Terapie v online prostředí přinesla nový druh spojení. Nechala zmizet tělo a změnila kontakt

Online terapie nemusí znamenat jen nervozitu kvůli špatnému spojení. Virtuální prostředí nás vede k novým způsobům pozornosti.

Do začátku setkání zbývají čtyři minuty. Jdu pro hrnek s čajem a zavírám za sebou dveře. Připojuju sluchátka a zapínám aplikaci pro videohovory. Ještě jednou procházím poznámky z minulého setkání, pak volám.

Vedle online výuky a práce z domova je psychoterapie další oblastí, v níž se mezilidská setkání přesunula do online prostředí. V tomto případě se ale skrze sluchátka a webkamery přenáší to, co je běžně určeno jen pro ty nejbližší a někdy pouze pro terapeuta. Po roce setkávání před obrazovkou se zdá, že i virtuální kontakt může zprostředkovat intimitu a pocit blízkosti. Má ale svá specifika a občas vede k nečekaným zjištěním a vhledům. Jak na straně klienta, tak i terapeuta. Spojení přes webkameru vede k prozkoumávání a zjišťování, co funguje a jak spolu můžeme co nejpohodlněji strávit hodinu a nepřerušit rozběhnuté terapeutické procesy.

Absence hmoty, tělesné schránky druhého člověka, vytváří až nadpřirozený, psychotický pocit, kdy komunikujeme s hlavou vznášející se na obrazovce, navíc v nepřirozené blízkosti.

Setkání s klienty většinou zahajujeme kontrolou spojení: Slyšíme se? Vidíme se? Naše spojení je za nových podmínek potřeba více ověřovat a kontrolovat, jestli o sobě stále víme. Setkání se totiž občas přeruší. V online terapii časté „Nějak se mi sekáte“ nebo „Teď jste mi vypadl/a“ by mohlo i v normálním světě znamenat neporozumění. Online prostředí nás ale vede k větší pozornosti, kterou věnujeme nejen technické kvalitě spojení.

Možnosti kontaktu

V kontextu gestalt psychoterapie je právě kontakt ústředním, stále se opakujícím tématem. Jak kontakt se sebou samým, tak s ostatními, okolním světem, a jeho kvalita. V terapii se často zabýváme právě různými typy narušení kontaktu a jejich příčinami. Přenesení osobního setkání do online modu je pro práci se vztahem a kontaktem zásadní změnou. Zdá se, jako by najednou byl snadněji pozorovatelný a mnohem konkrétnější. Nucená vzdálenost a omezení našich setkání tak paradoxně vede k tomu, abychom se učili nové způsoby, jak se navzájem slyšet a vidět – a to nejen doslova.

Otázka, již užívání různých aplikací celkem pochopitelně vyvolává, se týká důvěry a důvěrnosti. Nejde pouze o to, který program má lepší zabezpečení, ale také o to, co se děje za monitorem, mimo dosah webkamery. Ne každý je v situaci, kdy si může dovolit ze svého domova probírat intimní věci, týkající se třeba potíží ve vztahu s příbuznými – protože právě ti se pohybují někde za dveřmi, případně ani neexistuje možnost se před nimi zavřít. Může ale nastat i opačná situace, například kdy až na konci sezení terapeut zjistí, že po celou dobu byl s klientkou v místnosti i její manžel. Nezvaní hosté se mohou objevit i v zoomových terapeutických místnostech při špatném nastavení zabezpečení.

Blízká setkání online 

Díky online setkáním se i přes fyzickou vzdálenost otevírá nová možnost nahlédnout do úzkého výseku soukromí toho druhého – ať už se jedná o klienta nebo terapeuta. I nepatrný detail, jako je cvrlikání ptáků v pauze v našem rozhovoru, vytváří různé fantazie: Kde se vlastně druhý člověk nachází a co má pod okny? Seznamuji se taky s domácími zvířaty svých klientů a oni někdy v pozadí slyší chrápání mého psa. Cestuji s nimi na místa jejich dovolených nebo studijních cest, slyším zvuky okolí jejich domovů, oni si zase všimnou, když změním obraz na zdi. Je tohle způsob, jak prohlubovat intimitu v terapeutickém vztahu? Myslím, že rozhodně ano. Jde jen o jiný druh blízkosti, než ten, na který jsme byli zvyklí, tedy ten, co zažíváme, když jsme spolu zavření v jedné terapeutické pracovně. Jeden z kolegů terapeutů mi popisoval zážitek blízkosti a větší intimity, když poslouchá hlas klienta ve sluchátkách. Jako by byl úplně vedle něj. I pro mě někdy zvuk a tón hlasu ve sluchátkách vytváří téměř ASMR efekt. Tedy příjemný pocit, který vyvolávají specifické sluchové podněty, jako například šeptání.

Další kolegové popisují tendenci vynahrazovat vzdálenost mluvením – zřejmě se tím snažíme kompenzovat nepřítomnost toho druhého a sami se vyrovnávat s faktem, že spolu nejsme v jedné místnosti. Jako by měla řeč vyplnit tu prostorovou bariéru. Zpočátku mi trvalo zvyknout si na trochu jiný rytmus setkání a rozhovorů. Moje obvyklé skákání do řeči nebo přerušování otázkami teď musí vydržet do pauzy nebo nádechu, kdy je na sekundu ticho. Tendenci vyplňovat prostor setkání slovy a nutkavým mluvením ale postupem roku a lockdownů vystřídaly i delší momenty ticha, kdy můžeme jen oba nebo obě sdílet společný čas a virtuální prostor.

Bohužel, ne pro každého je online terapie příjemná a možná. Každý není připraven sdílet některé věci online, a to z různých osobních důvodů, které jsou naprosto pochopitelné. Může to být například potřeba oddělit potíže, které patří do terapie, od svého životního prostoru – prostě ho „nezanášet“ tím těžkým, co by za normálních okolností mohlo a mělo zůstat za dveřmi terapeutické místnosti.

Terapie na dálku

Rozšíření péče o duševní zdraví do online prostředí ale není ničím novým. Přesto se okolo provozování psychoterapie osobně nebo online současně s pandemií rozhořela živá a stále nekončící diskuse v odborných kruzích. Ta se vede mezi klinickými a zdravotnickými psychology a psychology pracujícími soukromě. Prostředí pro online terapii se přitom vyvíjelo vlastně už dlouho. Už dávno před pandemií totiž začínaly vznikat například aplikace na trénování kognitivních funkcí nebo na zaznamenávání nálady v průběhu dne, které jsou přístupné zdarma a dají se stáhnout do mobilu. Nikdo ale asi nečekal, že hromadný přesun psychoterapeutických setkání na internet nastane tak brzy a v tak velké míře.

I v České republice se již delší dobu rozvíjejí iniciativy vyvíjející aplikace na podporu duševního zdraví, koučování nebo online psychologické pomoci. U nás je známá například aplikace Nepanikař, s níž se uživatel může naučit jednoduché techniky kognitivně-behaviorální terapie, kterou mu pomohou při akutní úzkosti nebo panické atace. Kromě toho se zde dozví, kdy je už vhodné vyhledat odbornou pomoc psychiatra nebo jak vypadá první sezení u psychologa. Dalším projektem je například iniciativa delamcomuzu.cz, která propojuje zájemce o terapii s odborníky, a navíc nabízí i supervizi pro pracovníky v první linii, kteří jsou momentálně pod extrémním tlakem. Dlouhodobě se duševním zdravím v online prostoru zabývá rovněž projekt Nevypusť duši, který momentálně připravuje například programy pro středoškoláky a učitele.

Přesun aktivit, jejichž základem je osobní setkávání lidí, do online prostředí s sebou nese i různé nové problémy. Jedním z nich je třeba taková ta zvláštní únava, kterou zažil asi každý, kdo někdy strávil několik hodin při online rozhovorech. Dnes už pro ni existuje i pojmenování, „zoom fatigue“ (zoomová únava). Výzkumně se jí zabýval tým profesora Jeremyho Bailensona ze Stanfordovy univerzity, který identifikoval její čtyři hlavní příčiny. Tou první je sledování několika tváří na obrazovce současně, což se při osobním setkání nestane, protože během něj se zaměřujeme vždy pouze na jednu osobu. Dále je to nezvyklá blízkost, v níž vidíme tváře na obrazovce – za normálních okolností se do takovéto blízkosti dostanou pouze tváře těch nejbližších. Dále k zoomové únavě přispívá také konstantní přetížení neverbálními podněty (mimika, pohyby, držení těla…), které přijímáme od ostatních, ale zároveň sami vysíláme a díky webkameře ihned vidíme na vlastním obličeji. Neustálý pohled na sebe sama je také dalším zátěžovým a dosud nejméně prozkoumaným aspektem online setkání. Jde o něco zcela nového, pro co v běžném životě nemáme přirovnání – při osobním jednání obvykle nemáme před sebou zrcadlo.

Jak to cítíte v těle

Co ale v rámci online terapie zcela chybí, je tělo. Absence hmoty, tělesné schránky druhého člověka, vytváří až nadpřirozený, psychotický pocit, kdy komunikujeme s hlavou vznášející se na obrazovce, navíc v nepřirozené blízkosti. Po roce pandemických opatření už se to ale zdá čím dál normálnější. Přesto stále postrádám potřesení rukou, pozvání do místnosti, zvuk usazování se, sundávání kabátu nebo vůni parfému. Sezení bez toho najednou začíná až příliš brzy, jakoby bez úvodu. Zcela novým zážitkem je ale to, když je člověk při online hovoru najednou vzhůru nohama, například proto, že je potřeba dát přístroj do nabíječky.

V rámci gestalt psychoterapie i dalších terapeutických přístupů je pozornost často věnovaná tělesnému prožívání. Často se ptáme právě na spojení pocitů a fyzického těla, nebo zda se něco s tělem děje, když mluvíme právě o tom konkrétním tématu. Nemyslím si, že takové práci by online terapie bránila, možná právě naopak – je o to důležitější tělesnou stránku nevynechávat. V době, kdy mnoho lidí tráví celé dny u obrazovky v jedné místnosti, se snadno může stát, že s tělem ztratíme kontakt. Připomene se pak samo například bolestí zad po několika hodinách před monitorem.

Přesedávám si na židli a znovu si připomínám, že příště si musím něčím podložit počítač. V rohu obrazovky vidím, že už se blíží padesátá minuta. Pomalu se blížíme ke konci sezení a loučíme se. To, co by mě na konci osobního setkání nenapadlo udělat, je najednou novou normou, máváme si. Po roce s online terapií jsem si uvědomila, že není něčím méně intenzivním než osobní setkávání, ale že naopak může přinést i nové věci do terapeutického procesu. Online sezení nejsou náhražkou těch osobních, mají svůj význam. Paradoxně tím, že jsme od sebe dál, máme možnost se naučit nové způsoby, jak budovat blízkost a intimitu.

Autorka je psycholožka.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies