Za poslední více než měsíc se v českém mediálním prostoru objevilo množství textů reflektujících desetileté výročí takzvaného arabského jara, tedy souboru blízkovýchodních a severoafrických revolucí, povstání a nepokojů z let 2010 a 2011. V nemalé míře se objevily úvahy nad tím, jestli je liberální demokracie pro tyto státy vůbec vhodným systémem, jakou roli v porevolučním vývoji hrály a měly hrát islamistické strany, i povzdechy nad neúspěchem demokratizačních a revolučních hnutí. Tímto směrem se vydala mimo jiných i úvaha Miloše Mendela publikovaná na Alarmu.
Pro Mendela představovaly revoluce výzvu především proto, že se odehrály v dominantně muslimských společnostech, a musely se tak vyrovnat se vztahem islámu a demokracie. Právě díky absenci demokratické tradice v historickém vývoji dominantně islámských arabských států řada demonstrantů podle Mendela nevolala po liberální demokracii, ale spíše po abstraktnější svobodě a důstojnosti. Prostor otevřený pádem či oslabením autoritářských režimů pak v kontextu absence alternativních ideologických projektů rychle „ukradla“ islamistická hnutí. Po arabském jaru slibujícím liberální demokracii tak přišla „arabská zima“ chaosu, islamismu a obnovené autokracie.
Ponecháme-li stranou již lehce omšelou metaforu ročních období, domníváme se, že takováto (v Česku nijak netypická) interpretace dekády následující po arabských povstáních, zaměřená primárně na vztah islámu a liberalismu, je zkratkovitá a jako taková nám zabraňuje vidět dlouhodobější trajektorii protestů a volání po důstojnějším a spravedlivějším životě v mnoha státech v regionu a pochopit hlubší důvody toho, proč tyto požadavky zůstávají většinou nenaplněné a autoritářské režimy setrvávají u moci.
Co vlastně revoluční hnutí chtěla?
Je bezesporu pravda, že řada komentátorů přispěchala během povstání ze zimy 2010 a jara 2011 s až příliš rychlými soudy o pokračování globální vlny demokratizace, zatímco představy protestujících o budoucím uspořádání byly poměrně vágní (koneckonců podobně jako představy řady protestujících u nás v roce 1989). Na druhé straně ale revoluční hesla přesně vyjadřovala to, co demonstrující trápilo. Nevolali nutně po abstraktní liberální demokracii, ale především po právu na důstojný život, sociální spravedlnosti, konci korupce a policejní brutality a v důsledku po pádu autoritářských režimů.
Obraz islamistické zimy, která utnula naděje demokratizačního jara, je nepřesný a zavádějící. Naše fascinace islámem jakožto náboženstvím zakládajícím „specifickou“ kulturu a formu chování politických stran a hnutí by se neměla stát univerzálním vysvětlením porevolučního vývoje.
Požadavky na ekonomické a politické změny přitom nebyly ve vzájemném protikladu. Řada arabských republik (ale i monarchií nedisponujících příjmy z nerostných surovin) prošla v předchozích dekádách obratem k ekonomickému neoliberalismu. Opustily tak snahu o ekonomické pozvednutí širších vrstev populace, která jim od doby jejich vzniku v poválečném období zajišťovala legitimitu. I přes liberalizaci ekonomickou ale tyto režimy nenastoupily cestu liberalizace politické. Výsledkem byly státy, které trpěly (a stále trpí) obrovskou úrovní příjmové a majetkové nerovnosti a klientelistickou kontrolou klíčových sektorů ekonomiky, a přitom svým občanům neposkytovaly možnost se k politické a ekonomické situaci vyjádřit nebo ji měnit.
Například v kolébce arabských revolucí, Tunisku, na ekonomické liberalizaci z první dekády 21. století vydělal prezident Bin Alí a jeho příbuzní, kteří do svých rukou díky privatizaci získali množství podniků a nemovitostí. Také investice putovaly především do velkých přímořských městských center jako Tunis nebo Sús, odkud prezidentovi věrní pocházeli, na úkor ostatních regionů. Ne náhodou tak v prosinci 2010 protesty v zemi odstartovaly právě v chudém vnitrozemském Sidi Búzídu. Škrty a snížení dotací na potraviny dolehly na ty ekonomicky nejslabší, zatímco pomalý růst pracovních pozic v kontextu rychlého populačního boomu dal vzniknout generaci mladých a vzdělaných, ale nezaměstnaných lidí. V takové situaci není divu, že revolučnímu hnutí dominovaly požadavky zaměstnání, chleba a boje s korupcí, teprve poté následované voláním po lidských právech a občanských svobodách, které pro tu nejohroženější část obyvatel navzdory rozšířené represi a těsné režimní kontrole jednoduše nemohly být prioritou.
V Egyptě, kde se protesty ozvaly hned po Tunisku, jim naopak vévodila reformami nejvíce zatížená střední třída, mimo jiné zastoupena i státními zaměstnanci. K efektivitě demonstrací ale přispěla i dobře organizovaná občanská společnost (včetně odborů), které prezident Mubárak nechával větší volnost než jeho tuniský protějšek. Tomu odpovídal o něco silnější důraz na práva a svobody, i když i tady byl požadavek sociální spravedlnosti a zlepšení ekonomické situace u velké části demonstrantů na prvním místě. Egypťany přivedlo do ulic i zneužívání moci ze strany vládnoucích elit, definované například snahou stárnoucího Mubáraka vychovat si ze svého syna, mladého podnikatele těžícího z privatizace a rodinného vlivu, nástupce v prezidentském úřadě. Velkou roli sehrálo i bezprecedentní násilí, které režim začal používat proti (skutečným nebo domnělým) oponentům.
K mobilizaci v Sýrii přispěla obdobná kombinace státní represe, nepotismu a dopadů neoliberálních reforem. Právě nová ekonomická politika, spolu s úpadkem venkovských oblastí v důsledku reorientace státu od zemědělství směrem k více výnosným sektorům a dopady několikaletého sucha, pomohla vytvořit rozsáhlé ekonomicky marginalizované skupiny populace. Rozbuškou povstání se pak stalo zatčení několika mladíků kvůli protirežimnímu graffiti ve městě Dar’á a následné násilné střety mezi místní policií a demonstranty. Protestující, kteří se k povstání přidali v dalších syrských městech, tak pocházeli jak ze střední třídy a disidentských okruhů, které požadovaly dodržování základních práv a svobod, tak i z nižších vrstev nespokojených s ekonomickou situací, korupcí a zneužíváním moci ze strany silových složek.
Rozhodně tak nelze říct, že by snad revolucionáři neměli představu o tom, proti čemu bojují. Jejich požadavky kopírovaly nejpalčivější problémy, se kterými se obyvatelé potýkali. Na první pohled obecná hesla jako „důstojnost“ přitom umožnila jednotlivcům z různých sociálních skupin, pro které měla velmi konkrétní obsah, sjednotit se v zájmu společného cíle. Srovnání prvních vlaštovek vlny protestů také ukazuje, proč není při zpětném pohledu možné jednotlivá revoluční hnutí házet do jednoho pytle. Byť základní příčiny protestů v podobě neschopnosti a neochoty autoritářských států reagovat na potřeby svých obyvatel a ekonomické problémy mohly být napříč zasaženými zeměmi obdobné, konkrétní motivace, složení protestujících, ale i důvody, proč ve svých cílech v mnoha případech neuspěli, se lišily od jednoho národního kontextu k druhému.
Islamistická zima?
Právě tato různorodost ale bývá až příliš často smazána prostřednictvím nálepky arabského jara, případně – jako u Mendelova textu – odkazy k islámu jakožto jednotícímu prvku Blízkého východu. Celý komplexní fenomén porevolučního vývoje je pak možné odbýt poukazem na dění v Egyptě a nástup Muslimského bratrstva k moci či vzestup islamistických a džihádistických bojůvek v rámci ozbrojené opozice v Sýrii. Po nadějích demokratického jara a svržení autokratických vládců se tak měla ohlásit zima ovládaná islamisty, kteří liberální demokracii nepreferovali a jejichž cesta k moci přirozeně vyplývá z preferencí dominantně muslimských společností.
Tato interpretace ale ignoruje důvody obliby islamistických stran, která rozhodně nesouvisí jen s většinovým náboženstvím. Islamisté byli historicky schopni představit ucelenou ideologickou alternativu k autoritářským režimům. Skrze apel na etiku a morálku nabízeli odpověď na korupci a společenskou krizi a nacionalisticky se stavěli do opozice proti podpoře arabských režimů zahraničními patrony (ponechme nyní stranou, že se islamisté obrátili na patrony jiné). Za úspěchem egyptského Muslimského bratrstva, tuniské an-Nahdy, marocké Strany rozvoje a spravedlnosti i dalších islamistických stran a sociálních hnutí navíc stojí fakt, že vzali vážně práci s potenciálními příznivci. Dokázali tak postavit základy stran, o kterých si mohly nechat jen zdát jejich levicové nebo liberální protějšky – často koncentrované pouze ve velkých městech, podpořené spíše intelektuály než širší veřejností a vnitřně rozhádané mezi ambiciózními lídry. Islamisté, kteří v mnoha případech čelili pronásledování, zatýkání nebo exilu, také díky tomu mohli těžit z étosu skutečné opozice vůči systému, kterého se některým neislamistickým stranám úspěšně kooptovaným neoblíbenými režimy jednoduše nedostávalo. I když nestáli u zrodu či v týlu prvního kola protestů, brzy se k revolucím připojili a spíše než že by je „ukradli“, využili poptávky po změně a své schopnosti pojmenovat problémy, kterým dané společnosti čelily, a zároveň nabídnout změnu.
Metafora „zimy islamistů“ zároveň otevírá dveře nebezpečným stereotypům, které vycházejí z rozšířené neschopnosti rozlišovat mezi pestrou paletou ideologických pozic, typů hnutí i prostředků, které islamisté k prosazení svých cílů chtějí využít. Stejně jako mezi „konzervativními“ organizacemi najdeme širokou škálu hnutí od alt-right skupin sahajících k násilí až po centristické politické strany střihu TOP 09, tak i mezi islamisty najdeme extremistický ISIS a na druhé straně i egyptské Muslimské bratrstvo. To dávno před arabskými revolucemi zavrhlo násilí jako způsob boje s represivním autoritářstvím, přijalo principy politického pluralismu a politické legitimity pocházející od voličů namísto od Boha a pokusilo se zapojit do politické soutěže. S řadou jeho kroků se zajisté z pozice typických čtenářů Alarmu neshodneme a můžeme narazit na aspekty jeho ideologie, které nemusí být plně slučitelné s principy liberální demokracie. To ale neznamená, že jsou tyto postoje neměnné v čase nebo že je to automaticky odsouvá na úroveň džihádistických radikálů.
Souhrnný pojem „islamisté“ navíc zamlžuje rozdíly, které existují i mezi mainstreamovými politickými stranami střihu tuniské an-Nahdy, marocké Strany spravedlnosti a rozvoje nebo egyptského Muslimského bratrstva. Ty mají různou historickou zkušenost, čelí jiným tlakům uvnitř svých společností, jsou jinak vnitřně strukturované a vybudovaly si odlišná ideologická zázemí. An-Nahda tak například byla po revoluci ke svým politickým oponentům otevřenější než egyptské Muslimské bratrstvo. Při vyjednávání o nové, demokratické ústavě podpořila články definující Tunisko jako civilní (tedy nikoliv náboženský) stát, přijala princip svobody vyznání a svědomí, což je v kontextu islámského myšlení revoluční, i zásadu rovnosti mezi muži a ženami. Právě z debat o poslední otázce je přitom zřejmé, že tuniští liberálové nebyli rovnoprávnosti plošně více naklonění než islamisté, jak by nám zažitý stereotyp mohl napovídat. Obraz islamistické zimy, která utnula naděje demokratizačního jara, je tedy nepřesný a zavádějící. Naše fascinace islámem jakožto náboženstvím zakládajícím „specifickou“ kulturu a formu chování politických stran a hnutí by se neměla stát univerzálním vysvětlením porevolučního vývoje.
Odolné autoritářské režimy
Je nicméně nesporné, že protesty z let 2010 a 2011 ve většině případů nepřinesly dlouhodobější změnu směrem k demokratizaci politického systému, zárukám občanských a politických práv a svobod a spravedlivějšímu ekonomickému uspořádání. Rozsáhlejší povstání trvající několik týdnů se kromě Tuniska a Egypta prohnala i Libyí, Bahrajnem, Sýrií a Jemenem, zatímco k menším protestům došlo téměř ve všech zemích regionu. Jen ve třech z nich ale občanská mobilizace pomohla svrhnout letité diktátory a jen jediné, Tunisku, se podařilo, i když rozhodně ne bez potíží, projít skutečnou politickou proměnou. Poukaz na nejasné revoluční požadavky nebo většinové náboženství v zemích, kde se protesty odehrály, ale pouze zastírá hlubší strukturální důvody, které za těmito výsledky stojí a přenáší zodpovědnost pouze na protestní a opoziční hnutí.
Ačkoliv se v uplynulém století masová povstání odehrála poměrně často, jen ojediněle vedla k trvalejší demokratizaci. V případě úspěchu pak často hrály roli i další nadnárodní faktory – jako byl třeba v případě Československa kolaps SSSR, který uvolnil demokratické transformaci prostor. Před deseti lety ale v arabských zemích k ničemu takovému nedošlo. Protestující se tak střetli se silnými režimy ukotvenými v regionálním a mezinárodním systému, který byl radikální změně nakloněn výrazně méně. Arabské země formovala v dekádách předcházejících revolucím jejich pozice v centru zájmu Spojených států, kterému nedominuje podpora demokratizace, ale především stabilní ropné trhy, omezení vlivu Íránu, boj s terorismem nebo podpora Izraele. Podobně Evropská unie kormidluje mezi rétorickou podporou liberalismu a lidských práv a snahou o udržení domnělé stability v regionu a bezpečnosti své jižní hranice.
Blízký východ také v porovnání s jinými oblastmi zůstává v naprosté většině autoritářský, přičemž regionální velmoci nejen preferují omezení prodemokratických trendů a potenciálních vyzyvatelů, ale mají také finanční prostředky, které mohou k tomu cíli vynaložit. Region totiž oplývá takzvanými rentami, tedy příjmy, které plynou přímo do režimních pokladen. Můžeme sem počítat nerostné suroviny včetně ropy, jejichž výnosy mnohokrát převyšují náklady, nebo třeba zahraniční pomoc, která každoročně putuje ze Spojených států do Egypta a Jordánska za účelem zajištění stability, především pak skrze udržení míru s Izraelem. Na domácí úrovni mohou tyto zdroje vládním garniturám v lepším případě pomoct včas umlčet nespokojené občany výměnou za ekonomické výhody. V horším pomohou zajistit, aby represivní složky zůstaly silné a loajální, schopné potlačit revolty a zastrašit nebo někdy i téměř úplně vymazat opozici. Na regionální úrovni umožňují ropným monarchiím v Zálivu v kritických momentech finančně podpořit spřátelené krále v Maroku nebo Jordánsku, pomocí tanků zastavit revoluci v Bahrajnu nebo posílit kontrarevoluční síly v Egyptě. Není náhodou, že se protestům podařilo nalomit právě autoritářskou vládu v Tunisku, které leží na periferii regionálního soupeření i mezinárodního zájmu a jehož nerostné bohatství se omezuje na malé množství fosfátů.
Většina arabských režimů tak nakonec dokázala masové demonstrace ustát. Některým z nich se to povedlo díky robustnímu bezpečnostnímu aparátu i ekonomickým zdrojům – obojí bylo často štědře podpořeno regionálními velmocemi – i vůli svoje postavení bránit brutálním násilím. Těm ostatním se bouři podařilo „prostě přečkat“. Prostřednictvím omezených reforem, částečného uvolnění politické soutěže, cíleného omezení represe, štvaní jednotlivých skupin proti sobě i strašení násilným chaosem, který propukl v Sýrii, Libyi či o dvě dekády dříve v Alžírsku, zvládly klíčovou část populace přesvědčit, že přinejmenším prozatím jsou lepší volbou než alternativy, a protestnímu hnutí sebrat vítr z plachet.
Požadavky důstojného života dál narážejí na autoritáře
Mnohé arabské autoritářské režimy sice povstání zahájená před více než deseti lety v tuniském vnitrozemí prozatím přestály. Strukturální socioekonomické a politické podmínky, které je rozpoutaly, i poptávka po spravedlnosti a důstojném životě ale region definují nadále. Několikaměsíční protesty proti režimní korupci a nedostatku politických svobod se bez většího zájmu médií objevily na marockém severu v letech 2016 a 2017. O rok později se kvůli rozpočtovým škrtům a snaze o zavedení nových daní vydali ve větších počtech do ulic i Jordánci a Tunisané. V uplynulých dvou letech se pak v reakci na zhoršování ekonomických podmínek, korupci a paralýzu politického procesu definovaného stále stejnými politickými elitami zaplnila náměstí v Alžírsku, Súdánu, Libanonu a Iráku. A konečně ekonomická krize podpořená pandemií rozpoutala novou vlnu demonstrací v Tunisku, Jordánsku a dalších zemích.
Pokud pokračující protesty něco odhalují, pak je to míra, v jaké se nynější stav stal pro mnohé obyvatele regionu neudržitelným. Jenže přetrvávají nejen příčiny protestů, ale i důvody, proč autoritáři dokázali otěže moci udržet. Alžířané vycházeli do ulic pravidelně po více než rok, dokud je loni na jaře nezastavila pandemie. Ale přestože donutili k rezignaci již několik let přesluhujícího prezidenta Butefliku, lehce pozměněná mocenská koalice armády, tajných služeb, velkého byznysu a vnitřního kruhu režimních kádrů, která za jeho vládou stála, se u moci drží dál. Podobně v Libanonu se bezmála rok po svém odstoupení v důsledku masových protestů do premiérského křesla dokázal vrátit Saad Harírí i přesto, že země mezitím prošla bezprecedentním ekonomickým úpadkem a politická třída ztratila důvěru velké části společnosti.
Souhlasíme s Milošem Mendelem, že analýzy, které předpokládaly, že občanská mobilizace na Blízkém východě přinese v krátkém horizontu skutečnou politickou změnu, byly v mnoha případech unáhlené. Hlavní překážky ale vidíme jinde než v důrazu na roli islámu. Náš střízlivý úsudek vychází z pochopení, že změnu způsobu vládnutí a spravedlivější rozdělení zdrojů na Blízkém východě brzdí především regionální a vnitrostátní podmínky autoritářství. To platilo před deseti lety a bohužel to platí i pro současnou manifestaci nespokojenosti, kterou podobně jako tehdy pohání zejména bezútěšná každodenní situace.
Jan Daniel je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů.
Tereza Jermanová působí na Katedře Blízkého východu FF UK a je analytičkou Asociace pro mezinárodní otázky.