Kompenzace pro literáty ukazují bídu celého systému

Od letošního února jsou součástí kompenzačního programu vlády také literáti a literátky. Podoba kompenzace ale odráží to, jak málo český stát současná literatura vlastně zajímá.

Je únor 2021. Ministerstvo kultury do kompenzačního programu COVID–Kultura poprvé za celou dobu pandemie zahrnuje i literární sféru. Díky usilovné práci vedení Asociace spisovatelů se podařilo prosadit myšlenku, že i spisovatelé a spisovatelky mají na kompenzace nárok. Přišli a přicházejí totiž v první řadě o příjmy z autorských čtení, ale v důsledku uzavření knihkupectví také o peníze z knih, kterých by se bez pandemie pravděpodobně prodalo víc.

Nabízí se otázka, jestli nenastal čas nabídnout lidem finanční podporu bez odstrašující byrokracie a mnohdy takřka nesplnitelných podmínek.

Problém je v tom, že celý systém je nastaven velmi exkluzivně. Nárok na kompenzace mají pouze ti spisovatelé a spisovatelky, kteří svou činnost vykonávají na živnostenský list a jimž tvoří minimálně polovinu jejich příjmů. Je jednoznačně dobře, že ve třetím kole programu COVID–Kultura na kompenzace alespoň někteří spisovatelé a spisovatelky dosáhnou. Bude jich ale podle všeho jen velmi málo. Podmínky nastavené ministerstvem kultury totiž vůbec neodpovídají situaci literatury v České republice.

Většina českých spisovatelů a spisovatelek – a dvojnásob to platí konkrétně o básnících a básnířkách – dlouhodobě čelí tomu, že se svou činností neuživí a zpravidla s ní nemohou počítat ani jako s důstojným přivýdělkem. Živnostenský list a s ním spojené náklady jsou tak v kontextu české literatury investicí, která se jednoznačně nevyplatí. Když tváří v tvář pandemii spisovatelé a spisovatelky přicházejí i o to málo, co obvykle mají, systém s jim připomene, že s nimi vlastně nikdy nepočítal.

Tvoří umělci nejlépe hladoví?

Především básníci a básnířky, ale i řada prozaiků a prozaiček, dostávají jak za autorská čtení, tak za vydané knihy honoráře spíš symbolické. Akce, u kterých se s honorářem nepočítá vůbec, nejsou nijak výjimečné. Autoři a autorky jsou tak nuceni živit se něčím jiným, nebo se snažit poskládat různé příležitostné příjmy tak, aby vyšli. I malý zásah do křehkého domečku z karet – například v podobě výpadku příjmů za autorská čtení – pak způsobí, že se celá struktura zhroutí.

V literatuře (a umění vůbec) přitom neplatí, že co si na sebe nevydělá, není dostatečně kvalitní. Dokládá to už samotná nepředvídatelnost kánonu – uměleckou kvalitu ověřuje čas, nikoli komerční úspěšnost díla bezprostředně po jeho vzniku. Ani výrok prezidenta Miloše Zemana z loňského října, že „umělci vytvořili svá nejlepší díla tehdy, když byli hladoví“, úplně neodpovídá realitě. Bez základní existenční jistoty naopak není dost dobře možné skutečně tvořit. Zdaleka přitom nejde jen o peníze jako takové, ale o všeobecnou vstřícnost vůči tvůrčím osobnostem dané kultury, přičemž vzory nemusíme hledat jen v Německu či ve Francii. Pokud například Slovinsko nabízí i bez pandemie umělcům daňové úlevy a Rumunsko členům a členkám tamního ekvivalentu Asociace spisovatelů měsíčně posílá navíc polovinu z jejich důchodu, je v těchto gestech obsaženo také sdělení, že pro danou společnost kultura – a konkrétně i literatura – něco znamená.

Jako Zajíček a Kozelka

Česká média se sice rozplývají nad Amandou Gorman, autorkou inaugurační básně pro amerického prezidenta Joea Bidena, podobná pozornost věnovaná českému básníkovi nebo básnířce je však představitelná jen stěží. Rozhodně ne proto, že by poezie českých autorů a autorek nedosahovala srovnatelných kvalit. Zdejší oficiální instituce, a po jejich vzoru i média, tvůrčí osobnosti (až na pár, stále týchž výjimek) prostě neberou v potaz. Mezi oběma póly jako by panovala vzájemná nedůvěra. Příčina rezervovanosti ze strany autorů a autorek je přitom jasná: jako by nám bylo neustále naznačováno, že jsme spíš na obtíž a že naše dílo není hodno pozornosti. To dokládá například skutečnost, že se na vážně nemocné undergroundové umělce (Pavel Zajíček, Milan Kozelka) pořádají či pořádaly veřejné sbírky, místo aby jim důstojné stáří zabezpečila systematická podpora tvůrců.

Zdaleka ale nejde jen o spisovatele a spisovatelky. Pandemie naplno ukázala, že velká část lidí se v České republice dlouhodobě pohybuje na hraně existenčních možností. Kromě lidí žijících pod hranicí chudoby je řada těch, kteří se pohybují těsně nad ní. Pád do dluhů a exekucí je riziko, které si velká část české společnosti přinejmenším umí velmi živě představit, pokud s ním nemá přímou zkušenost. Kompenzace, které v krizi vláda vyplácí především s důrazem na to, aby někdo náhodou nedostal o nějakou korunu víc, než by si býval skutečně vydělal, působí v situaci, kdy krachuje řada firem a podniků a podstatná část společnosti je psychicky i existenčně na dně, přinejmenším cynicky. Nabízí se otázka, jestli nenastal čas nabídnout lidem finanční podporu bez odstrašující byrokracie a mnohdy takřka nesplnitelných podmínek. Lidem by tak bylo umožněno, aby se mohli tváří v tvář šíření koronaviru chovat skutečně odpovědně. A bez paralýzy z existenční tísně a dluhů se lépe daří i kreativitě ve všech jejích formách.

Autoři jsou spisovatelé.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies