Dystopie a utopie přicházející postkoronavirové krize

Současná krize může posílit stávající neblahé trendy v globální ekonomice. Zároveň ale poskytuje příležitost k diskusi a promýšlení předpokladů, na nichž ekonomika a práce v současnosti stojí. 

Foto Jernej Furman (CC BY 2.0)

Několikatýdenní lockdown a přísná opatření vlády byly bezprecedentním zážitkem nejen v osobní rovině. Narůstal počet depresí a domácího násilí, ale zároveň spousta lidí oceňovala rodinné zázemí a kvalitu partnerských a dalších mezilidských vztahů, Stejně tak v oblasti státních a městských politik se nepředstavitelné stávalo najednou možným. Uzavření státních hranic a výkon klíčových kompetencí výhradně národními státy prakticky bez zásahu unijních úřadů byly nad běžná očekávání i požadavky nacionalistů, nebývalé policejní pravomoce mohly konvenovat všem autoritářům. Naopak přímá podpora OSVČ a snaha vlády chránit pracovní místa byly splněným snem keynesiánců a vyznavačů paternalistické hospodářské politiky. Při sledování reportáží z pražských hotelů, kde místo turistů bydlí najednou lidé bez domova, kteří mají k dispozici sociální pracovníky, a radní mluví o tom, že se vynasnaží, aby se na ulici už nemuseli nikdy vracet, mohli mít i radikální socialisté pocit, že se jejich politické sny před očima mění ve skutečnost.

Nejhorší by bylo, kdyby se nic nezměnilo

„Nejvíc se bojím toho, že se nezmění vůbec nic,“ říkal ekonom Jan Bittner v online debatě A2larmu o pokoronavirové ekonomické krizi, které se kromě něho účastnil odborník na rozvojovou pomoc Tomáš Tožička a Eva Nováková, členka odborů v továrně a pirátská zastupitelka v Jihlavě. Podobnou předpověď už před ním vyslovil například světoznámý spisovatel Michel Houllebecq, který napsal, že „po krizi bude všechno stejné jen o něco horší“. I když povzdech francouzského spisovatele můžeme vnímat v kontextu jeho apokalyptického vnímání Západu, ve kterém „už nikdo nebude šťastný“, situace beze změny skutečně nevěstí pro spousty lidí nic dobrého – především ekonomicky. Koronavirus opět obnažil zranitelnost milionů lidí v prekarizovaných zaměstnáních po celé Evropě i v České republice. Ti nejzranitelnější v Česku se navíc ani neobjevují ve statistikách. I když oficiální nezaměstnanost roste zatím v Česku stejně jako v dalších evropských zemích a na rozdíl od USA poměrně pomalu, spousty lidí s exekucemi, kteří pracují bez oficiální smlouvy o příjem i jakoukoli jistotu přišli hned s nástupem covidu. Pro Alarm o tom nedávno mluvil například sociální pracovník Karel Karika z Ústí na Labem. „Sociálka nefunguje, posílají peníze pozdě a práce načerno taky skončila, lidi nemají co jíst, rozdáváme jídlo a oblečení, ale na pořádnou sociální práci pomalu nezbývá čas. Situace je teď vážně mizerná. Z lidí se stávají bezdomovci,“ popsal Karika situaci krátce po konci většiny opatření.

Dystopickou realitu nabídla situace lidí pracujících během pandemie v továrnách po celé republice. Nekomunikující vedení, ignorance ze strany politiků a nezájem médií vedly u mnoha lidí až k záchvatům paniky. Na jedné straně byl strach z onemocnění a na druhé obava ze ztráty zaměstnání. Mnohdy také, minimálně ze začátku, chyběly ve výrobách ochranné zdravotní pomůcky. Neochota zavřít provozy přitom s koncem první vlny nezmizela, aktuálně se koronavirus v Moravskoslezském kraji šíří v dolech OKD a politici vládního hnutí ANO, ať už je to ministr zdravotnictví Adam Vojtěch nebo moravskoslezský hejtman Ivo Vondrák, neváhají házet vinu na neukázněnost horníků: prý se chovají nezodpovědně a chodí po práci na pivo. Lidé pracující v českých montovnách, továrnách i dolech navíc často patří k těm nejohroženějším skupinám, pokud jde o ztrátu zaměstnání.

Po Green Dealu musí přijít dohoda sociální

Český premiér ukázal, jak může ono „ještě horší“ vypadat, když v půlce dubna prohlásil, že očekává, „že Brusel konečně zapomene na ty své Green Dealy, které ničily náš automobilový průmysl nebo ničily ekonomiku, ty emisní povolenky. Já očekávám, že Evropa začne podporovat ten tradiční, klasický evropský průmysl“. S tímto stanoviskem je v Evropské unii Andrej Babiš spíše osamělý – nedá se předpokládat, že by se mu podařilo dohodu, o kterou usilují i země jako Německo či Francie, zablokovat. Jenže Green New Deal v podání liberální komisařky nevyřeší zdaleka všechno. „Je řada věcí, které Evropská zelená dohoda neřeší, a to je otázka nerovností, vzdělání a bydlení,“ říká ředitelka Hnutí Duha Anna Kárníková, která ale jinak na dohodu hledí optimisticky. Evropská komise a hlavní evropští hráči chtějí krizi využít k nastartování evropské ekonomiky skrze zelené technologie, což má navíc z Evropy udělat lídra v oblasti postuhlíkové ekonomiky. I když je tento výhled daleko příznivější než Babišova vize o uhelném státě do posledního dechu, zelenější Evropa nemusí automaticky znamenat Evropu sociálnější a demokratičtější. Ohrožení automatizací, nezaměstnaností, prekarizací a rostoucími cenami bydlení se zelenými technologiemi nikam nezmizí.

Česká vláda zatím slibuje, že se z krize nehodlá proškrtat na úkor obyvatel tak, jak to dělaly pravicové vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase v letech následujících po finanční krizi v roce 2008. Zatím Babišova vláda ovšem poskytuje velké záruky zejména bankám a velkým finančním hráčům. Současný systém naprosto nedokáže čelit růstu nerovností, které už dávno vychýlily demokratické společnosti z jakékoli obhajitelné míry sociální spravedlnosti. Minulá krize tento trend ještě akcelerovala a nejspíš tento trend bude pokračovat i nyní. Podle ekonoma Jiřího Štega nastává skvělá doba pro velký kapitál. Nedostatek peněz a krachy menších firem povedou k další koncentraci majetku v rukách ještě užší skupiny lidí, kteří už teď hledí na krizi jako na další obrovskou příležitost. Jedním z největších nebezpečí pro demokracii tak nyní je vzestup oligarchů a finančních elit a jejich obrovský vliv na politiku – skutečně nejde jen o Andreje Babiše nebo Donalda Trumpa, ale o celkový vliv superbohatých na podobu veřejným politik a jejich schopnost pomocí médií zásadně ovlivňovat veřejnou debatu. Tato krize je opět posílí. Boj proti daňovým rájům, který by byl pro alespoň částečné zkrocení finančních elit zásadní, zatím nikdo jako nutné opatření nezmiňuje.

Tento trend může výrazně zvrátit jen velké sociální hnutí spojené s radikálně demokratickou politikou. Jenže právě další vlna nezaměstnanosti a nejistoty může lidi nejen v Evropě dál vyčerpat. „Největší strach mám z toho, že lidi v prekérních pozicích budou mlčet,“ říká Eva Nováková. Během pandemie koronaviru se sama angažovala a podle jejích slov už jí bylo naznačeno, že se jí to ve velmi krátké době nevyplatí. „Během krize už panovala mezi dělníky ve výrobě i v kancelářích atmosféra strachu a teď to bude ještě horší. Těchto lidé jsou tisíce a vidím v tom ohrožení celé demokracie, pokud lidem v prekarizovaných pracích zbývá jen mlčet a nějak to vydržet,“ myslí si Nováková. V tom s ní souhlasí i Tomáš Tožička: „Bez angažovaných lidí se nezmění vůbec nic.“ Bez zásadnějších strukturálních změn vidí budoucnost pesimisticky i Bittner.

Utopie ekonomického restartu a nového myšlení

Nastávající krize však dává i naději. Je pravděpodobné, že v západoevropských zemích ještě více posílí zelené strany, které tlačí na ekologičtější i sociálnější pojetí společnosti a státu. Green New Deal může pomoci vytvořit prostředí, v němž by mohl zdola vzniknout politický tlak na zavedení i sociálního celoevropského balíčku. Daňové ráje se zatím zkrotit nepodařilo, ale několik států v rámci protikrizových opatření odmítlo podporovat firmy odvádějící daně v daňových rájích, evropský sociální stát se ukázal jako v zásadě funkční a zabránil propadu širokých vrstev obyvatel do chudoby. Řada měst po celé Evropě se i kvůli úbytku turistů v metropolích zaměřila na ukončování bezdomovectví. Celá řada nástrojů a institutů, které během krizí zavedou či rozvinou, se budou hodit v případě celé další řady krizí. Podle Tožičky se dnes zdaleka nejen v kroužcích nadšenců hovoří o potřebě nového myšlení v ekonomii. Netýká se to však jen globálních či celoevropských kauz. Ekonom Jan Bittner říká, že bude potřeba řadu otázek znovu promyslet i národní úrovni. Jednou z nich je například i pěstování potravin a česká závislost na jejich dovozu. „Pohyb kurzu koruny zvedá ceny potravin,“ vysvětluje Bittner neudržitelnost této situace právě v krizových situacích, jako je globální pandemie. Každopádně před nás tato krize svým charakterem klade otázky, kterým se jako společnost nevyhneme a které bude potřeba vyřešit.

Pole možností je otevřené, ale v očích Bittnera i Tožičky bude zásadní reforma daní. Ty se dle Bittnera zasekly v devadesátých letech. Tožička dodává, že daně jsou potřeba nejen jako zdroj státních příjmů a redistribuce bohatství, ale také jako nástroj regulace. Krize každopádně probíhá zatím lépe, než probíhala ekonomická recese v roce 2008. Propad HDP není podle něj potřeba přeceňovat, tento ukazatel nemusí být pro Českou republiku kvůli závislosti na světovém obchodu tak úplně relevantní.  „Pro nás je důležité, jaká je nezaměstnanost a jaké jsou příjmy domácností,“ říká Tožička. Částečné narušení globálního toku zboží připraví o práci miliony lidí na celé světě. Podle Bittnera by to pro Česko mohlo být příležitostí zbavit se závislosti na levné práci, která deformuje českou ekonomiku. Tožička v tom spatřuje skvělou možnost, jak podpořit malé a střední podnikání i domácnosti a investovat do lokální infrastruktury. „Když se podíváme po českých obcích, práce tam je. Možností je hodně a je důležité se před nimi nezavírat,“ myslí si. Je prý důležité si uvědomit, že klasická monetární politika a tržní ekonomika nás samy o sobě nezachrání.

Všichni rádi mluvíme o solidaritě, která se v nečekané míře objevila mezi lidmi v průběhu pandemie. Řada lidí, kteří se běžně neangažují, se zapojovala do nákupů seniorům, šila roušky, vařila pro zdravotníky a podobně. Nováková zmínila například benefiční koncert jihlavské pobočky Food Not Bombs, který po uvolnění protipandemických opatření přilákal více lidí, než bývá obvyklé, a hodně lidí si během krize zvyklo spoléhat na občanskou solidaritu a svépomoc. Důležitější než mimopracovní solidarita ale bude podoba světa placené práce. Pokud se získanou solidaritu nepodaří přelít právě do této sféry, těžko se něco zlepší. Právě v ní a v debatách, které nás čekají, ale spočívá malá naděje, že z krize nebudou opět profitovat jen superbohatí.

Autor je redaktor Alarmu.

Text vznikl za podpory nadace Rosa Luxemburg Stiftung.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies