Foto Senior Airman Rusty Frank
Tři sestry Chačaturjanovy v moskevském bytě zabily otce, který je podle všeho dlouhou dobu týral, bil a ponižoval a podle výpovědi jedné z nich i sexuálně obtěžoval. Kauza šokovala veřejnost. Sestrám bylo sedmnáct až devatenáct let a otci zasadily nejméně 36 úderů různými předměty. Případ, který v Rusku po dlouhé době otevřel debatu o domácím násilí, se stal před třemi lety a nedávno soud překvalifikoval čin sester na úmyslnou a plánovanou vraždu, za niž jim hrozí dvacet let za mřížemi.
Rusové mají dojem, že upozorňování na násilí v rodině je svévolné zasahování do soukromí člověka a způsobuje narušení rodinných vztahů.
Okamžitě po činu se v médiích začaly objevovat výpovědi příbuzných a přátel otce, kteří tvrdí, že šlo o zbožného člověka a dobrého otce. Kamarádky sester a sousedi naopak potvrdili, že se jednalo o násilníka. Matku sester otec vyhnal z domu a zakázal jí se s dcerami stýkat. Ta na něj podala trestní oznámení pro násilí, avšak údajně díky Chačaturjanovým vlivným kontaktům na policii a prý i ve vysoké politice, byl případ zameten pod koberec. Proto se ani manželka, ani jeho syn, kterého také vyhnal, ani samotné sestry, které se postupně dostaly do izolace, nemohly dovolat zásahu orgánů.
Zavařit mužskýmu
Ruská společnost je většinově k domácímu násilí shovívavá. Jak se v Rusku říká, jde o „vnitřní záležitosti rodiny“. Když manžel ženě občas jednu vrazí, pokládá se to za normální. Do toho se promítá nechuť policie se takovými případy zabývat. Ženy, které seberou odvahu a obrátí se na státní orgány, jsou často poslány domů, ať si to s manžely vyřeší samy, jejich výpovědi jsou marginalizovány s tím, že se jedná o hysterky nebo pomstychtivé feministky, které chtějí zavařit „normálnímu mužskýmu“. Zvláště poslední vyjádření slýcháme v souvislosti s ohlašováním domácího násilí až nezdravě často.
Podle advokáta jedné ze sester Chačaturjanových Alexeje Paršina, který se jako jeden z mála v Rusku věnuje problematice domácího násilí a je spoluautorem návrhu zákona o jeho prevenci, je ruská společnost, a především úřady, příliš mírná k násilníkovi. Jediné, co je zajímá, je to, jak oběť zaútočila, a nikdo se neptá, zda nebyla vystavena dlouhotrvajícímu násilí. Oběť pak bývá považována za vinnou v tom smyslu, že sama dotyčného vyprovokovala k násilnému jednání. Podle Paršinových odhadů (oficiální čísla neexistují) se osmdesát procent žen, které sedí ve vězení za spáchání vraždy nebo těžkého ublížení na zdraví manžela, partnera nebo mužského rodinného příslušníka, činu dopustilo proto, že na nich dotyčný páchal násilí.
Takový postup můžeme vidět i na případu sester Chačaturjanových. Obhajoba se pokoušela soud přesvědčit, že šlo o nutnou obranu, avšak prokuratura jej v prosinci 2019 překvalifikovala na plánovanou vraždu. Podle lidskoprávních aktivistů je velmi těžké v ruském soudním systému dosáhnout kvalifikace činů spojených s domácím násilí na nutnou sebeobranu, případně na čin přesahující nutnou sebeobranu. Nepomáhají tomu ani vyšetřovatelé, kteří se dostanou na místo činu a z takových žen se rovnou snaží dostat přiznání k vraždě, jež pak nelze vzít zpět ani překvalifikovat na lehčí formu trestného činu, či hledají za jejím činem skryté zištné motivy. Výpovědi navíc nejsou nahrávány, obžalované tedy musí události líčit znovu a znovu. Nedostává se jim adekvátní psychologické pomoci, je s nimi zacházeno jako s a priori vinnými.
Nechtěla jsem zemřít
Tento fakt ilustruje loňský případ domácího násilí, který vygradoval v online kampaň. Oxanu Sadykovou deset let bil manžel, nakonec se rozhodla od něj odejít poté, co ji rdousil tak dlouho, až ji skoro zabil. Žena šla na policii a podala žádost o rozvod. V Rusku však neexistuje legislativa, která by umožňovala ochranu ženy před agresorem, její umístění do azylového domu nebo zakázala násilníkovi přiblížit se oběti. Manžel Sadykovové nebyl vzat do vazby ani proti němu nebylo zahájeno vyšetřování. Důvodem byla zejména marginalizace tohoto a podobných případů ze strany policie. Příběh proto nemá šťastný konec: manžel si na Oxanu počíhal před domem a zabil ji ranou nožem do krku před očima jejich syna.
Případ navazoval na sérii podobných případů, kdy byly ženy zavražděny manžely a partnery, znásilnění zametených pod koberec a ospravedlňovaných ústy vyšetřujících orgánů stylem „můžeš si za to sama“ či „je to tvůj manžel, tak se to nepočítá“. To vše vyvolalo internetovou kampaň nazvanou Nechtěla jsem zemřít. Dvě blogerky se v ní sugestivními fotkami namalovaných modřin a krve snažily upozornit na problematiku domácího násilí v Rusku. K výzvě se připojilo více než dvanáct tisíc žen, které tím zároveň podpořily petici, aby se vláda začala aktivně zabývat změnou legislativy spojené s domácím násilím.
V Rusku neexistuje zákon o domácím násilí, naopak v roce 2017 se situace na tomto poli ještě zhoršila, když vešel v platnost zákon, který dekriminalizuje násilí mezi členy rodiny s tím, že pokud se jedná o jeden případ ročně, je to bráno jako přestupek, nikoli trestný čin. Násilník, pokud je s ním zahájeno řízení, zaplatí na místě pokutu a může si jít po svých. Nejčastěji zpět do domácnosti, kde je jeho zbitá žena, případně jejich děti. Oběti domácího násilí se dostávají do začarovaného kruhu, z nějž není východiska. V zemi prakticky nefunguje osvěta, pokud jde o domácí násilí, a tak neexistují ani nástroje, s jejichž pomocí by se dalo zabránit v pokračování v násilí. Zákaz přibližování nebo azylové domy, které by situaci napomohly, rovněž nenacházejí odezvu u zákonodárců.
#MeToo v Rusku
Problematika domácího násilí v Rusku spadá do oblasti, kam se běžný občan nechce vydávat. Nechce přemýšlet o tom, že se něco takového děje ani proč se to děje. S obdobnými reakcemi se setkáváme i v případě stížnosti na obtěžování. Nedávno se ozvalo několik novinářek a k nim se záhy připojily další ženy, které zveřejnily své svědectví o obtěžování, jehož se na nich dopustili mužští kolegové většinou z mocenské pozice. Věc vedla k rezignaci šéfredaktora vlivného opozičního média a odchodu nebo postihům dalších novinářů z několika dalších médií.
Záležitost by se dala označit za ruské #MeToo, avšak v tomto případě se jedná o poněkud dvojsečnou zbraň. Zmiňované kauzy se týkají opozičních médií, což je široce propíráno v těch prokremelských, která události vysvětlují jako další příklad toho, jak jsou „západní hodnoty“ zvrhlé. Celá kampaň #MeToo je prorežimními médii démonizována jako feministický výmysl, jehož cílem je rozložit ruskou společnost a dát zbraň pošahaným ženským, které nechtějí plnit roli, pro niž byly stvořeny – rodit děti. Kauza navíc rozdělila i opoziční média.
Problém domácího násilí a obtěžování je výsledkem běžné ruské kultury. Rusové mají dojem, že upozorňování na násilí v rodině je svévolné zasahování do soukromí člověka a způsobuje narušení rodinných vztahů. Stát místo toho, aby se snažil zkvalitnit život jedince, s touto situací nic nedělá, ubezpečuje obyvatelstvo, že je to správný postup, a problém odsouvá na okraj. Neochota ruské vlády zabředávat do výbušného tématu, který s sebou nese mnoho přidružených problematik a potenciálních kritiků (například církev), vede k tomu, že ruské ženy zůstávají bez pomoci. Položme si otázku spolu s ruskými aktivistkami: Kolik žen ještě musí zemřít nebo promarnit svůj život ve vězení, než se stát začne zabývat svojí základní funkcí a bude zajišťovat bezpečí?
Autorka je politoložka a rusistka.