Nebinární Afrika, severoirský terorismus a křehký básnický debut. Nejlepší literatura roku 2020

Tak jako každý rok si i tentokrát připomínáme nejsilnější literární zážitky uplynulého roku. Přestože v mnoha ohledech končící rok za mnoho nestál, v literatuře se děly velmi zajímavé věci.

Petr Fischer (novinář)

Knihy jako Nepohodlí večera, jak se The Discomfort of Evening, pod nímž je podepsán/a Holanďan/ka Marieke Lucas Rijneveld, nejčastěji překládá, se čtou z povinnosti. Je dobré vědět, za co se ve světě rozdávají literární ceny, v tomto případě prestižní mezinárodní Booker Prize, ale kdo ví, co to bude. Rijneveld, která/ý je a není ženou a mužem zároveň, však nabízí naprosto nevšední magnetické psaní, jež nechává vstoupit do světa bigotní komunitní víry. Vesnický život, přísná víra, drsný svět, ale zcela přirozeně, žádná umělost, všechno roste z tělesna, a tak i slovo jest tělem, jinak by mu nikdo nevěřil. Nechybí tu cit, ale není tu sentimentalita, tělesné se samozřejmě prostupuje s duchovním, tak jako ve smrti Matthiese, staršího bratra vypravěčky, desetileté dívky Jas, která prožívá své náboženské prozření. Jaké je, naznačuje německý překlad názvu: Was man sät. Co zasejeme, to sklízíme…

Klára Vlasáková (spisovatelka)

Na dva výrazné čtenářské zážitky – Normální lidi od Sally Rooney a O Pavlovi od Dani Horákové – jsem už upozorňovala v jiných anketách, tak vyberu další literární zástupce, kteří mnou letos nějakým způsobem otřásli. Zaprvé rozsáhlý román Neutěšenci (přeložila Alena Dvořáková) od britsko-japonského nobelisty Kazua Ishigura. Ten v příběhu klavíristy přijíždějícího do podivného města, kde chce odehrát dlouho očekávaný koncert, pracuje s (ne)logičností snů. Hrdina se najednou objevuje v situacích, jejichž kontextu nerozumí, obyvatelé města se chovají podivně a vyhýbavě a nic nejde podle plánu. Je to kniha frustrující, někdy repetitivní, místy vyloženě otravná – a přece jsem se k ní vracela v myšlenkách častěji než k jakékoli jiné, kterou jsem letos přečetla. Právě promyšlená práce s motivem snů totiž Ishigurovi umožňuje pootočit románovou formu a nasvítit své postavy úplně novým, překvapivým světlem. Zadruhé bych ráda jmenovala Svědectví (přeložila Kateřina Klabanová) od Margaret Atwood. Toto volné pokračování Příběhu služebnice mi dodalo nečekaný pocit naděje, že vždycky jde něco dělat a že žádné společenské uspořádání není napořád, byť působí sebepevněji.

Petr Borkovec (básník)

Debut Alžběty Luňáčkové Pravý úhel. Protest proti požadavkům na to být ideální, bez chyb, pravidelná, milá. Ty požadavky se snášejí jak zvenku (z rodinného okolí, z partnerských vztahů i z časáků, návodů a zářivých příkladů), tak zevnitř. Ten, kdo v básních promlouvá, není ale úplně rozhodnutý, stojí na začátku cesty; možnost úhledné geometrie není zatím zamítnuta definitivně. Možná není vždycky špatná, třeba je někdy v pořádku?! Někdy. Někomu. S někým. Neví se jistě. V té sbírce se před očima sbírá odvaha. Dýchá to důveřivostí i odporem! Autorka dovede přirozeně propojit smyslové vjemy s vizemi, konkrétní vjemy s reflexemi. Valí ostré formulace nejistých pocitů. Vtip, skoro všude, často hodně drsný, vždycky s velmi temnými podtóny. Luňáčková je myslím skutečný básnický talent. Vedle těch, co dar nedostali, nebo jen půldar, působí tak rozpačitě. Rád se na tyhle zázraky dívám.

Kateřina Čopjaková (literární kritička)

Je riskantní vyzdvihnout první díl zamýšlené románové trilogie, přesto to udělám. Nejsilnějším literárním zážitkem pro mě letos byl Šikmý kostel Karin Lednické. Důvod je prostý: románová kronika ztraceného města Karwiná mezi lety 1894 až 1921 utnula mlčení žen z hornického regionu. Dala hlas neprivilegovaným – hornickým vdovám a jejich dětem, na které se donedávna vedle opěvovaných horníků sotva pomyslelo. Zároveň upřela pozornost ke kraji, který vedle Sudet patří k nejzkoušenějším periferiím a jejž následující roky ještě mnohé zkoušky čekají. Lednická coby zkušená překladatelka a insiderka knižního provozu zvolila cestu klasického vyprávění, která se může zdát příliš prošlapaná, originalita příběhu však tlačí jakékoli lavírování nad formou silně do pozadí.

Michal Kašpárek (šéfredaktor Finmag.cz)

První novelu Výprava na ohňostroj aneb O Evropské unii a mladých lidech básníka Ondřeje Macla jsem četl v červnovém týdnu, kdy média věnovala výjimečnou pozornost literatuře, jenže bohužel té, která jí už dostala až až: „Je pan Kundera dobrý, nebo špatný? Máte třicet sekund.“ V tomhle už poněkolikáté resuscitovaném beefu mi dělala společnost kniha kluka, který píše jakoby nepoznamenaný kánonem a tradicí, který se místo v historii šťárá v tom, jestli žijeme ve společnosti, nebo v sociálním experimentu. Byla to společnost překvapující a osvěžující. Netvrdím, že je to světová senzace, ani že to bude zaručeně úspěšný vánoční dárek pro kohokoli, ale takovýhle zjev si zaslouží víc pozornosti než dvě hodnocení na Goodreads. (I proto překračuju zadání a zmiňuju loňskou knihu – vyšla v prosinci 2019.)

Zofia Baldyga (básnířka, překladatelka)

V pandemickém roce jsem vyhledávala poctivé, tlusté romány vyprávějící spletité příběhy. Potřebovala jsem je, abych se dokázala vyrovnat s tím, co jsme letos nuceni zažívat. Na nejvyšším místě mého soukromého žebříčku se umístil Osmý život (pro Brilku) (přeložila Michaela Škultéty) od německy píšící autorky gruzínského původu Nino Haratischwili. Osmý život je monumentální a velice čtivá sága popisující silný příběh šesti generací rodiny gruzínského cukráře. Osudy protagonistů tvarují krvavé a nelítostné gruzínské a sovětské dějiny dvacátého století, opakující se války, revoluce, odchody a návraty. A vše se odehrává v krásné, magické Gruzii, která je díky svým tradicím nezničitelná, ale zároveň se kvůli nim pro některé členy rodiny Džašiových stává „nedomovem“, místem, kde se nedokážou nadechnout. Knihu určitě ocení milovnici silných ženských postav, Kavkazu, horké čokolády a magického realismu.

Tomáš Hučko (šéfredaktor slovenského měsíčníku Kapitál)

Som veľmi rád, že román Milkman írskej spisovateľky Anny Burns, ktorý získal v roku 2018 Man Booker Prize, vyšiel tento rok v slovenčinečeštine (do češtiny přeložila Ester Žantovská, pozn. red.). V románe, ktorý popisuje etnicko-nacionalistický konflikt v Severnom Írsku známy aj ako „The Troubles“, sa Anne Burns podarilo veľmi autenticky zobraziť situáciu, v akej sa nachádza komunita, ovládaná strachom a nedôverou. Keď sa štát stáva úhlavným nepriateľom, ľudia sa musia spoliehať na iné, neštátne organizácie a väzby, a tie sú často založené na násilí a zneužívaní moci. V tejto dusnej atmosfére sa najzraniteľnejšou skupinou stávajú ženy. Práve ony sú v realite, ktorá sa vymkla z rúk, najčastejšie obeťami sexuálneho a mocenského útlaku. Kniha Anny Burns je silným svedectvom tohto útlaku a upozornením na to, že psychické násilie páchané na ženách býva často rovnako traumatické a bolestivé ako to fyzické.

Emma Kausc (spisovatelka)

Zatímco se velká část mé sociální bubliny v samých začátcích pandemie skoro až rituálně koupala v toxické pozitivitě sestávající se z nadšených proklamací ohledně knih, které má člověk konečně čas přečíst, cítila jsem se pomyslně vyloučená z vlastního kmene. Nemohla jsem číst fikci. Moji potřebu stát nohama pevně na zemi jako gesto posledního záchvěvu falešné jistoty narušilo až vyústění kvartetu britské spisovatelky Ali Smith – Summer. Možná to byla právě rozostřená oscilace mezi osobním a veřejným, současným a historickým, která mi pomohla kontextualizovat nastálé bezčasí pandemie, možná to byl fakt, že Smith a její estetický přenos současnosti do umělecké formy nesklouzává ke kýči. Co je však jisté: ona fikcionalizace našeho historického okamžiku zastává stanovisko naděje, narativy kvartetu, cyklicky prozkoumávající otázku lidského, nejsou zbrklou odpovědí na turbulentní dění. A Summer není jen tak ledajakou tečkou.

Boris Hokr (literární kritik)

Když pominu vymodlené reedice Ariésových Dějin smrti (navíc v jednom svazku!) a Nabokovových povídkových memoárů Promluv, paměti, je největším čtenářským zážitkem prvních sto dvacet stránek Nočního klubu Mars od Rachel Kushnerové. A v těsném závěsu Mlíkař Anny Burnsové. Ale o těch budou mluvit jiní. Takže… speciální edice Křivého ostří. Aby bylo jasno, je mi jasné, že tahle trpasličí rubačka, chlastačka a místy i plkačka je žánrové čtivo jak ze žurnálu, bez přesahu, stylově jasný pohrobek devadesátkové fascinace tehdejší mladé generace Sapkowskim a Pratchettem (k oběma má osmisetstránková kniha blíž než třeba k Warhammeru), jenže je vidět, že kniha vznikala s nadšením a je radost ji číst i šestnáct let po prvním vydání – navíc vypulírovanou a obohacenou o další dvě novely v rozsahu kratších románů. Jak to psali na obálce prvního vydání? „Křivé ostří je čistokrevná fantasy z pera šermíře a dobrodruha, který ví, o čem mluví.“ Prostě chlapská záležitost. Vždyť Martin „Darion“ Antonín má na kontě i zdaleka nejlepší zachycení fotbalových rowdies v české fantastice! Mno… a vidíte, už měsíc je to Martina „Dari“ Antonínová. Takže pro všechny milovníky stereotypů mám blbou zprávu: nejlepší frky o fotbale a nejlepší hrdinskou fantasy u nás teď ofiko píše ženská.

Petra Fischera letos nejvíce zaujal Marieke Lucas Rijneveld. Foto Marieke Lucas Rijneveld, Wikimedia Commons (CC-BY-SA 4.0)

Barbora Votavová (literární kritička)

Host před pár týdny vydal výborný debut Akwaeke Emezi Zřídlo a přebal slibuje také vydání druhé knihy, young adult knížky Pet. Je tedy šance, že se v češtině dočkáme i knihy třetí, The Death of Vivek Oji (Smrt Viveka Ojiho), která Emezi vyšla letos. Jde o úžasný popis jednoho krátkého života, který by bylo možné číst skoro jako detektivku. Nepátrá se ovšem po tom, kdo může za Vivekovu smrt, ale spíše se rekonstruují všechny podoby lásky, které titulního hrdinu zahrnovaly, dusily i osvobozovaly. Emezi opět předvádí schopnost vzbudit pro svého hrdinu empatii v  jeho mikrosvětě i u čtenářů a čtenářek a také odhodlání bořit mnohá tabu. Je to milostný příběh, příběh o nároku na vzpomínky a taky příběh o tom, že přijetí a bezpečný prostor se umí vynořit i ve zdánlivě nepřátelských podmínkách a v násilném světě. A to se letos hodí.

Karel Kouba (šéfredaktor kulturního čtrnáctideníku A2)

Letošní výběr jedné české a jedné překladové knihy, při jejichž čtení jsem zažíval slast a k nimž se nebudu stydět kdykoli vrátit, je jasný: z české literatury je to Krajina! Jiřího Sádla a z překladové Hráč (přeložil Pavel Bakič) skotského spisovatele Iaina M. Bankse. Oproti valné většině mnou letos pročtených beletristických knih vyniká Sádlova Krajina! fantazií, lehkostí a dráždivou dvojlomností. Pohybuje se totiž na pomezí: mezi literaturou a odborným textem, mezi básnickou imaginací a analytickou observací, mezi zánikem starých struktur a zrodem nových. A i díky schopnosti vidět odjinud a jinak si zachovává svěží pohled, který míří mimo zavedené literární i vědecké stereotypy. Banksův Hráč z roku 1988 je druhým dílem desetidílné sci-fi série ze světa Kultury. To je v podstatě utopická lidská civilizace, kterou řídí Mozky – stroje, díky nimž nastal blahobyt a lidé nemusí pracovat a vlastně ani neumírají. Výprava do imperiální říše Azad, jejíž fungování ovládá ritualizovaná celospolečenská hra, vytváří protiklad mezi bezstarostnou rovnostářskou Kulturou a barbarskou říší, v níž pod zástěrkou honosnosti bují plutokracie, nerovnosti a zneužívání. Na to, že začal vznikat před více než třiceti lety, pokládá Banksův cyklus neobvykle aktuální otázky – a to nejen ty, které se týkají umělé inteligence.

Olga Pavlova (literární kritička)

V listopadu roku 2020 vyšel v nakladatelství Rubato snad nejpozoruhodnější letošní titul, Portrét pěkné Andalusanky (přeložil Jiří Holub) Franciska Delicada. Rozdělení knihy na šedesát šest mamotrektů neboli kapitol nejenže donutí čtenáře vzpomenout si na toto latinské slovo, ale také ho naladí na atmosféru, jakou známe z Rabelaisova románu Gargantua a Pantagruel, neboť se zde ono slovo také používá jako parodie na dílo Mammotrectus super Bibliam (Četba Bible pod vedením učitele). Protagonistkou románu je andaluská prostitutka Losána, ale její povolání není v knize ta nejdůležitější věc. Hlavní roli hrají dialogy, které jsou plné ironie, dvojznačných výrazů a zároveň dokážou vykreslit život v Římě na začátku 16. století. Autor se ne vždy drží lineárního vyprávění, což knize vyloženě prospívá. Svižné střídání mluvčích a scén vytváří kaleidoskop malých událostí. Čím více se čtenář bude soustředit, tím větší rozkoš zažije při čtení tohoto dlouho opomíjeného díla.

Michal Špína (literární redaktor kulturního čtrnáctideníku A2)

Málokdy si nad sbírkou současné české poezie říkám, že bych ji doporučil nejen několika kamarádům, ale víceméně komukoli. Letos se mi to stalo se Zápisky z garsonky básníka a překladatele Pavla Novotného. V sérii devatenácti básní se odvíjí básníkovo dětství a dospívání v liberecké panelákové garsonce, kde žil se svou invalidní matkou. Společně dokážou čelit nástrahám vnějšího světa, který by matku nejradši zahnal do léčebny a syna do továrny: „Stejně ale neměli šanci,/ všechno to měli marný,/ nikdy nás nemohli dostat,/ byli jsme jako plevel.“ Jakoby mimochodem se na pozadí dětské mytologie i pubertálních traumat rýsuje portrét Liberce osmdesátých a devadesátých let – a to vše ve zdánlivě naivním a prostém, přitom však svrchovaném básnickém výrazu. Ze světové literatury bych rád upozornil na útlý román Amulet – jeden z těch, které stihl Roberto Bolaño vydat ještě za svého života. Proslulosti Divokých detektivů a opusu 2666 sice sotvakdy dosáhne, zato má ale z Bolañových knih nejblíž k poezii (což je patrné i z překladu Anežky Charvátové) a také k morbidní mexické imaginaci. Vypravěčkou a hlavní hrdinkou je tentokrát žena, nepolapitelná uruguayská imigrantka a „matka mexických básníků“, která přežila vojenský zásah na Mexické národní autonomní univerzitě – seděla totiž zrovna s rozečtenou sbírkou na záchodě, odkud pak nevyšla dvanáct dní. Z jejího nespojitého, napůl snového vyprávění vystupují dvě určující prohry Bolañova formativního období: porážka mexického studentského hnutí roku 1968 a Pinochetův puč v Chile o pět let později.

Marie Heřmanová (antropoložka)

Dům, kde nejde spočítat všechny místnosti, v chodbách šumí příliš a odliv, v horních patrech plují mraky a hnízdí ptáci, obývaný stovkami soch a dvěma obyvateli – živými, těch mrtvých je (asi) třináct. Živý je Piranesi a „ten Druhý“. Piranesi se stará o mrtvé, o sochy a o ptáky, ten Druhý obstarává podivné věci (jako třeba zápalky a spacáky). Možná to zní jako bizarní dětská knížka, ale Piranesi, druhý román britské spisovatelky Susanny Clarke (anglicky vyšel letos v září, český překlad se chystá), je velmi dospělý a hlavně úplně jiný než všechno ostatní, co jsem letos četla. První autorčin román Jonathan Strange a pan Norrell z roku 2004 byl naprosto nečekanou literární senzací, příběh čaroděje, jeho učně a napoleonských válek v alternativní britské historii 19. století se četl jako něco mezi Jane Austenovou a Neilem Gaimanem, ale každé srovnání tady pokulhává. S Piranesim je to podobné – nedá se přirovnat dokonce ani ke zmiňovanému předchozímu románu, nezapadá do žádného žánru. Dům přílivů, odlivů a osamělé melancholie je možná metaforou naší mysli, letos může být snadno metaforou světa fragmentovaného vynucenou společenskou izolací, jeho realita je v románu jasně daná a zpochybněná zároveň. Vodítkem možná může být fakt, že Clarke strávila posledních dvacet let převážně doma, bez kontaktu s lidmi, sužovaná únavou z vleklé a nejasně diagnostikované choroby. Piranesi se proto dá číst také jako poetická úvaha o světech vnitřních a vnějších a o tom, jak nejasné jsou někdy hranice mezi nimi.

Dominik Želinský (redaktor slovenského měsíčníku Kapitál)

Tento rok môžem odporučiť napríklad krátku prózu Psy malých plemien (přeložila Kristína Karabová, pozn. red.) Olgy Hund, ktorá tento rok vyšla v slovenskom preklade vo vydavateľstve Literárna bašta (v Poľsku už v roku 2018). Séria útržkovitých zápiskov zo ženského oddelenia krakovskej psychiatrickej liečebne, ocenená v roku 2019 cenami Witolda Gombrowicza a Josepha Conrada, balansuje medzi ostrým humorom a drvivou realitou bezmocnosti v uzavretej, kontrolovanej a stigmatizovanej inštitúcii. Psy malých plemien však nie sú len fragmentárny príbeh o duševnej chorobe a depresii – sú tvrdou sociálnou kritikou spoločnosti, v ktorej mnohí (a predovšetkým mnohé) nachádzajú útočisko len na jej úplnom okraji. V neposlednom rade treba pochváliť mladé vydavateľstvo, ktoré (nielen touto knihou, ale aj inými, napríklad Môj rok pokoja a odpočinku od Ottessy Moshfegh, vydané tiež tento rok) robí naozaj dobrú prácu.

Pavel Kořínek (literární vědec)

Román The Ministry for the Future Kima Stanleyho Robinsona otevírá dvanáctistránková apokalypsa v podobě smrtící vlny veder spojené s výpadky elektřiny. Ani na zbývajících více než 550 stranách nejnovější autorovy ekofikce není nouze o katastrofy a hrůzné stavy zapříčiněné klimatickou změnou, přesto se nejedná o dílo, kterému by jakkoli scházela naděje. Strhující, šíří záběru i celkovou realizací ambiciózní román se odvíjí v několika paralelních proudech. Nestranně výkladová líčení historie blízké budoucnosti střídají autoritativně podané úvahy o vazbách klimatické krize na sociopolitické zřízení, drobná anekdotická exempla (hádanky) prokládají osobní dějové linie soustředěné zejména kolem ředitelky oné titulní instituce a muže, který přežil indická vedra popsaná v úvodu knihy. Souhrnná síla těchto rozmanitých, navzájem se prolínajících proudů přitom vzbuzuje až úžas. Chvílemi možná může The Ministry for the Future působit jako programatické J’accuse, snad je nám ale takové obžaloby zapotřebí. Pro mě osobně jeden z nejsilnějších a nejpodnětnějších literárních zážitků za několik posledních let.

Výjimečný román podle Pavla Kořínka vydal i „poslední žijící utopista“ Kim Stanley Robinson. Foto Gage Skidmore (CC BY-SA 2.0)

Jan Škrob (básník)

Knihou roku je pro mě osobně bez dlouhého přemýšlení Nová divočina Jonáše Zbořila. Je to básnická kniha, která s velkou citlivostí a vnímavostí ke světu pracuje s environmentálním žalem, realitou environmentální krize i obavami z budoucnosti. Není to ale ideový pamflet nebo programové prohlášení. Především jde o básnickou výpověď člověka, který se se zájmem dívá kolem sebe. Mimo jiné i jako pro čerstvého otce je pro Zbořila důležité, v jakém světě žijeme a jaký svět tu po sobě zanecháme. V této otázce ale není obsažena jenom dystopická obava nebo sociální kritika, která je v knize navíc spíš implicitní, ale i skutečně nadšený zájem o svět, o živočichy, rostliny a procesy v přírodě i o člověka. V poslední době je patrné, že téma environmentální krize a – jako druhá strana téže mince – obnovený zájem o propojení se světem, o kterém jsme se naučili přemýšlet jako o přírodě, začínají mít v české poezii důležité místo. Jsem přesvědčen, že Novou divočinu bude možné i do budoucna považovat za jednu z klíčových knih spojených s touto aktuální tendencí.

Marina V. Šternová (šéfredaktorka Revue Prostor)

Z titulů končícího roku vybírám knihu, která mi tak trochu kompenzovala nedostatek divadelních zážitků. Novela A nevěsta zavřela dveře izraelské spisovatelky Ronit Matalon je jak stvořená pro dramatizaci a divadelní prkna. Zápletka o nevěstě, která se těsně před svatbou odmlčí a zabarikáduje, působí spíše jako groteska, nicméně děj má hlubší společensko-kritický charakter. Dveře mezi nevěstou původem z arabských zemí a jejím aškenázským snoubencem fungují jako symbol rozdělené a atomizované izraelské společnosti. „Před dveře“ se dostává nejen mix aškenázských a mizrachi příbuzných, ale i další typizované postavy, které tak mozaiku izraelské společnosti doplňují – palestinský řidič, drag queen či ruská psychoterapeutka. Novela, která vyšla v překladu Alžběty Glancové, sleduje ženicha, který v konfrontaci s lidmi „před dveřmi“ začíná odhalovat a vstřebávat pravděpodobné obavy a pocity své snoubenky, mentálně k ní metamorfuje a klade sobě a společně s tím i nám otázku, na jaké straně dveří je vlastně lepší stát. Co se výběru z poezie týče, za zmínku určitě̌ stojí křehká a intimní́ básnická zpověď v debutu Anny Luňákové Jen ztratím jméno.

Ondřej Trhoň (šéfredaktor Blogu Revue Prostor)

Teoretička McKenzie Wark v autofikci Reverse Cowgirl, která si nezadá s Argonauty Maggie Nelson nebo I Love Dick Chris Kraus, překračuje hranice žánrů. Místo mateřství a patriarchátu ve světě umění Wark píše o divokém sexu, počátcích tranzice nebo queer životě během dospívání na australském předměstí a posléze v Sydney. Kniha protkaná autoteoretickou senzibilitou i literárním talentem se dokáže ponořit pod povrch věcí a z večírků plných análního sexu, drog a módních experimentů vytáhnout příběh o fragmentovaném já, genderovém osvícení i sebepoznávání skrze konfrontaci s vnějškem. Reverse Cowgirl je ale hlavně kniha o psaní.

Blanka Činátlová (literární redaktorka kulturního čtrnáctideníku A2)

Letošní rok byl poměrně bohatý na různé literární biografie. Patří k nim i Knížka chovance Jeana Geneta (přeložil Radovan Charvát) rakouského spisovatele Josefa Winklera. Rozsahem sice nejútlejší, ale pokud se týče možnosti a schopnosti vypovídat o životě (i tvorbě) druhých, rozhodně nejautentičtější a nejpovedenější. A to proto, že v této snaze neustále (a záměrně) selhává. Winkler totiž nechce život francouzského básníka, dramatika a kriminálníka nijak vysvětlit, ale vyznat se ze spřízněnosti, kterou k němu cítí. Genetovy texty jej totiž zachránily, když na „hřbetě tahal své víko od rakve“. Genetův životaběh vytrhává Winkler z tradiční biografické linearity, kterou neustále narušují citace z děl Geneta, Sartra, Dostojevského, Kafky či autobiografické Winklerovy vzpomínky, ale rámuje jej cestou k Genetově smrtelné posteli a hrobu. A sdílí s ním též jeho flagelantství: „Pod psacím stolem jsem si odíral bosé nohy o trnovou korunu, trápil se při psaní a týral svou řeč, až jsem na celé dny a noci úplně oněměl a můj jazyk ležel v ústní dutině ztěžklý jako mrtvola v rakvi.“ Protože „jediný způsob, jak uniknout hrůze, je poddat se jí.“ A právě v tomto bodě se Genetovy a Winklerovy texty prolínají.

Marek Torčík (spisovatel)

Říká se, že jednou z nejdůležitějších vlastností literatury je schopnost zviditelnit neviditelné. Poskytnout prostor pro ta já, která by jinak zůstala skrytá. Nový román Akwaeke Emezi The Death of Vivek Oji vykresluje portrét zesnulého člověka, kterého nikdo vlastně pořádně neznal. Emezi skládá křehkou mozaiku vzpomínek, dojmů a postupně vynáší na povrch tajemství skrytá pod povrchem. Debutový román Zřídlo u nás letos vydalo nakladatelství Host a obě knihy sdílí snahu artikulovat identitu obsahující mnohem víc než tradiční rozlišení mezi mužem a ženou. Vivek s dlouhými vlasy. Vivek se zlatými šperky na nahém těle. Je to člověk, kdo nemá hranice: pohlaví, život i smrt ztrácí význam. Literatura vždy byla o tom, vydobýt si místo, ve kterém dokážeme dýchat – ne místo bez bolesti, spíš takové, kde je možné vidět, jací doopravdy jsme. Kniha dokázala podobné místo vytvořit a Vivek doopravdy ožívá až své smrti navzdory.

Marie Iljašenko (básnířka, spisovatelka)

Událostí roku je pro mě výbor textů s názvem Tak to je Tarase Prochaska, spisovatele, který na Ukrajině, stejně jako ve světě, známý především jako autor románu Jinací. Tento román vypráví o pohádkovém městečku Jalovec ležícím ve středu Evropy (a spolu s tím ve středu světa), jehož osudy a osudy jeho obyvatel sledují tajemné bytosti, možná bohové, možná kouzelníci. Kdybych měla vybrat jeden jediný román, byli by to právě Jinací. Jeho český překlad vyšel před několika lety a je už dávno beznadějně vyprodaný. Nyní do distribuce směřuje nové vydání doplněné o krátké texty, žánrově přesahující od povídek k esejům a autobiografickým úvahám. Autor v nich ukazuje různé tváře Ukrajiny a střední Evropy, kterou považuje za svou širší vlast, věnuje se literatuře, vlakům, ale třeba i Praze. Za knihou stojí ukrajinistiky Alexandra Vojtíšková a Jekaterina Gazukina, které texty vybraly a většinu z nich také přeložily. Jaké jsou Prochaskovy texty? Magické, zenové, filosofické, estetické, prodchnuté příznačným smutkem a humorem. Pro české čtenáře a čtenářky velmi srozumitelné a blízké.

Jan M. Heller (literární kritik)

Editor Pavel Hájek pořádá v knize Kilián Nedory texty z pozůstalosti básníka a skladatele, frontmana Psích vojáků Filipa Topola, zemřelého před sedmi lety. Tajemný Kilián Nedory, titulní postava slavné skladby, na koncertech málokdy hrané, se tu konečně zhmotňuje v trochu konkrétnější podobě jako autorův doppelgänger či alter ego, když prochází jako leitmotiv sebranými texty různého druhu. Čteme tu torzo rukopisu románu, básně, písňové texty a další útvary ve verších i v próze. Strojopisy, rukopisy, fragmenty, poznámky na pivních účtenkách – takový pozdní závan atmosféry těch zakouřených, rozervaných devadesátek v dnes již neexistujících klubech a hospodách, závan z doby úplně jiné, i když nebe je stále stejně zatažený…

Petr Vizina (Aktuálně.cz)

Ohlasy na Hořavovu prvotinu Pálenka jsem přičítal zalíbení v romantické myšlence prostého života blízko přírodě u českých krajanů v Banátu. Omylem. Matěj Hořava ví své o puzení, které nedovolí člověku zastavit se a spočinout. Má k tomu své vážné důvody naznačené v nové knize Mezipřistání. Hořava je spisovatelem exilu, jakkoli to ve světě prostupných hranic zní nezvykle. Jeho citlivost, pozornost a vypravěčské schopnosti, díky nimž přenese čtenáře na potemnělé sídliště v Tbilisi („kavkazský vítr někde strhal elektrické vedení“) nebo se nechá opíjet posledním z náboženské sekty duchoborů, žijícím na planině pod horou Šaori, to vše jsou jen odbočky, jakkoli strhující, od hlavního tématu, jímž je domov.

Ondřej Buddeus (spisovatel, překladatel)

„Zdálo se mi, že ze světa zbývá už jen přítomnost.“ Těsně před Vánoci vyšla pozoruhodná próza Přípravy na všechno od autora, který píše pod pseudonymem Elsa Aids. Jeho prozaické prvotině předcházely tři sbírky, jejichž ostrý, tiše vzteklý jazyk byl vrstevnatý a naprosto osobitý, a tak nějak mimochodem patřil k tomu nejzajímavějšímu, co se v poslední dekádě v české poezii objevilo. Na nové knize je jasně vidět, že se opírá o Aidsovo zevrubné přezkoumání jazyka, chirurgii významové zkratky, přesné metafory, a hlavně druhého plánu sdělení. Elsa Aids se v Přípravách na všechno ovšem přísně drží pravidel prozaické hry – jeho stručné, „nahé“ ich-vyprávění je sondou do bezčasí jakési existenciální zákopové války, která nenastává, ale ještě nepřestala, je reportáží z divného normálu středovýchodní Evropy, který se odehrává na pomezí periferie (městské i osobní) a zdánlivých událostí lokálního světa ve stokách internetového zpravodajství nebo v televizích čtyřkových putyk. Není jasné, odkud kam se v příběhu mezi životem po rozpadu rodiny a horizontem nového vztahu na jedné straně a fascinací konspiracemi prepperských webů, životem ojetin a fikcí porna na straně druhé vlastně pohybujeme. Útlá novelka nedospívá k žádnému umělému závěru ani aha-efektu, spíš po dočtení člověk stojí před dvěma otázkami, které na sebe navazují: Kde jsem to (čtenářsky) vlastně byl? A kdeže to vlastně jsem? Do divné atmosféry anno 2020 kniha zapadá skvěle, i když je z doby před pandemií. I kdyby nebyla, asi by se v ní moc neměnilo.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies