Tragédie z centra Vídně jako příběh lidskosti

Ani přes terorismus a pandemii lidé neztrácejí schopnost solidarity, soucitu a schopnosti navzájem se podržet.

Je pondělí večer. Sedím na pohovce v obývacím pokoji a přemýšlím, jestli se ještě vrhnout na práci, která se mi od března v důsledku zavřených škol a pandemických nálad kupí na stole. Beru do ruky počítač a snažím se pokračovat v akademické reflexi o emocích v politice. Pípne mi Whatsapp. Přichází zpráva od jedné z účastnic kroužku jógy, kam chodím: „Moje mnichovská astroložka měla pravdu, zapněte televizi!“ V duchu se uchechtnu, že dneska se pro změnu hlásí astrologické křídlo skupiny. Televizi ale přece jen zapínám, protože následuje věta: „Terror in Wien!“ Problém, jestli ještě pracovat, se vyřešil sám – dnes večer už nic neudělám a až do jedné ráno budu sedět před televizí ve snaze pochopit, co se to sakra kolem mě už celý rok děje.

Místo zmatku a bezmoci se objevuje lidskost a soudržnost.

Jako mnoho ostatních jsem i já ten večer najednou pocítila, že pracně nasbíraná pozitivní energie na zvládnutí další dávky pandemie a chaosu kolem je pryč. Místo činu je na druhé straně centra a chodíme tam, jen když je chceme ukázat návštěvám. To, že jsem ve stejném městě jako ten zmatek z televize, mi připomínají vlastně jen houkající policejní auta z nedalekého obchvatu. Chvíli není poznat, jestli je to zvenku nebo z televize. Dneska jsou to pro změnu policejní auta, a ne sanitky. Najednou nevím, co děti, co já, co my všichni, jak to ráno bude a jak se mám k sakru zase vrátit do toho relativního klidu, ve kterém se mi poslední týdny přes všechno to, co se kolem děje, dařilo být.

Vyčerpání a solidarita

Žádnou z obětí jsem neznala, nikoho blízkého jsem v tu chvíli v centru neměla. Jsem mimo centrum dění. A přesto nemůžu v noci spát. Přesto ráno potlačuji slzy, když synovi vysvětluji, že se mu podzimní prázdniny protáhnou ještě o jeden den. Jsem vyčerpaná, usedám k home office – dnes pro změnu na balkóně, aby se děti mohly dívat na pohádku. Protože práce se musí udělat, i když se stříli v ulicích. Nebo je práce naše záchrana a možnost odvrátit pozornost od vnitřního neklidu. Stejně ale nakonec poslouchám projevy politiků a procházím noviny i internet: kromě obligátního infotainmentu, co všechno víme o útoku a útočníkovi, vidím neskutečné semknutí všech veřejných činitelů. Primátor Vídně mluví o zřízení speciální pschologické linky: pro všechny „ na které je toho teď trochu moc“. K němu se přidává ministr vnitra s vyjádřením, které úplně nezapadá do typických byrokratických opatření: „Prosím vás, pokud to jde, zůstaňte zatím doma. Děti do školy nemusí, a hlavně jestli se bojíte, tak prostě nikam nechoďte. Říkám vám to jako ministr vnitra.“ Pokračují další zprávy, a já najednou vidím úplně jiný příběh: místo zmatku a bezmoci se objevuje lidskost a soudržnost. Smutek nad tím, co se stalo, a lidské přiznání, že už je toho na nás trochu moc. A že je v pořádku, že se bojíme, že jsme frustrovaní a možná potřebujeme pomoc. Od toho jsou tu vídeňské profesní sociální služby, od toho jsou tu lidé kolem nás.

Mezitím na sociálních sítích probublává vlna soudržnosti. Příběhy lidí z centra města, které v pondělí zadarmo ubytoval hotel, protože nemohli domů. Příběh z velké koncertní síně, kde slavný bubeník Martin Grubingen – poté co obdržel zprávu o tom, co se venku děje – koncert doplnil o několik přídavků, aby udržel publikum v klidu. Pak teprve oznámil, co se stalo, a řekl lidem, že to spolu zvládnou a ať počkají. Lidé mu na Twitteru děkují, že se díky jeho klidu a vedení cítili bezpečně. Vídeňské Votivkino pouští návštěvníkům filmy na přání do tří do rána a rozdává jim slané tyčinky (nic jiného tu v předvečer lockdownu nemají). V Burgtheatru po skončení představení ředitel divadla usedá s herci na podium a vyzývá publikum: „Pojďme si o tom prostě povídat. A dámy a pánové, jestli teď někdo musí na cigáro, tak pojďte za mnou a dáme si ho spolu v zákulisí…“

Reflektovat své emoce

Lidskost, soudržnost a přiznání zranitelnosti lidské duše – v tomto světle je už jen třešničkou na dortu, že premiér Sebastian Kurz nepodlehne pokušení mluvit o pozadí útočníka, ale rozhodne se vyzdvihnout sílu rakouské společnosti napříč kulturami, které se ve Vídni mísí. Rakouský prezident pak dodává: „Nenávist nikdy nemůže být tak silná jako naše společenství svobody, demokracie, tolerance a lásky.“ Hashtag #WienAttack postupně vytlačuje #WienLiebe. Pod ním mimo jiné děkuje i vídeňská policie za podporu a za poskytnutí terabytu viuzálního materiálu, který jí pomůže při vyšetřování.

Kanadský feministický sociální teroetik Michael Orsini mluví v souvislosti s událostmi letošního roku o nutnosti přestat chtít po lidech, aby byli odolní. Odolnost se stala jedním z klíčových témat výzkumu role emocí ve společnosti a politice. Odolní jedinci umějí lépe čelit společenským nebo přírodním katastrofám, umějí se vypořádat s terorismem. Neustálý nárok na odolnost však zároveň vytváří obraz člověka, který dohlíží nad svými emocemi. Křehkost a zranitelnost ustupují technikám odolnosti. Zranitelnost je přitom pro politiku klíčová, protože ji odkýrvá jako souboj o to, čí a jaké emoce jsou leigitimní a kdo dostane prostor při řešení společenských problémů. Zranitelnost dává prostor subjektivním, leckdy nesourodým příběhům každého z nás, a umožňuje, aby se staly součástí politické debaty. Znovuobjevení lidskosti je součástí takové zranitelnosti a je důležitým momentem tohoto roku. Ukazuje totiž, že lidská soudržnost je přes všechnu polarizaci ve společenosti, která nám je neustále předkládána, možná. Nenechme tento příběh zatlačit do pozadí. To, co nás nakonec zachrání, není totiž bezchybná vláda, ale schopnost reflektovat své emoce a připustit si, že jsme přes všechny své možnosti a moderní výdobytky jenom lidé. Lidé, kteří umějí najít způsob, jak se navzájem podpořit – ať už na Whatsappu, v obývacím pokoji nebo na veřejných prostranstvích.

Autorka je politoložka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies