Impozantní záběr Hany Havelkové nemá v české feministické sociologii obdoby

Kolegové a kolegyně se ohlížejí za zásadní postavou československého feministického myšlení. Hana Havelková zemřela poslední říjnový den.

Feministická socioložka a filozofka Hana Havelková se narodila roku 1949 ve Valticích. V letech 1972–1976 pracovala v Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV na výzkumném projektu „Koncepce kritického subjektu u Maxe Horkheimera“. Po roce 1989 pracovala v Evropském středisku UNESCO pro výchovu k lidským právům. Stála u zrodu Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, kde se v letech 2003–2004 spolu s Blankou Knotkovou-Čapkovou, Dagmar Lorenz-Meyer, Petrem Pavlíkem a Věrou Sokolovou podílela na přípravě akreditace magisterského oboru genderových studií a v roce 2004 s nimi spoluzaložila Katedru genderových studií. Zde nadále působila jako emeritní členka katedry. V letech 1992–1998 působila ve výboru organizace International Association of Women Philosophers (IAPh) a ve výboru Nadace Gender Studies. V letech 1999–2006 byla předsedkyní Českého helsinského výboru. V době vydávání slovensko-českého feministického kulturního časopisu Aspekt v letech 1993–2004 byla členkou jeho redakčního matronátu. V sedmdesátých letech 20. století se zabývala kritickou teorií. V devadesátých letech rozvíjela zejména problematiku lidských práv, občanské společnosti a vztahu veřejného a soukromého. Do česko-slovenského diskurzu vnášela otázky genderovanosti politického prostoru, které se pro ni staly významnými zejména v druhé polovině devadesátých a na počátku nultých let. V letech 2010–2015 vedla projekt „Proměny genderové kultury v Československu 1948–1989“, jehož výsledky byly publikovány v kolektivních monografiích v českém i anglickém jazyce. V posledních letech se zabývala také problematikou migrace a genderu. K vydání připravovala učebnici genderových studií, vycházející z jejího populárního přednáškového cyklu pro bakalářské studenty na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy.

Těch, které Hana Havelková svou prací ovlivnila, jsme se zeptali:

  1. Co považujete za největší přínos Hany Havelkové československému feminismu a feministickému myšlení?
  2. Ovlivnila práce Hany Havelkové nějak vás a vaši práci?

Linda Sokačová, ředitelka Amnesty International

1. Hana Havelková pro mě je a bude skvělou vysokoškolskou profesorkou, filozofkou a socioložkou v českém i mezinárodním kontextu. Byla to nepřehlédnutelná žena, která má na svědomí spolu se svými souputnicemi několik generací českých feministů a feministek nejen díky svému působení v akademické sféře. V devadesátých letech stála u zrodu polistopadového feministického hnutí a genderových studií v České republice. Byla předsedkyní Českého helsinského výboru, a i proto ve své práci propojovala témata demokracie, lidských práv a postavení žen. Pamatuju si ji v plné učebně na jejím kurzu feministické teorie – když jsem přišla na první hodinu „dvojky“, nebylo kam sednout a tlačila jsem u zdi spolu s dalšími studujícími. Havelková měla dar vybrat poutavou látku k přednáškám, uměla ji i podat a studentky a studenty podněcovat ke kritickému myšlení a diskuzím. Mimo jiné se věnovala průnikům a rozdílům mezi českými gender studies a slovenským feminismem. To, že se v Česku ujal pojem gender studies, považovala za jistou formu ústupku a oceňovala slovenskou cestu otevřenosti a přiznání feministické inspirace a tradice.

Dokázala feministickou perspektivu vnášet do sociologie a filosofie, a tyto obory tak obohacovat, přesněji řečeno zaplňovat jejich bílá místa.

Rozdílné postavení žen a mužů pojímala vždy v kontextu historických, společenských i filozofických souvislostí. Otevírala u nás nová témata nebo se dívala na ta tradiční z jiné perspektivy a předávala naše zkušenosti a informace o situaci v České republice nebo dříve Československu zahraničnímu publiku, ať už šlo o téma reprezentace žen v politice a v médiích, vztah soukromé a veřejné sféry a jejich dopad na postavení žen a mužů ve společnosti nebo proměnu české společnosti z hlediska genderu v před- a polistopadové době.  Téma dokázala bravurně prezentovat v impaktovaných časopisech akademickému publiku, ale věděla, jak a proč změnit jazyk, aby zaujala a oslovila mladou generaci studentek a studentů nebo intelektuální publiku v diskuzních salonech.

2. Vliv Hany Havelkové na moji profesní cestu je nepopiratelný. Otevřela mi spoustu nových oblastí a pomohla najít jiný pohled na věci, které pro mě dříve byly jednoznačné nebo naprosto nezpochybnitelné. Ovlivňovala i moji tehdejší práci v obecně prospěšné společnosti Gender Studies, se kterou spolupracovala a stála u jejích počátků. Schopností pojmenovávat očekávatelné i neočekávatelné a odvahou otevírat pro mnohé bolestivá místa (právě třeba při jasném pojmenování rozdílů slovenského a českého feministického hnutí) mi umožnila nově promýšlet každodenní aktivity v Gender Studies a nebrat je jako samozřejmé a neměnné. Zároveň jsem na jejích přednáškách získala přehled o filozofickém i sociologickém myšlení. A měla jsem možnost prožít s ní i několik diskuzí a příjemných večerů, na které ráda vzpomínám dodnes.

Iva Šmídová, genderová studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity

1. Hana Havelková československé feministické myšlení primárně představila a otevřela mezinárodnímu feministickému publiku. V domácím kontextu přednášela o historických vlnách feministického myšlení a ženského hnutí, aby ukázala, odkud pramení výdobytky, jež dnes považujeme za samozřejmé a jaksi automatické. Nebo poukazovala na problémy, které se cyklicky vracejí a je znovu a znovu nutné je promýšlet a politicky prosazovat feministickou perspektivou. Tematizovala přehlíženou roli genderové expertízy a badatelek v médiích. Feministické teorie byly podle mě její vášní.

2. Bezesporu ano. Hana Havelková byla pozornou a zároveň velmi kritickou čtenářkou mé diplomové i disertační práce o mužích a mužství. Osobně ji „mužská“ genderová otázka zajímala také. Setkaly jsme se poprvé někdy ve druhé polovině devadesátých let a ze vztahu mentorského se později vyvinul vztah kolegiální až přátelský. Inspirující na Haně byla a zůstane její houževnatost, vytrvalost a zároveň vědomí vlastních kapacitních limitů – naučila mě uvědomit si, že „nikdo nejsme nenahraditelný“ v profesním vytížení. Inspirující byla její láska k zahrádkaření, zájem o poznávání méně známých světů a dobrodružství, ale zejména její podpora dcer, které feminismus a výzvu genderové rovnosti vzaly také za své a zároveň je pojaly po svém.

Tomáš Pavlas, manažer programu Prosazování genderové rovnosti v organizaci Otevřená společnost

1. Těch přínosů je opravdu hodně, protože Hana Havelková měla široký záběr. Jako výborná analytička dokázala svá pozorování srozumitelně konceptualizovat. Přispěla tak velmi k pochopení příčin a důsledků specifického vývoje feministického hnutí v Československu, později České republice. Dokázala feministickou perspektivu vnášet do sociologie a filosofie, a tyto obory tak obohacovat, přesněji řečeno zaplňovat jejich bílá místa. Vedle vědecké práce je zásadní její práce pedagogická – otevírala nové obzory obrovskému množství studujících svými kurzy zařazenými do bakalářského programu FHS UK. V neposlední řadě ochotně spolupracovala s řadou nevládních organizací. Obdobně jako v případě vědy tak i občanskou společnost obohacovala o tolik potřebnou feministickou perspektivu. Když pozorujeme aktuální vývoj v našem regionu, dejme tomu zemích visegradské čtyřky (např. pokud jde o úroveň debaty o ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci násilí na ženách), je zřejmé, jak nám bude Hana Havelková chybět.

2. Začal bych citací slov Havelkové: „Feminismus tematizuje sociální jevy, kterým se jinak nikdo nevěnuje, nebo zcela povrchně a neuspokojivě. Takže feminismus mě oslovuje jednak už tím, že to vůbec dělá, a pak tím, jak to dělá. Což neznamená kompletní přijímání nějakého kánonu, ale možnost inspirovat se celým souborem výkladových klíčů, které nejde najít nikde jinde. Proto také nepovažuji feminismus za nějaké vyznání či vědecké paradigma, které si vyberu jako jedno z mnohých. Považuji ho za nutné doplnění všech forem myšlení o člověku a společnosti, protože napravuje dosavadní deformace. Feminismus považuji za integrální součást moderní historie idejí a kulturní člověk a dobrý profesionál by si neměl dovolit ho ignorovat. S jeho konkrétními tezemi a teoriemi je přitom třeba pracovat kriticky jako se vším ostatním.“

Když v českém prostředí narazíte na takto myslícího člověka, nemůže vás neovlivnit. Ovlivnila mě zcela jistě odvahou formulovat teze, které o co jsou přesnější, o to je jasnější, že nebudou mít nějakou širokou popularitu. V magisterském kurzu Hany Havelkové Feministické teorie jsem se prvně seznámil s několika texty spadajícími do oboru tzv. mužských studií (Kimmel, Bourdieu), což nasměrovalo můj další zájem. V rámci iniciativy Otevřené společnosti s názvem Genderman se snažíme mapovat příčiny nízké angažovanosti mužů ve věci rovnosti žen a mužů a následně identifikovat způsoby, jak to měnit. Když jsme potřebovali strukturovat sílu doporučení pro muže, hned jsem si vzpomněl na text sociologa Michaela Kimmela, který nám Hana zadala k přečtení: Mali by/možu/budú/ muži podporovať feminismus? Vzpomínám si také na jednu diskusi, kde se přetřásalo, že budou-li ženy více zastoupeny v politice, vnesou tam empatii, laskavost, pracovitost, efektivitu… Hana Havelková to po nějaké době už nevydržela, postavila se a přítomné upozornila, že rovnost žen a mužů spočívá i v tom, že žena může ve veřejné funkci také selhat, a když k tomu dojde, bere se to se stejným klidem, jako když selže politik-muž. Důrazně na přítomné apelovala, abychom na ženy nenakládali více, než může vůbec člověk unést. Ačkoliv velmi dobře chápala význam a potřebu intersekcionálního přístupu, tedy souběžného zohledňování genderu, etnicity, třídy, věku a dalších věcí, uvědomovala si, že analýza společnosti jen prostřednictvím genderu, respektive optikou kategorií ženy-muži, má svůj důležitý význam. Jak říkala s jistou jiskrou v oku: může nám něco specificky podstatného odhalit.

Zuzana Uhde, Sociologický ústav Akademie věd ČR, oddělení Gender & sociologie, šéfredaktorka časopisu Gender a výzkum

1. Hana Havelková je neodmyslitelně spojena s revitalizací feministického myšlení jak ve veřejném prostoru, tak ve společenských a humanitních vědách v devadesátých letech v Čechách. Představila zde a sama rozvíjela feministickou filosofii a teorii a byla jednou z hlavních osobností v té době klíčových mezinárodních feministických diskusí o vztahu „Východu“ a „Západu“, kdy zdůrazňovala potřebu kontextuální redefinice „západních“ feministických teorií pro analýzu genderových vztahů v postsocialistickém kontextu. Její zásadní přínos v českém kontextu podle mě spočívá obecně v důrazu na teoretické založení konceptů a argumentů, který kontrastoval s dominantním empirickým zaměřením sociologie od devadesátých let a který se promítal do všech oblastí působení Havelkové, ať už šlo o recepci západních autorek či autorů, její vlastní výzkum, veřejné debaty nebo přednášky a vedení studujících.

Zmínku si určitě zaslouží její teoretické vysvětlení ambivalence, která je v české společnosti dosud do určité míry patrná ve dvou protikladných tendencích: na jedné straně mediálně proklamované odmítnutí ideje emancipace žen a spolu s tím feminismu a na straně druhé přiznání pozitivního významu v minulosti dosažené částečné ekonomické nezávislosti žen a také dalším pozitivním momentům dosaženým v minulosti, např. legalizaci potratů. Tuto ambivalenci vysvětlila pomocí konceptů abstraktního a konkrétního občanství.  Zatímco abstraktní občanství je podle ní výrazem projekce určitých idejí a hodnot, konkrétní občanství vyjadřuje postoje zakořeněné ve zkušenosti a znalosti sociálních aktérů v určitém společensko-historickém kontextu. K paradoxnímu odmítnutí feminismu podle ní v české společnosti došlo proto, že si aktéři projektují do nového systému svoje zkušenosti z období reálného socialismu (jako konkrétní občanství) současně s projekcí svých abstraktních představ o budoucnosti, v nichž je také obsaženo to, co vnímají jako pozitivní z minulosti (jako abstraktní občanství), aniž by zachytili strukturální a institucionální proměny, které realizaci jejich představ znemožňují. Tím podle ní došlo v české společnosti k zamlžení a k odložení genderového konfliktu.

2. V období mých studií mě Hana Havelková zásadně ovlivnila. Podobně jako další generace jsem se právě díky ní seznámila s feministickou teorií. Zároveň mi vedla diplomovou práci, což byla jedna z určujících zkušeností v mém profesním životě, díky níž jsem se naučila metodickým základům, na nichž stavím dodnes. S Havelkovou se poté naše cesty ještě několikrát protnuly a vždy to byly inspirující momenty. Českému feministickému myšlení a diskusím bude její osobnost bezpochyby chybět, ale zároveň její práce bude i nadále ovlivňovat další generace.

Věra Sokolová, vedoucí Katedry Gender Studies, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy
(převzato z nekrologu)

1. Hana Havelková byla jednou z nejvýznamnějších osobností své generace. Mezinárodně uznávaná myslitelka a autorka více než sedmi desítek publikací v českém, anglickém a německém jazyce, v nichž formulovala řadu originálních, složitě provázaných hypotéz a argumentů o feministické politické filozofii, genderové teorii kultury a společnosti, feministické epistemologii, ženách ve vědě a reprezentaci žen v politice, médiích a veřejném diskurzu. V polistopadovém období významně přispěla k teoretizaci feministických diskusí mezi Východem a Západem, spoluvytvářela základní konceptuální aparát pro genderovou analýzu státního socialismu a podílela se na orálně-historickém výzkumu životních zkušeností žen jak v období socialismu, tak v kontextu migrace v postkomunistickém období. Impozantní záběr Hany Havelkové, co se šíře témat i hloubky jejich zpracování týče, nemá v české feministické sociologii obdoby.

2. S Fakultou humanitních studií Hana Havelková spojila velkou část profesního života, přednášela zde od roku 1996, tehdy ještě na Institutu základů vzdělanosti, až do svého odchodu do důchodu v roce 2018. Pro mnoho lidí pohybujících se v akademické sféře napříč různými obory představovala Hana Havelková obrovskou intelektuální, a velmi často i hluboce osobní, inspiraci. Nejen proto, jakými myšlenkami a koncepty obohatila český i mezinárodní akademický a veřejný prostor, ale zároveň pro způsoby, jakými je dokázala předávat svému okolí. Všem nám bude nesmírně chybět její úžasná osobnost – její velký duch, vřelost, velkorysost, neutuchající energie i věčný optimismus. Odkaz Hany Havelkové a hodnoty, na kterých jí vždy záleželo, však zůstávají a budou inspirací i pro budoucí generace.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies