Ilustrace Tomáš Kučerovský
Největším ze všech majetků je krása ženy.
— Friedrich Schiller
U mladých žen nahrazuje krása ducha, u starých duch krásu.
— Charles Louis Montesquieu
Je málo takových žen, aby jejich význam přetrval jejich krásu.
— François de La Rochefoucauld
Dokážu si představit ženy, jejichž zahalení do burky by pro mužský pohled bylo prospěšné.
— Miloš Zeman
Žena je buď krásná, nebo chytrá, prohlásil na nějaké rodinné sešlosti jeden z mých strýců. Bylo mi asi jedenáct a nesouhlasila jsem. Snadno jsem si dovedla představit ženu zároveň krásnou i chytrou. Proč by se to mělo vylučovat? Ujistil mě ale s převahou zralého muže, který se rád podělí o životní moudro s nezkušeným žabcem, že tak to prostě bylo, je a bude. U televize se pak s otcem ještě pobavili o tom, jak je jedna moderátorka politických debat strašně škaredá, ale fakt strašně. Hleděla jsem na ni a připadala mi úplně normální, ale fakt úplně. A narůstala ve mně úzkost z toho, že nevypadat jako Miss Universe znamená být běžným mužem u telky považována za strašně škaredou. Na své jedničky a ocenění ve školních olympiádách už jsem se pak nikdy nedívala stejně jako dřív. Podobné vzpomínky, citáty a úryvky přečtených románů, v nichž se vyskytovaly ženy s pletí bez jediné chybičky a dokonalou křivkou ňader a zad, mi víří hlavou, když poslouchám Sádlo, autorský podcast Ridiny Ahmedové o společenském tlaku na ženský vzhled.
Nepozorný posluchač by si mohl myslet, že podcast je o ženách, které mají nadváhu, a o tom, že jsou šikanované a mají to ve společnosti těžké. A že věc by se třeba vyřešila, kdyby trochu zhubly. Nikoli. Podcast je o ženách všech tvarů a o tom, jak znejišťující až devastující je pro ně pozornost upřená na jejich těla. Imaginárním ideálem krásy jsou totiž neustále poměřovány všechny ženy. Jako bychom neprocházely svými vlastními životy, ale spíš po nekonečném přehlídkovém molu, kde tisíce očí sledují, jak vypadáme.
Když je krásná, nemůže být chytrá
Na počátku devadesátých let vyšla kniha Mýtus krásy, ve které Naomi Wolf vylíčila sílící tlak na ženský vzhled a zužující se kritéria toho, co je za krásu považováno, jako nástroj udržování patriarchátu. Ženská krása je komodita, která může těm, jež ideálu odpovídají, zajistit relativní výhody i v patriarchálním světě. Zprostředkovaně skrze zájem a vztahy s úspěšnými muži mohou urvat svůj podíl na moci a bohatství. Nebo nás alespoň patriarchát touto iluzí krmí. Být krásná se pro ženu stává v patriarchálním světě synonymem úspěchu. Úspěch v jiných oblastech, které se vzhledem nijak nesouvisejí, může být kdykoli stejně poměřován parametry krásy, degradován na kyselé hrozny („Co jiného jí s tímhle ksichtem zbývalo, než se stát vědkyní?“) nebo devalvován prohlášeními typu „vyhrála sice Superstar, ale je široká jak almara“. A nepomůže ani když žena vypadá skvěle. Pak totiž zase hrozí podezření, že cokoli dokázala, stalo se tak přes postel. Když je krásná, nemůže být přece chytrá.
Cílem tohoto textu není zavést zákaz komplimentů o vzhledu ani ženskou krásu zrušit. Jen zkrotit její všeprostupující tendence a vykázat jí nějaké přiměřené místo. Třeba podobné, jako má krása mužská.
Ale nejde zdaleka jen o stavění krásy na vrchol pyramidy ženských ambic. Za nejhorší důsledek mýtu krásy považuji internalizovanou tělesnou nejistotu. Ženská těla jako by ustavičně stála před hodnotící komisí: tahle je fajn, protože se na ní dobře dívá, a tahle ať zaleze. Zdaleka nejde jen o situace, kdy by to snad mělo ještě jakýs takýs smysl, třeba soutěže krásy. Ženská těla jsou souzena, kdykoli je žena veřejně vidět. Útoky na vzhled se aktivují prakticky vždy, když žena mluví o něčem kontroverzním. Tak jsme si kupříkladu s kolegyní antropoložkou mohly pod článkem o výzkumu vzdělávání dětí migrantů přečíst: „Co je to za obludy, nežádám, aby každá vědkyně byla modelka, ale snad alespoň dodržovat nějakou základní hygienu. Hřeben, mýdlo.“ Když chcete jako žena hovořit o tématech, jako je feminismus, rovné příležitosti či sexuální obtěžování, skoro to vypadá, že zásadnější než jakékoli argumenty je to, kdo by s vámi spal a kdo nespal. Přitom je v zásadě irelevantní, jak doopravdy vypadáte. Body shaming, tedy šikanu a urážky mířící na vzhled, zažívají vypracované sportovkyně, štíhlé modelky i obletované herečky. Je to zbraň určená k ponížení.
Problém nejsou jen negativní komentáře, ale i ty pozitivní, které mají ženy zdánlivě ocenit. Ať už je to pokřikování na ulici (fakt pěknej zadek, můžu si sáhnout?) nebo komentáře týkající se vzhledu tam, kde o vzhled nejde. Nedávno jsem si pod pozvánkou na rozhlasový pořad jedné flétnistky přečetla „pochvalný“ komentář: „Tvl, todle hraje na flétnu, jo… doufám, že bude i videozáznam.“ Měl to být asi kompliment. Jenže říká: „Seš pěkná („todle“ je pěkný), ukaž kozy, zbytek mě nezajímá.“ Jasně, že to můžete odbýt s tím, že jde o nějakého frustráta, jenže tahle optika je téměř všudypřítomná.
Slast se nepodřizuje diktátu norem
Patriarchální vzhledová komise bez přestávky soudí a ženy si uvědomují, že v každém momentu, kdy jsou vidět, jsou podrobovány nekompromisní inkvizici. Ale ani pokud zrovna odpovídáte mýtu krásy, klid vám to nepřinese. Třeba už proto, že tělo se neustále mění. Prochází nemocemi, rodí děti, zraje a stárne. Teď jsme tě ještě uznali za šukatelnou, ale příště už možná budeš stará. Oblíbený románový obrat „uvadající krása“ vzbuzuje lítost a škodolibé pohrdání. Ženy stejně jako muži s věkem získávají zkušenosti, majetek i postavení, ale sílu, kterou by z toho měly brát, podrývá konstantní znejišťování a ponižování, kterého se ženskému tělu s postupujícím věkem dostává.
Ženy jsou tlakem na vzhled redukovány na předmět, na „to“, co má hodnotu jako nějaké pěkná věc. „Vyměňte starou za novou,“ vtipkovala svého času dvojsmyslně jedna reklama na auta. Zpředmětňování žen je součástí jejich dehumanizace. Těžko můžou mít ženy respekt a žádat rovnost, když jsou poměřovány stejným metrem jako vozidlo. A na místo nějaké radikální akce, která by tuto degradaci zastavila, se mnohé z nás trápí hladem nebo výčitkami svědomí, že dost nehladověly, vydávají nemalé části svých příjmů v úsilí dosáhnout pleti bez jediné chybičky a zpomalit proces „uvadající“ krásy, ve strachu, že budou vyměněny za nové.
Pierre Bourdieu to označil za somatizaci nadvlády. Biologická těla absorbují androcentrické vidění světa a ženy samy internalizují nekompromisního dozorce vlastních tělesných proporcí, křivek a záhybů kůže, neboť akceptovaly, že je to kompas určující jejich hodnotu. Tato somatizace patriarchátu nevychází z přirozené odlišnosti mužských a ženských těl a z rozdílů v jejich spontánní erotické touze. Ostatně samy ženy v pořadu Sádlo vypovídaly o tom, že neměly problém najít si sexuálního partnera.
Jejich příběhy o partnerských vztazích se různí. Některé žijí ve spokojených vztazích, v nichž jsou pro své partnery přitažlivými královnami a svůj vzhled řeší jako problém pouze ony samy. Jiné zažily ponižování, urážky nebo situaci, kdy sexuální partner, kterého jejich tělo vzrušovalo, nebyl ochoten jít do vztahu veřejně, protože by partnerku neodpovídající ideálu považoval za vlastní selhání. „Když jsem v posteli, řeším to, co se tam dělá. Nejsem typ člověka, co by zkoumal, jak vypadá a jestli mu někde něco visí. Zaplať pánbůh za to, že moji partneři to taky nikdy neřešili. Až na jednoho, který mi vytiskl cvičení pro zpevnění zadku. Tak jsem mu jako protidárek vytiskla reklamu na zvětšení penisu, a bylo to,“ prezentuje svůj sebevědomý postoj k roli svého těla v sexualitě jedna z žen v druhém dílu. Podle mýtu krásy jsou jen krásné ženy přitažlivé a hodné sexu. V realitě se naštěstí erotické touhy a slast nepodřizují logice reklam na nové automobily. Kéž bychom byli schopni víc věřit vlastním požitkům.
Androcentrické vidění světa připisuje hodnotu mužskému charismatu, postavení a bohatství, u žen zase krásnému tělu. Jeho cílem je zvnitřnění vlastní sebenenávisti a sebepohrdání, která má ženy přimět akceptovat postavení „slabšího“ pohlaví. Z těch krásných udělat své komplice, věčně nervózní, že přijdou o své výsadní postavení, z těch druhých ty, kterými se pohrdá a na jejichž účet se bavíme.
Opravdová revolta
Podcast Sádlo ale není jen o útocích na ženská těla. Jeho smyslem je postavit se téhle patriarchální krutosti a hledat cesty k přijetí vlastních těl. Nevnímám ho ale jen jako nějakou individuální terapii. Tím, že otevřeně a veřejně mluví o tématu ženské krásy a „ošklivosti“, je hluboce politický. Jedna z mluvčích ve čtvrtém díle říká: „Být tlustá a nestydět se za to je opravdový punk. Je to strašně protisystémový a protispolečenský. Skoro nikdo to neskousne. To je horší než mít číro a zelený vlasy. Mně připadá společensky přijatelnější šňupat na záchodě koks, než být tlustá.“
To je přesně ono. Zamilovat se do svých těl a přijmout je se vším sádlem, vráskami, neladnými křivkami a vadnou pletí je naprosto zásadní feministický počin, který bude mít pro patriarchát fatálnější důsledky než kvóty pro ženy v politice. Z nejistých žen se totiž stanou sebevědomé osobnosti, nad kterými komentáře o jejich vzhledu, negativní ani pozitivní, nebudou mít žádnou moc, nebudou je manipulovat k mentalitě poddaných. Nevykládejte si to špatně. Tohle není oslava obezity. Přijímat a milovat můžeme i to, co bychom z nějakého dobrého důvodu chtěli změnit, kultivovat nebo zdokonalovat. Třeba město, ve kterém žijeme, svoje děti nebo svou práci. Cílem tohoto textu není ani zavést zákaz komplimentů o vzhledu. Ty ať se dějí ve sféře navazování erotických vztahů. Není to ani snaha ženskou krásu zrušit. Jen zkrotit její všeprostupující tendence a vykázat jí nějaké přiměřené místo. Třeba podobné, jako má krása mužská. Ta taky hraje svou roli, ale rámec toho, co je mužská krása, je mnohem širší, a kritéria fyzické mužské krásy nejsou tak přísná, aby měla vliv na to, jak jsou hodnoceny mužské činy a výsledky.
V době pandemie je Sádlo skutečně skvělou inspirací pro feministickou akci, se kterou můžeme všichni začít v teple svého domova (v kuchyni, v koupelně, v obýváku i v ložnici). Kdokoli to s dekonstrukcí patriarchální hegemonie myslí vážně, ať zkusí vnímat své tělo jako úžasné a zamilovat si ho.
Autorka je socioložka. Působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.