Traktory proti vodním dělům. Co vede severoindické zemědělce do konfliktu s vládou?

Indická vláda už týden tvrdě potlačuje protesty zemědělců na hranicích hlavního města Dillí. Jak to jde dohromady s její proklamovanou politikou hospodářské soběstačnosti?

V Indii již více než týden trvá stávka zemědělců vedená paňdžábskými farmáři. Revolta proti novým zemědělským reformám, která začala na konci září blokádou dopravy, vyvrcholila 25. listopadu pochodem na Dillí (Dillí čaló), při němž farmáři pod hlavičkou Indické rolnické unie (BKU) a několika stovek dalších zemědělských organizací začali z vesnic svážet na traktorech a valnících protestující rolníky k hlavnímu městu. Odhaduje se, že do stávky se zapojilo okolo 300 tisíc demonstrantů, z toho 200 tisíc jen z Paňdžábu. Až do cíle cesty však farmáři nedorazili. Indické bezpečnostní složky zatarasily přístupové cesty do Dillí a na protestující začaly stříkat vodními děly a vypouštět slzný plyn.

Proti liberálním reformám

Pochod paňdžábských farmářů na Dillí završuje dvouměsíční protesty proti trojici zemědělských reforem, které indický parlament schválil v září 2020. První z nich, Zákon o obchodování se zemědělskými produkty, liberalizuje zemědělský trh a umožňuje farmářům prodávat i mimo tržnice (mandí) certifikované státním Výborem pro trh se zemědělskou produkcí (AMPC). Deregulace by tak měla do notně podfinancovaného indického zemědělství přinést soukromé investice. Farmáři se však obávají, že bez státní kontroly nebude možné zajistit férové výkupní ceny, což znevýhodní drobné pěstitele ve prospěch velkých korporací.

Módího BJP může nadále těžit z kastovních a třídních rozdělení a udržet si část voličské podpory i mezi některými marginalizovanými komunitami, kterým může přislíbit lepší živobytí díky novým reformám.

Druhá z právních úprav, Zákon o dohodě na zajištěných cenách a zemědělské práci, sice stanoví podmínky pro uzavírání smluv mezi farmáři a obchodníky, avšak v případě soudní pře s většími firmami opět zemědělce znevýhodňuje. Třetí Zákon o základních komoditách pak odstraňuje ze seznamu nejdůležitějších potravin obilí, luštěniny, jedlé oleje a olejnatá semena, cibuli a brambory a dovoluje vládě regulovat jejich ceny a zásoby jen při mimořádných okolnostech. Opatření by mělo narovnat trh vychýlený ve prospěch těchto potravin a zamezit nadprodukci a propadům kupních cen. Zemědělci se však bojí, že by deregulace mohla znovu otevřít dveře spekulantům a umělému zdražování, proti nimž byl původní zákon z roku 1955 namířen.

Za minimální výkupní ceny

Celkový smysl nových zákonů tedy spočívá v tom, že umožňuje obchodníkům s potravinami obejít dosavadní zprostředkovatele dosazené státem a nakupovat od zemědělců přímo. To skutečně může úspěšným farmářům zvýšit příjmy. Zároveň je však nové zákony, které ruší minimální výkupní ceny, vystavují mnohem většímu tržnímu riziku, aniž by jim zaručily bezpečnou vyjednávací pozici. Důležitým spouštěčem nevole regionálních zemědělců je také to, že licencované zemědělské trhy představovaly významný zdroj příjmů jednotlivých indických států, které tak ztratí další důležitou pozici vůči ústřední vládě vedené Indickou lidovou stranou (BJP). To je důvodem, proč kromě zemědělců proti novým zákonům protestuje také politická opozice.

Současný protest proti vládním reformám však zároveň nelze označit za skutečně celonárodní hnutí. Nejvíce se bouří farmáři z Paňdžábu a Harijány, tedy států, které byly pět desetiletí nazpět prvními dějišti takzvané zelené revoluce, a nyní naopak patří k prvním oblastem, na něž dopadá agrární krize. Důvod jejich nespokojenosti je především ten, že systém garancí pod AMPC zde fungoval velmi dobře a místní zemědělci dlouhodobě chápou minimální ceny a certifikované trhy jako záchrannou síť proti finančnímu krachu. Indie je nicméně rozdělena na několik agroklimatických zón a v nich se liší i přístupy k zemědělské politice. Státy jako Kérala zaměřené na pěstování komerčních plodin a pochutin většinu základních potravin dovážejí, naopak třeba v Maháráštře tvoří dotované plodiny 90 procent současné produkce a zrušení minimálních výkupních cen by na místní zemědělství mělo drtivý dopad. V podobné situaci se již dnes nacházejí zemědělci z Madhjapradéše, kteří stále bojují za kompenzace loňské neúrody.

Dále je nutno přiznat, že ačkoli se protestů účastní i drobní rolníci či zemědělští dělníci, jejich hlavní hybnou silou zůstávají větší farmáři, kterým dřívější systém umožňoval lépe plánovat zemědělské sezóny za účelem maximalizace zisku, zatímco na neregulovaném trhu nyní budou vystaveni mnohem větším rizikům. Jsou to právě oni, kdo organizuje spektakulární traktorová procesí přitažlivá pro indická média. Ačkoli je tedy odpor proti zemědělským reformám silný ve většině indických států a chudší zemědělci z jiných koutů Indie pořádají své vlastní protesty, na titulky se dnes dostávají především vousatí paňdžábští a harijánští sikhové v turbanech (stejně jako i na naší ilustrační fotografii), což ústřední vládě umožňuje přerámovat konflikt mezi městským centrem a venkovskou periferií jen na pouhé protesty užší a relativně privilegované společenské vrstvy. Právě lobby těchto bohatších farmářů také v osmdesátých letech pomohla prosadit změny ve státní zemědělské politice, která se místo budování zemědělských infrastruktur začala více soustředit na dotovaná hnojiva či elektrickou energii.

Farmáři jako příživníci?

Indická vláda si je této roztříštěnosti velmi dobře vědoma. Provládní média proto okamžitě začala konflikt líčit nejen jako protest nenasytných příživníků, kteří dokonce hovoří plynně anglicky, ale také prezentovat jako demonstraci vedenou opozičními politickými stranami, nebo jej dokonce spojovat se sikhským separatistickým hnutím, které bylo víceméně rozprášeno už před třiceti lety. Společenské napětí dosáhlo až bizarních rozměrů poté, co na kritiku a zesměšňování protestujících zemědělců coby společenských parazitů odpověděla rozvážková společnost Swiggy. Tweet o tom, že bohužel nemohou vrátit peníze za nekvalitní vzdělání, okamžitě vyvolal u příznivců BJP lavinu pohoršení následovanou výzvami k bojkotu. Snaha vládní strany převyprávět srážku demonstrantů s policií jako konspiraci politické opozice vedla dokonce k tomu, že se šéf IT sekce BJP Amit Málvíja stal prvním indickým politikem, jehož tweet byl označen jako zmanipulovaná informace.

Na druhé straně je patrné, že demonstranti byli na konflikt s ozbrojenými složkami dobře připraveni. Po zastavení pochodu na hranicích Dillí rozbili na místě provizorní tábor a odmítli dokonce i snahy mírotvůrců a vládní návrhy, že by se mohli přesunout do dillíské čtvrti Burárí. Místo toho oznámili, že budou na státních hranicích sedět do té doby, než dostanou povolení vstoupit do města a protestovat před hvězdárnou Džantar mantar, oblíbeném protestním místě nedaleko parlamentu i některých ministerstev. Farmáři se rovněž zdráhají dávat rozhovory celostátním médiím, neboť se domnívají, že regionální sdělovací prostředky dovedou jejich názory podat přesněji a nezkresleně. Teprve po pěti dnech protestů indická vláda kývla na společnou schůzku se zemědělskými předáky požadujícími úplné zrušení nových zákonů, k žádnému kompromisnímu řešení však zatím nedošlo.

Indický kalamitní kapitalismus

Současné zemědělské protesty jsou vyvrcholením více než půlročního napětí, které v zemi vzniklo poté, co vláda Naréndry Módího v květnu oznámila nový balíček ekonomických opatření. Ten lze bez nadsázky označit jako šokovou doktrínu: hospodářská krize umocněná pandemickou situací umožňuje indické vládě měnit zákony ve prospěch snazšího podnikání na úkor životního prostředí i podmínek zaměstnanců. Pandemie covid-19 poskytla Módího kabinetu skvělou výmluvu pro špatné výsledky indické ekonomiky v posledním roce, ale také příležitost uplatnit v zemi takzvaný kalamitní kapitalismus. V indickém provedení se jedná zejména o návrat k takzvané ekonomické soběstačnosti. V květnu ohlášený balíček ekonomických pobídek, který má cílit na restart indického hospodářství a jeho větší rozmanitost a nezávislost na dovozu, sice znevýhodňuje zahraniční investory oproti domácím, na druhou stranu však otevírá dveře k větší privatizaci odvětví, která až dosud byla považována za státní, včetně donedávna nedotknutelných železnic. Navzdory obvyklé mediální zkratce přitom nejde o čistě neoliberální politiku. Současná indická vláda se místo liberalizace soustředí spíše na privatizaci do rukou vybraných domácích korporací, které potom stát může snáze kontrolovat.

Átmanirbhar Bhárat abhiján, tedy Mise za soběstačnou Indii, je však příznakem dlouhodobějšího trendu. Již od liberalizace ekonomiky v devadesátých letech je zřejmé, že indický hospodářský růst sice generuje kapitál, ale nikoli nová pracovní místa. Oxfam ve své analýze na rok 2020 připomíná, že majetek 63 nejbohatších Indů převýšil objem indického rozpočtu na fiskální rok 2018–2019. Vláda Naréndry Módího, který již za svého působení v Gudžarátu proslul důrazem na investice do infrastruktury, se rozhodla řešit situaci po svém. Už v roce 2014 spustila ambiciózní projekt Make in India, který má povzbudit společnosti k výrobě v Indii a zvýšit podíl průmyslu v indickém hospodářství na 25 procent HDP. Současně vláda odstraňuje překážky pro podnikání v zemi, a Indie se tak během prvního volebního období BJP posunula v žebříčku snadnosti podnikání ze 142. místa v roce 2014 na 63. pozici v roce 2019. Už na začátku roku 2020 také vláda ohlásila privatizaci těžebních společností a další masivní investice do výstavby letišť, přístavů a další dopravní infrastruktury, které měly podpořit růst indického HDP a budoucí orientaci na vývoz. Hlavním nedostatkem indického hospodářství přitom není ani tak státní kontrola nebo chabá infrastruktura, jako spíš nedostatečně rozvinutý lidský kapitál, tedy investice do vzdělávání.

Celostátní lockdown v reakci na pandemii také odhalil, jak moc je indická ekonomika ve skutečnosti závislá na námezdní pracovní síle. Jakmile byl v březnu tohoto roku vyhlášen zákaz vycházení, drtivá většina indických povolání prostě dočasně zanikla. Navíc se ukázalo, že indický stát nedokáže těmto pracovníkům bez stálého zaměstnavatele zajistit ani důstojné podmínky pro překlenutí období výpadku příjmů, ani je na vlastní náklady dopravit do bezpečí jejich domovů. Ve statisícových davech migrujících dělníků se také poněkud ztratila skutečnost, že obrovská část indických nádeníků patří k nejnižším a nejutlačovanějším složkám společnosti, tedy k nedotýkatelným kastám a kmenům. Indický hospodářský růst je dlouhodobě založen i na vykořisťování nemajetných bezzemků a záborech půdy patřící kmenovým obyvatelům, aniž by se jim dostalo dostatečného finančního ohodnocení nebo kompenzací. Cyklon Amphan, který 21. května zpustošil území východní Indie, navíc připomenul, že do budoucna bude pro indické hospodářství stále důležitější připravovat se na důsledky klimatické změny, která s sebou přináší stále extrémnější výkyvy počasí.

Krize legitimity?

Na první pohled se může zdát, že zemědělská stávka dotlačila vládu Naréndry Módího zatím k největší krizi legitimity od jejího loňského znovuzvolení. Ačkoli většina protestujících sice pochází z Paňdžábu a Harijány, na místě jsou také demonstranti z Uttarpradéše, Madhjapradéše, Rádžasthánu a Maháráštry – tedy prakticky z celé hindsky mluvící části Indie, která představuje nejdůležitější volební základnu pro vládní BJP. Zatímco prosincové a lednové protesty proti zákonům upravujícím podmínky pro získání občanství ještě vláda dokázala potlačit, v případě rolníků už je to těžší, neboť zemědělce nejde na rozdíl od menšin nebo studentů tak snadno označit za protistátní živly a nepřátele národa.

Zároveň je však potřeba mít na paměti, že Módího mašina na volební vítězství nesklízí úspěchy jen proto, že by proti sobě štvala náboženské komunity, ale v první řadě díky tomu, že jakýkoli nesouhlas s její politikou dokáže interpretovat a komunikovat jako snahu neschopné opozice zbrzdit zemi v cestě za ekonomickým rozvojem. Rozzuření farmáři z Paňdžábu, kde nyní vládne opoziční Indický národní kongres, tak v jistém smyslu představují snadný cíl. Módího BJP může nadále těžit z kastovních a třídních rozdělení a udržet si část voličské podpory i mezi některými marginalizovanými komunitami, kterým může přislíbit lepší živobytí díky novým reformám, tak jak se jí to v posledních letech daří třeba v Uttarpradéši. Může se proto snadno stát, že i současnou krizi vláda Naréndry Módího bez větších zakolísání ustojí. Vše bude záležet na tom, jestli se paňdžábským zemědělcům podaří nadchnout pro svou věc dostatečné množství nespokojených rolníků z dalších indických regionů.

Autor je indolog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies