Feministické město slouží všem neprivilegovaným, říká Leslie Kern

Autorka knihy Feminist City jde ve svém uvažování dál než ti, kteří si myslí, že feministické město má sloužit hlavně ženám.

„Velkoměsta dávají ženám příležitosti, které by v malých městech a na venkově nikdy nedostaly. Pracovní příležitosti. Možnost vymanit se z patriarchálních rodových norem, vyhnout se heterosexuálnímu manželství a mateřství, možnost netradiční kariéry a veřejné služby, možnost projevit unikátní identitu. Angažovanost v sociálních a politických tématech. Možnost upevnit sounáležitost, vytvořit sítě, přátelství. Možnost participace na umění, kultuře, médiích.“ Tak začíná kanadská urbánní geografka Leslie Kern svoji knihu Feminist City (Feministické město, 2019). Fakt, že je geografka, je přitom významný – definuje celou publikaci. Protože geografie není o barevných mapách – její podstatou jsou vztahy, výzkum a kritické společenské otázky. Pokud uvažujeme o městu, které je výsledkem tisíciletých patriarchálních společenských norem, musíme se ptát, jak v něm vytvořit prostor pro ženy. Jak definovat „feministické město“? A je tato otázka skutečně jenom o ženách?

Ženské flanérství?

Kde začít? U těla a „hloupých ženských otázek“, odpovídá autorka. V našem regionu, který trpí nedostatkem interdisciplinárních vědomostí o městech a kde sice studuje hodně architektů a zahradníků, ale málo urbanistů a urbanistek se sociálním a environmentálním přesahem, by tato kniha měla být povinnou četbou.

Pokud čekáte akademickou a specificky orientovanou knihu, která vám poví cosi technického o architektuře pro ženy, budete zklamáni.

Kern začíná nekompromisně popisem svého těhotenství – ranní nevolností ve veřejné dopravě, momentem, kdy její zvětšující se břicho prozradilo její mateřství a vydělilo ji z davu. „Největším odpočinkem je prodírat se davy lidí na ulicích Londýna,“ cituje autorka paní Dallowayovou, hlavní postavu stejnojmenného románu Virginie Woolfové. Ženu, která uvízla na předměstí Londýna a jako „flaneusse“, ženský protějšek Baudelairova flanéra, unikala do anonymity města. Jenže těhotenstvím tato svoboda končí. Kern líčí, jak se stala terčem moudrých rad všech okolo. Najednou jí všichni začali radit, jak má řídit svůj život. Tehdy si uvědomila, jak nepřátelské město je. Nešlo jen o to, že veřejná doprava nebyla bezbariérová, její život podstatně ztrpčoval také problém nedostupnosti bydlení v situaci, kdy se jí rozpadlo manželství a zůstala sama s dcerou a s jedním příjmem.

Podle Kern stojí rozpad tradiční rodiny v kontrastu k architektuře předměstí, která měla velikostí domů i svou vzdáleností od centra udržet ženy u celodenní péče o domácnost a blaho rodiny. Moderní čtvrti jsou zase plné drahých bytů, a přitom nedostatečně vybavené pro život komunity. Autorka popisuje novou společnost plnou singles, rozvedených lidí, polyamorických vztahů, patchworkových rodin, lidí s etnickým původem, nižšími příjmy… Pro všechny tyto skupiny normované, trhem řízené město ovšem příliš prospěšné není.

Privilegium bělošky

Kern má chytlavý vypravěčský styl, zručně propojuje vlastní příběhy se studiemi a poznatky feministických autorek, aktivistek, urbanistek a geografek. Její kniha je jako průlet životem moderní městské ženy ve všech jeho aspektech. Osobně oceňuji fakt, že se vymaňuje z vnímání feminismu jako pouze ženské otázky. „Na každém chodníku, po kterém tlačím kočár, se ptám, jak tenhle chodník slouží osobám se zdravotním znevýhodněním nebo starším lidem. Při každém hledání bytu, který bych si mohla dovolit, se ptám, jestli by takový zaplatil i člověk jiného etnika.“ Kern si uvědomuje své privilegium bělošky a směřuje k intersekcionalitě. Vaši životní trajektorii a množství šancí, které v životě máte, totiž definuje váš gender, ale i národnost, plat, vzdělání nebo fyzická atraktivita. Překonává tak i úsilí Evropské unie v devadesátých letech, která se v rámci tzv. gender mainstreamingu snažila hledat dopady politik na muže a ženy a snažila se je vyvažovat.

Moje mentorka urbanistka Eva Kail, která nemalou měrou přispěla k plánování Vídně, mi jednou řekla: „Když se u nás gendery politicky zrovnoprávnily, začali jsme mluvit o férově sdíleném městě.“ Takové město si uvědomuje, že existují různé životní styly a trajektorie. V tom se obě Kail a Kern shodují – obě pragmaticky vysvětlují, proč feminismus  otevírá cestu nejen ženám, ale i ostatním dosud podreprezentovaným skupinám lidí v městské společnosti.

Kniha rychle plyne a kapitoly nepopisují jen architekturu či plánování, ale i věci, o kterých se moc nemluví. Například ženské přátelství a jeho důležitost. Kern mluví o nedostatku filmů, které ho zobrazují, a načrtává svět mediálních a společenských obrazů, které formují a definují místo ženy ve městě. Odhaluje neformální svět ženských vztahů a společné péče o děti i problémy stáří, kdy ženy přežívají své partnery. Popisuje také důležitost ženské autonomie a postupně přechází ke stále angažovanějším tématům, například k ženské participaci na městských protestech, které „nelze skloubit s péčí o děti“. V poslední kapitole se věnuje tématu ženského strachu. Rázně přitom mluví o tom, o čem nemluví ani policisté, ani plánovači: zatímco se totiž muži v nočním městě bojí přepadení, ženy se bojí znásilnění. Přepadení je zlé, ale znásilnění je horší. A ani nejlepší veřejný prostor nebo architektura nebudou fungovat, jestliže se nezmění společnost, jestliže se nezmění „kultura znásilnění“, ve které žijeme.

Pokud čekáte akademickou a specificky orientovanou knihu, která vám poví cosi technického o architektuře pro ženy, budete zklamáni. Pokud ale chcete čtení důvtipné, tragikomické, intenzivní a příběhové, čtení, které vás jako Alenku přivede do země zázraků (intersekcionálního světa), je to kniha, kterou zvládnete za dva dny. Toužíte-li po genderové ideologii podané skrze nefiltrovanou realitu, neměli byste Feministické město vynechat.

Autorka je urbanistka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies