Válka v Karabachu skončila? Arménie a Ázerbájdžán se pod vedením Ruska dohodly na novém statu quo

Válčící země spolu po intervenci Ruska podepsaly poněkud vágní mírové prohlášení. Co z překvapivého konce konfliktu pro jednotlivé strany vlastně vyplývá?

V noci z 9. na 10. listopadu arménský premiér Pašinjan spolu s ázerbájdžánským prezidentem Alijevem a ruským prezidentem Putinem podepsali prohlášení o ukončení válečných akcí, čímž prozatím došlo k zastavení bojů v Náhorním Karabachu a přilehlých oblastech, které propukly na konci září. Prohlášení má zatím nejblíž k příměří, jelikož na rozdíl od předchozích pokusů obě strany skutečně zastavily palbu. Téměř okamžitě po oznámení podpisu prohlášení vyjeli na místo dohlížet ruští vojáci. Jednotky podle prohlášení budou v rámci mírových sborů stát na nově narýsovaných liniích dotyku.

Co vedlo k podpisu

Podpis přišel velmi nenadále a překvapil celý svět. Zatím nejsou známy všechny příčiny, proč k němu došlo, avšak situace se dá spojovat se dvěma předcházejícími událostmi. Tou první je boj o strategické město Šuša, o které se v posledních dnech před odsouhlasením prohlášení vedla rozhodující bitva. Historické město má nezaměnitelné místo v narativech obou národů a oba jej považují za součást své národní identity. Bitva se vedla v podstatě o každou ulici a ázerbájdžánské úřady zveřejňovaly příspěvky o dobytí města ještě dlouho před tím, než k tomu skutečně došlo. Ztráta Šuši pro Armény znamenala morální ránu a strategickou ztrátu, jelikož z tohoto vyvýšeného města je „hlavní město“ Náhorního Karabachu Stěpanakert (který Ázerbájdžánci nazývají Chankendi) jako na dlani pro ostřelování. V tomto bodě války bylo celkem jasné, že pokud by rozložení sil zůstalo jako dosud, pak bude jen otázkou času, kdy Ázerbájdžán dobude celé území Náhorního Karabachu.

To, že válka nejspíš zlomí vaz Pašinjanovu prodemokratickému kurzu, je jen třešinka na dortu ruských zájmů v Arménii.

Druhým významným bodem bylo sestřelení ruské vojenské helikoptéry Ázerbájdžánem nad arménským územím odpoledne 9. listopadu. Technicky by to mohlo znamenat důvod pro vstup Ruska do konfliktu, čemuž se Ázerbájdžán snažil celou dobu vyhnout. Stát se k činu přiznal, omluvil se a nabídl kompenzaci. Rusko prohlásilo, že bude reagovat až na základě vyšetřování. Avšak vezmeme-li v úvahu způsob, jakým o sobě Rusko uvažuje, tedy jako o velmoci a regionálním hegemonovi, který stanovuje pravidla, vidíme, že nemůže nechat takovou záležitost bez adekvátní odpovědi.

Co se píše v prohlášení 

Obě strany konfliktu, tedy Arménie a Ázerbájdžán, se v prohlášení dohodly, že se zastaví na aktuálně držených pozicích. Co se týká sedmi regionů kolem Náhorního Karabachu, které Arménie od konce války v roce 1994 okupuje, Ázerbájdžán si ponechá ty, které dobyl, a od Arménie získá v několika vlnách zpět zbývající regiony. Ázerbájdžán si zároveň ponechá Šušu. Text prohlášení zbývající území Náhorního Karabachu nechává bez vyjasněného statutu, a tudíž nejspíš zůstane pod správou nynějšího (arménského) vedení. Arménii s Náhorním Karabachem bude spojovat Lačinský koridor o šířce pět kilometrů a zároveň bude vybudována spojnice Ázerbájdžánu s jeho exklávou Nachičevanem, vedoucím po arménském území. Na linii dotyku a podél Lačinského koridoru budou na pět let rozmístěny mírové sbory Ruské federace v počtu 1960 vojáků.

Uprchlíci a vnitřně vysídlení se budou vracet na území Náhorního Karabachu a do přilehlých regionů pod dohledem Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Toto vágní vymezení dává mnoho prostoru pro dohady, co to v reálu bude znamenat, zda se obě etnika mohou volně navracet jen do sedmi regionů nově spadající pod Ázerbájdžán, anebo dokonce, že by se Ázerbájdžánci mohli stěhovat i do části Náhorního Karabachu pod arménskou správou. Tento bod vzbuzuje obavy především v Arménech, kteří se bojí, že to bude znamenat masivní příliv ázerbájdžánských přistěhovalců do Náhorního Karabachu. Podle nich jednak hrozí etnické čistky a jednak se obávají, že je Ázerbájdžánci početně převýší a až v budoucnu případně dojde k referendu o připojení k Ázerbájdžánu, tak o toto území definitivně přijdou.

Dalším důležitým bodem prohlášení je, že budou odblokovány všechny ekonomické a transportní cesty v regionu pro osoby, dopravní prostředky a zboží v obou směrech a kontrolovat je bude ruská pohraniční služba. Doteď bylo spojení mezi Náhorním Karabachem a Ázerbájdžánem neprodyšně uzavřeno, což především v devadesátých letech představovalo odstřižení separatistického regionu od zdrojů energie. Veškeré zásobování od konce války proudilo z Arménie.

Reakce Arménie

Že by mohlo dojít k podobné dohodě mezi oběma stranami, nikdo neočekával a pro všechny to byl šok. Arméni po celou dobu čekali, že se Rusko zapojí do války po jejich boku jakožto spojenec, a byli naštvaní, že pomoc stále nepřichází. Zklamání poněkud mírnily v poslední době neoficiální zprávy šířené hlavně na sociálních sítích o tom, že Rusko posílá Arménii nové zbraně v dopravních letadlech. Sestřelení ruského vrtulníku tedy v celé zemi vyvolalo očekávání, že přišel moment, kdy se Rusko konečně do konfliktu otevřeně zapojí.

Ve chvíli, kdy se objevil příspěvek na facebookovém účtu premiéra Nikoly Pašinjana, že podepsal mírové prohlášení, celá Arménie doslova oněměla. Chvilku poté se již začali scházet první protestující před úřadem vlády na náměstí Republiky v Jerevanu, dějišti arménské revoluce z roku 2018, která vynesla do čela země právě Pašinjana, a požadovali anulování prohlášení. V průběhu noci demonstranti začali nabírat na síle a za přihlížení policie, která jim nijak nebránila, dokonce vtrhli do budovy parlamentu.

Arméni prohlášení berou jako národní zradu, protože se museli vzdát části své vlasti bez boje. Od vypuknutí války byla země nastavena, že bude za Náhorní Karabach bojovat do poslední kapky krve. Mladí Arméni (a dokonce i Arménky, včetně manželky premiéra Pašinjana) se hlásili na frontu jako dobrovolníci. Ti, kteří nešli bojovat nebo žijí v zahraničí, posílali obrovské finanční částky na fond, jehož prostřednictvím už vybrali skoro 170 milionů dolarů. Velmi brzy po propuknutí bojů se celá země shodla na tom, že už není cesty zpět a že se vede rozhodující bitva o Karabach.

Arménský premiér Pašinjan nicméně prohlásil – a potvrdil to i „prezident“ Náhorního Karabachu (neuznané Republiky Arcach) Arajik Harutjunjan –, že po ztrátě Šuši a kvůli špatnému stavu armády sužované koronavirem a především nedostatečnou vybaveností a vyzbrojeností, by ztráta celého Náhorního Karabachu byla otázka několika dní a dalšího krveprolití. Podpis prohlášení podle něj zachránil alespoň zbytek Náhorního Karabachu pod arménskou kontrolou. Jeho slova se však nesetkala s pochopením občanů ani opozice, která se pokusila vyvolat hlasování o nedůvěře. Předrevoluční síly kolem svrženého prezidenta Sargsjana vycítily příležitost a začaly Pašinjana obviňovat ze zrady národa a požadovat jeho odstoupení. I bez toho však Pašinjan pro většinu Arménů jako lídr země ztratil legitimitu a je jen otázka času, kdy jeho vláda skončí.

Reakce Ázerbájdžánu

Ázerbájdžánci prohlášení nadšeně přivítali jako historické vítězství, v čemž je utvrzovaly státní orgány, především projevy prezidenta Alijeva, podle nichž Ázerbájdžán dosáhl svého cíle a Karabach je ázerbájdžánský. Ázerbájdžánci vyrazili okamžitě do ulic slavit vítězství. Avšak při pohledu na text prohlášení přeci jen vidíme rozpor mezi tím, jaký byl cíl této války, a realitou. Ázerbájdžán proklamoval jako cíl získat zpět regiony okupované Arménií a ovládnout celé území Náhorního Karabachu. Jenže podle prohlášení získal jen jižní část Náhorního Karabachu spolu s městem Šuša. Celkem podstatná část Karabachu i s „hlavním městem“ Chankendi (Stěpanakert) však zůstala Arménům. Nejspíš kvůli omezení internetu a sociálních sítí a ázerbájdžánské státní propagandě se tento rys podařilo upozadit a celé prohlášení představit jako obrovské vítězství. Je otázka, zda si ázerbájdžánské obyvatelstvo uvědomí tento rozpor, anebo se nechá ukolébat prohlášeními prezidenta Alijeva, že status Náhorního Karabachu se rozpustil, a tudíž arménská část se nějak rozplyne.

Podíváme-li se na situaci Ázerbádžánu před válkou a zisky, které mu přineslo prohlášení, pak se nesporně jedná o územní výhru, avšak poněkud zkalenou na rovině národních představ o nutnosti držení celého Karabachu. Nesmíme rovněž zapomínat na spojnici Ázerbájdžánu s Nachičevanem, což je strategicky vzato zásadní posun. Dalším úspěchem Ázerbájdžánu je sjednocení celé země a ospravedlnění politického vedení Ilhama Alijeva, kdy se celý národ i opozičníci upnuli k jedinému cíli: vyhrát válku. Euforie teď zachvátila všechny a klan Alijevů, jemuž před válkou silně klesal rating spolu s pádem cen za ropu, z války vyšel posílen. Nyní se i ti, kteří před válkou byli nastaveni protirežimně, plně přiklonili na stranu prezidenta a oslavují ho jako hrdinu. Všechny prohřešky minulosti jsou pro tuto chvíli zapomenuty a Alijev si může užívat autentickou podporu celého národa, o níž se mu patrně ani nesnilo, když se do tohoto riskantního podniku pouštěl.

A je vidět, že si vychutnává vítězství, jak může. Posmívá se Pašinjanovi a dokonce oznámil, že bude po Arménii požadovat kompenzaci za válečné ztráty. Spolu s vyjádřeními ministerstva kultury, které arménské kostely v Náhorním Karabachu a přilehlých regionech označilo za nearménské v rámci jedné z klasických tezí ázerbájdžánské propagandy, se Ázerbájdžán dostává na tenký led. Arméni se možná časem smíří s porážkou, kterou na ně „upletlo Rusko spolu s jejich vládou“, ale toto chování dál otevírá rány a mohlo by vyústit do situace, že Arméni odmítnou složit zbraně a boje se opět rozhoří, tentokrát však i za přítomnosti ruských vojáků.

Hegemon Rusko

Kdo na konfliktu vydělal, alespoň podle svých měřítek, je Rusko. Kreml se od počátku nechtěl do konfliktu vložit vojensky, avšak chtěl jej využít k posílení svého vlivu v regionu. To šlo těžko, jelikož obě strany konfliktu jsou jeho spojenci, i když každý v jiné sféře. Arménie v tomto tahá za kratší konec, jelikož je to ona, kdo ruskou pomoc potřebuje, ne naopak. Navíc po revoluci v roce 2018 se k moci dostaly prodemokratické síly a ruská spřátelená autoritářská klika byla odsunuta. Roli tedy hrají i osobní antipatie Kremlu k Pašinjanovi, který není vnímán jako stabilní spojenec. Alijev naproti tomu patří do klubu spřátelených autoritářů, které nezajímá západní prodemokratická politika, a Rusko s Ázerbájdžánem pojí dobré vztahy. Navíc Ázerbájdžán má za sebou silného spojence Turecko, které se s Ruskem snaží soupeřit v regionu o hegemonii, což jej oproti osamocené Arménii staví v ruských očích do delikátnějšího postavení.

Nakonec Rusko hodilo Arménii přes palubu, jelikož si spočítalo, že i když tím obrátí veřejné mínění ve svůj neprospěch, zemi stejně nezbude nic jiného než zatnout zuby a i do budoucna s Ruskem spolupracovat. Nemá totiž jiného spojence. To, že válka nejspíš zlomí vaz Pašinjanovu prodemokratickému kurzu, je pak jen třešinka na dortu ruských zájmů v Arménii.

Z pohledu regionálního hegemona přitom pro Rusko nebylo žádoucí, aby Ázerbájdžán dobyl celé území – jak regiony, tak Náhorní Karabach. Znamenalo by to, že Rusko je slabé a nedokázalo pomoci svému spojenci Arménii. Při slabosti arménské armády by k tomu bez ruského zapojení s pravděpodobností hraničící s jistotou došlo. Po pádu Šuši byl tedy pro Rusko nejvyšší čas zachránit svůj obraz hegemona, takže se chopilo iniciativy a vyvinulo nátlak na oba lídry, aby podepsali prohlášení. Co přesně bylo předmětem nátlaku z ruské strany, se nejspíše dozvíme až za nějakou dobu. Arménie byla na pokraji porážky, avšak Ázerbájdžán byl na pokraji absolutního vítězství. Navíc obě země byly připraveny bojovat až do konce.

Podpis prohlášení, který se odehrál pod taktovkou Moskvy, zajistil Rusku kladné body na mezinárodní scéně. Země celou situaci prezentuje tak, že po několika neúspěšných příměřích, z nichž jedno bylo uzavřeno i v Moskvě (avšak ne za přítomnosti prezidenta Putina, ale „jen“ ministra zahraničí Lavrova), bez silné reakce EU, USA nebo Minské skupiny, je to právě Rusko (respektive Vladimir Putin), kterému se podařilo zajistit v regionu mír. Zároveň tím, že v oblasti rozmístilo své vojáky, zvýšilo Rusko svůj vliv. Udržovat jednotky sice není levné, ale přímé vojenské zapojení do bojů na straně Arménie by vyšlo dráž a ještě by mělo nejisté výsledky.

Důležité rovněž je, že prohlášení se odehrálo bez účasti Turecka, čímž Rusko dalo navenek najevo, kdo je skutečný hegemon v regionu. Avšak v zákulisí již proběhly konzultace a Turecko se bude podílet na mírové misi, která má dohlížet na dodržování příměří. Rusko tedy se skřípěním zubů bude muset v regionu strpět větší přítomnost a vliv Turecka, i když se okatě snažilo dát najevo, že Turecko zde není významným hráčem.

Každopádně nyní na Kavkaze zavládl prozatímní klid zbraní. Text prohlášení, který není úplnou novinkou, ale záležitostí, kterou se Rusko pokoušelo prosadit již nějaký čas, je v mnoha ohledech vágní a bude nezbytné dojednat další konkrétní kroky. V tomto ohledu na sebe Rusko vzalo nelehký úkol zajistit stažení arménských sil, které nemusí být vůbec poklidné. Příměří je velmi křehké a rozhodně neznamená vyřešení konfliktu o Náhorní Karabach. Spíš má nakročeno situaci zmrazit v jiném statu quo, který však může stejně rychle rozmrznout a přinést další násilnosti.

Autorka je politoložka se zaměřením na východní Evropu a oblast Kavkazu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies