Covidové obětování lidských životů ekonomice: v čem se vlastně lišíme od Aztéků?

Vláda technokratických ekonomů se přežila a ukázala svou krvavou iracionalitu. Potřebujeme feministickou revoluci.

V dlouhých dějinách náboženských představ je asi těžké najít jednu konkrétní nejkrvavější a nejstrašlivější. Celkem přesvědčivým kandidátem je ale sluneční kult Aztéků. Víra, že sluneční bůh si vyžaduje lidské oběti, kterým je třeba zaživa vytrhnout srdce, aby znovu vyšlo slunce a nezastavil se vesmírný koloběh energie, měl otřesné následky: tisíce brutálně zavražděných lidských obětí.

Je snadné kroutit hlavou nad něčím tak omezeným, absurdním a strašlivým. Ale nutí to také k zamyšlení: co bychom dělali na místě Aztéků my? Kdybychom skutečně, skálopevně věřili, že bez lidských obětí nevyjde druhého dne slunce, svět se zastaví nebo přestane existovat…

Dlouho jsem žil v představě, že naše společnost je té aztécké zcela vzdálena, že s ní nemáme nic společného. Dění kolem epidemie koronaviru mě v tom dost znejišťuje. Jsme ochotni obětovat tisíce lidí jen proto, aby se ani na chvíli nezastavily továrny. Naše krutá božstva se nejmenují Huitzilopochtli nebo Tlaloc, ale HDP, ekonomika a dodavatelsko-odběratelské řetězce. Zasáhnout jakkoli do jednání těchto nadpřirozených bytostí by přineslo katastrofy tak nedozírných následků, že jim raději musíme obětovat lidské životy po desítkách denně, v takovém tempu, že během roku zemřelo již dvacet tisíc našich spoluobčanů a v poměru počtu mrtvých k počtu obyvatel jsme už dosáhli světového prvenství. Aby ne.

Slabší přidusit

Dění kolem pandemie covid-19 začalo v Česku příznačně: článkem dvou ekonomů, bývalých guvernérů České národní banky Mojmíra Hampla a Zdeňka Tůmy, kteří přepočítávali lidský život na peníze a stěžovali si, že je hodnocen zbytečně vysoko. Nebyl to nahodilý úlet. Šlo o vyjádření světonázoru ekonomů ve vysokých funkcích, lidí, jako je předseda Svazu průmyslu a obchodu Jaroslav Hanák, prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý, premiér Andrej Babiš či vicepremiér Karel Havlíček. I dnes je pro ně nemyslitelné pozastavení práce v továrnách, ač by nestálo víc, než kolik vyhodili oknem při nespravedlivé daňové reformě, která dá více peněz těm, kdo víc vydělávají. Lobbista velkých zaměstnavatelů Dlouhý řekl ještě před měsícem, že bychom měli za měsíc (tedy zhruba nyní) rozvolnit i bez ohledu na to, že přibude nemocných, a tedy mrtvých. Home office tehdy pohrdavě prohlásil za „dovolenou občas přerušovanou prací“, čímž dal dostatečně najevo, proč čeští zaměstnavatelé neumějí využívat v řadě sektorů jeden z nejspolehlivějších prostředků, jak snížit počty nakažených. Čeští zaměstnavatelé se tím také přiznali k zarážející neschopnosti organizovat práci v situaci, kdy nad svými zaměstnanci nemohou osobně stát jako drábové.

I když teď vidíme, že k hlavnímu přenosu dochází na pracovištích, omezení se týkají všeho, jen ne jich. Že by se jakkoli sáhlo na provoz a zisky jejich zaměstnavatelů? To je nepředstavitelné, to by druhý den slunce nevyšlo…

Když se v září diskutovalo o uzavření škol, přišla socioložka Tereza Stöckelová s užitečnou metaforou rozpočtu: tak jako při státním rozpočtu přiděluje společnost na základě politicky vyjádřených priorit nedostatkové zdroje v podobě peněz, tak se i dnes stal nedostatkovým zdrojem osobní kontakt. Je nutné ho některým skupinám omezovat a jiným přidělovat, mělo by se to ale dít na základě jasných, výslovně formulovaných priorit, opřených o nějakou vizi společnosti. Problém není samo zavření škol, v určité situaci je možná nutné. Problém je neschopnost vážit a rozpočtovat.

Výzva ke covidovému rozpočtování zůstala oslyšena. Postupovalo se přesně opačně: tam, kde se dalo snadno zavírat, jako třeba ve školách či maloobchodech, se prostě plošně zavíralo. Tam, kde existovala silná lobby, jako v průmyslu, na opatření nedošlo. I když teď vidíme, že k hlavnímu přenosu dochází na pracovištích, omezení se týkají všeho, jen ne jich. Představa, že lidé budou chodit „jen do práce a z práce domů“ odráží určitou představu o společnosti: o společnosti poslušných a disciplinovaných průmyslových robotů. Že by se jakkoli sáhlo na provoz a zisky jejich zaměstnavatelů? To je nepředstavitelné, to by druhý den slunce nevyšlo…

Výzva k feministické revoluci

K pandemickému rozpočtování nedošlo. A tak se všichni dohromady skládáme na zisky průmyslu. Dětem lze jen tak škrtem pera zrušit výuku bez ohledu na ztrátu dětských kontaktů, kvalitu vzdělání a na zátěž pro rodiče. To vše jsou prý jejich soukromé problémy. Zavřít lze menší obchody a provozy. Kultura a sport jsou zbytné. Ale továrny musí jet.

Přitom je to přesně naopak. Pokud je situace natolik vážná, že si vyžaduje uzavření škol a zásadní omezení pohybu (patrně taková opravdu je), pak je třeba především uzavřít pracoviště. Společnost pak zároveň musí otevírat podle svých priorit a rozhodnout: skutečně je třeba otevřít montovny dřív než školy?

Covidová krize, jak už mnohokrát a bezvýsledně zaznělo, dopadá v průměru mnohem více na ženy než na muže. Dopadá na profese spojené s péčí, které jsou dlouhodobě podhodnocené a nyní neuvěřitelně přetížené. Učitelé (tedy nejčastěji učitelky) se musí učit zcela nové pojetí své profese. Zdravotní sestry čelí soustavnému přetěžování a totální bezohlednosti ze strany popíračů nemoci a mnohdy také architektů opatření. Výpadek škol dopadá na rodiny, a v nich nejčastěji na ženy. Škrtnutí třiceti až čtyřiceti hodin týdně, které děti tráví ve škole a jejich rodiče mezitím mohou pracovat, se bere jako samozřejmost – dopadá opět většinou víc na matky než na otce.

Naopak moc mají v této chvíli krize převážně muži, a to určité druhy mužů – jsou spojení buď s obrazem odborné kompetence (Prymula, Blatný), nebo produktivní práce (Babiš, Havlíček, Dlouhý, Hanák). Tuto produktivní práci pohříchu pouze ovládají a vykořisťují, jsou politickými lobbisty a profitéry z robotáren, v nichž musí robotovat někdo jiný. V některých případech to jsou také lidé veřejně ventilující úchylné fantazie o násilí vůči mladým lidem.

Nedávno zesnulý historický sociolog Immanuel Wallerstein zdůraznil podobně jako marxistická feministka Silvia Federici a řada dalších feministických autorek, že kapitalismus stojí na důrazu na produktivní práci a na znehodnocení práce v oblasti společenské reprodukce, tedy zejména péče. Pandemie dost drasticky připomněla, jak je tato oblast práce důležitá. Když vidíme úpornost, s jakou samozvaní představitelé produktivní práce lpí na neuzavírání hlavních semenišť nemoci, zdá se být jasné, že pandemii neporazíme bez toho, abychom se zbavili nadvlády stárnoucích mužů – inženýrů, představitelů technokratického rozumu a kultu produktivní práce. Jinými slovy, neporazíme ji bez feministické revoluce, která kromě spravedlivého podílu na produktivní a reproduktivní práci dosáhne také společenského přehodnocení těchto prací, ať už je vykonávají ženy nebo muži.

Autor je politolog a novinář.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies