Podzimní distanční výuka znamená pro ohrožené rodiny další pád na dno

Stát selhává v zajištění dostupné výuky pro lidi z nízkopříjmových skupin. Když dnes samoživitelky často nemají ani na nájem, kde mají vzít na počítače?

V průběhu března jsem se stejně jako další rodiče školou povinných dětí ze dne na den ocitla v situaci, kdy bylo nutné přejít na distanční výuku. Kupodivu se ukázalo, že ani pro rodinu, kde mají oba rodiče vysokoškolské vzdělání a stálou práci, není zas tak snadné zajistit dva funkční počítače, dvoje sluchátka, dostatečně stabilní připojení na internet, tiskárnu s tonerem a ideálně také scanner na odesílání vyplněných úkolů. Naštěstí se díky kooperaci celé rodiny potřebné věci podařilo sehnat, byl to ale celkem stres. Dalším, mnohem komplikovanějším úkolem pak bylo vytvořit systém, ve kterém bude čas na naši vlastní práci, na péči o nejmenšího syna i podporu dvou studujících dětí.

Vládní příspěvek školám při přepočtu vychází na 20 tisíc Kč na učitele, což je v podstatě cena jednoho notebooku s příslušenstvím na online výuku. Jak mají z tohoto příspěvku pořizovat školy vybavení pro potřebné žáky?

V té době jsem si říkala, jak asi podobnou situaci řeší samoživitelky, které nemají dostatek peněz na nákup potřebné techniky, nemají často doma internet a navíc se třeba nemohou dětem při distanční výuce věnovat. Jejich situaci jsem v té době už nějakou dobu sledovala, a tak jsem se s dotazem obrátila na členky skupiny Klub svobodných matek, kde se problémy spojené s českým samoživitelstvím řešily pravidelně. Reakce žen byla zdrcující. Desítky se jich vyjádřily v tom smyslu, že techniku potřebnou pro děti zkrátka nemají, že všechny úkoly přepisují ručně z mobilu na papír a pak ofocené mobilem posílají učitelkám zpět. V nesmírně komplikovaných podmínkách se i tak snažily vyhovět požadavkům školy a často se ještě styděly za to, že pro děti nemají vše potřebné.

Není na jídlo a pak ani na nájem

Rozhodla jsem se v té době, že se do řešení nastalé situace aspoň symbolicky zapojím. Iniciovala jsem sbírku počítačů a v průběhu dalších dvou měsíců jsem potřebným rodinám zprostředkovala předání asi stovky notebooků od různých dárců. Zároveň s tím jsem sledovala, jak se k řešení situace postaví stát a samospráva. Celá situace byla obrovským testem akceschopnosti českého školství, sociální soudržnosti a zrcadlem všech pod povrchem doutnajících problémů české společnosti. Především se velmi jasně ukázalo, jak přímý vliv má sociální status rodiny na budoucí perspektivu dětí. Počítače totiž nechyběly jen těch několik týdnů a měsíců distanční výuky. Chyběly trvale, a to v domácnostech, kde byly děti připravující se na střední školu, děti se speciálními potřebami, které potřebovaly specializované aplikace a programy, nebo děti, jež se potřebovaly spojit se svými pedagogy, terapeuty či přáteli. Jakou perspektivu mají například děti, které ani ve věku čtrnácti či patnácti let nemají pravidelný přístup k počítači, neumějí ho používat, nemohou se vzdělávat a vyhledávat informace? Dostanou se na svou vybranou školu, obzvlášť v situaci, kdy jejich rodič samoživitel má tolik jiných potíží?

Zde ale problém nekončil. Jak karanténa postupovala, otázka distanční výuky se dostávala víc a víc do pozadí. Začaly docházet peníze, postupně už některým lidem nezbývalo ani na kredit do telefonu (chudé rodiny nemají paušál, proto nemohly využívat ani různé úlevy z plateb a navýšení objemu dat, které operátoři na jaře nabídli), pak najednou nebylo na jídlo a brzy ani na nájem. V této situaci odvedly dle mého nejlepší práci neziskové organizace jako právě Klub svobodných matek, které dávaly jednorázové dary a dělaly rodinám potravinové nákupy. Mnoho lidí se přiblížilo skutečné existenční propasti, kdy žili za pár stovek na týden a modlili se, aby už konečně došlo k obnovení normálního režimu.

Nemít nic pod kontrolou

Dnes jsme opět uprostřed nouzového stavu a školy už zase nefungují. Mnoho samoživitelek, které pracují na brigádách a na částečné úvazky, přišlo během jara o práci. Těžko si pak během léta hledaly novou, když měly děti doma a některé sezónní práce byly v útlumu. Proto s nadějí očekávaly podzim jako příležitost začít řešit svou existenční nouzi. Je proto celkem logické, že jsou teď na dně a obávají se, jak další měsíce zvládnou. Komplikovaná situace s distanční výukou v téhle situaci ještě zhoršuje jejich pocit, že nic nemají pod kontrolou a že selhávají.

Co se týká škol, zdá se, že většina z nich jarní zkušenost zužitkovala k vytvoření alespoň základního plánu, jak postupovat v případě obnovené distanční výuky. Ty akčnější sehnaly finance na nákup výpočetní techniky od sponzorů a zřizovatelů, udělaly si obrázek o tom, kterým dětem doma chybí vybavení, a možná dokonce nabídly rodičům řešení třeba ve formě dočasné zápůjčky. Ty školy, které čekaly na příspěvek od státu, mají ovšem smůlu, protože slíbené peníze od MŠMT jim podle všeho ještě nedorazily. Ke schválení příspěvku ve výši 1,2 miliardy totiž zcela nepochopitelně došlo až v srpnu, takže školy, které nemají dostatek peněz na předfinancování, budou moci pořizovat techniku až nyní, kdy už je distanční výuka v plném proudu.

Na celém počinu MŠMT je ale nejsmutnější výše částky, kterou na tuhle opožděnou akci alokovalo. Stát chce školám poslat celkem 1,2 miliardy Kč. Při přepočtu to vychází na 20 tisíc Kč na učitele, což je v podstatě cena jednoho notebooku na online výuku. Jak mají z tohoto příspěvku pořizovat školy vybavení pro potřebné žáky? Není tato částka výsměchem českému vzdělávacímu systému, když ji srovnáme s investicí do projektu nikým nechtěné a pro přírodu zničující stavby kanálu Dunaj-Odra-Labe ve výši patnácti miliard?

Sami to nezvládneme

Už během jara vzniklo mnoho soukromých iniciativ, které se pokoušely pomoct s řešením problému nedostatečného zázemí českých rodin pro online výuku. Jednu z nejsympatičtějších rozjela dobrovolnická platforma Česko Digital. Přidaly se i další neziskové organizace, jako je Klub svobodných matek nebo Člověk v tísni. Určité gesto udělaly také IT firmy, i když v některých případech byly podmínky, za kterých počítače poskytovaly (spíš zápůjčka než dar a často i režim placeného pronájmu), spíše nedůstojné. Solidarita ve společnosti zafungovala, ale absolutně nelze předpokládat, že jakákoli individuální a dobrovolnická iniciativa pokryje potřeby všech rodin.

Dnes už nikdo nemá pochybnosti, že tento podzim bude pro Českou republiku pádem na sociální, ekonomické i energetické dno. Nepůjde zdaleka jen o přetížení zdravotnické péče a klesající ekonomiku, ale také o nepříznivou situaci všech, kteří se již na jaře ocitali na pokraji propasti. Dostatek vybavení pro distanční výuku by tento problém sice neodstranil, alespoň by ale sejmul z rodičů nesmírné břemeno toho, že kromě všech dalších starostí nemohou svým dětem zajistit důstojné vzdělání.

Autorka je lektorka Feldenkraisovy metody, enviromentální aktivistka a divadelnice.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies