvahami, které často prosakovaly i do jeho esejů. Asi především proti němu byla namířena slova čelního představitele politbyra ÚV KSČ Rudolfa Slánského (budoucí další oběti inscenovaných procesů), který si v Moskvě stěžoval, že „když je v Praze přednáška o surrealismu, najdou se tam skoro všichni redaktoři Rudého práva, ale když je v Praze stranická konference, tak se tam žádný redaktor Rudého práva neobjeví“.

Proti svému táboru

Nabízí se vysvětlit Kalandrovo vyloučení ze strany čistě jako důsledek jeho intelektuálního solitérství, je ovšem potřeba přihlédnout i k dalšímu rysu Kalandrova uvažování: trvání, u sebe i jiných, na myšlenkové důslednosti a konzistenci. Kalandra byl přesvědčený, že práce veřejného, angažovaného intelektuála spočívá v boji proti kolektivním bludům. Nemělo pro něj smysl bojovat proti jednomu, fašistickému bludu ve jménu bludu jiného, stalinského. Dilema volby mezi loajálností k „chybující“ straně v boji proti společnému nepříteli a zachování osobní integrity za cenu možného oslabení tohoto boje, tak typické pro meziválečnou levici, Kalandra vyřešil rázně a jednoznačně. Politická revoluce byla pro něj buď vítězstvím rozumu nad kolektivními sebeklamy, nebo nebyla ničím. Nebyl proto schopen projevit dostatečnou názorovou „pružnost“ a servilnost vůči často prudce se měnící generální linii strany, vždy poplatné direktivám Moskvy. Nebyl schopen ze dne na den začít horovat pro lidovou frontu nefašistických stran, když ještě včera bylo zapotřebí psát o sociálních demokratech jako o „sociálfašistech“. Nedokázal vidět v Leninových nejbližších spolupracovnících zapřisáhlé nepřátele revoluce, jak je v první vlně monstrprocesů prezentovala sovětská moc.

V posledním textu, který ještě na prvního máje 1936 stihl uveřejnit v komunistické Tvorbě, napsal: „Jsme přece zatraceně natolik demokratičtí, že každý straník smí, v zájmu strany, utvořit frontu i proti nejvyšším instancím strany. Držel jsem se v těchto hranicích, o tyto hranice se nebudu hádat s nikým, jiné hranice si nenechám předepisovat.“ V krajně polarizovaném veřejném prostoru druhé poloviny třicátých let byla postava Záviše Kalandry úkazem, dodnes platnou ukázkou toho, co to znamená být veřejným intelektuálem (s těmi nejkrajnějšími důsledky): jít proti srsti nejen deklarovaným oponentům, ale především vystupovat i proti pohodlným pravdám vlastního tábora.

Autor je estetik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies