V soutěžích krásy prohráváme všechny 

I v roce 2021 si soutěže krásy po celém světě udržují právo na existenci. Většinu naší společnosti, zdá se, neirituje obraz dívek svlečených do bikin, čekajících v řadě na hodnocení a evaluaci převážně mužských porotců. 

Objektivizace ženských těl je praxe stará jako patriarchát sám. Systém, ve kterém momentálně žijeme, je postaven (a současně udržován) předpokladem, že jednou ze základních funkcí ženy je její fyzická atraktivita, která je samozřejmě definovaná primárně muži. Už od raného věku vychováváme mladé dívky k tomu, aby se „líbily“ chlapcům, a co víc, tvrdíme jim, že je to jejich primární role v tomto světě. Učíme dívky a ženy, že se nerodí s přirozeným právem autonomně existovat, ale že si své místo ve společnosti musí vydobýt tak, že se naučí plnit požadavky mužů. Tyto požadavky jsou samozřejmě současně reprodukovány prostřednictvím našich zvyků, hodnot, tradic, populární kultury nebo módního a kosmetického průmyslu. Skrze tyto struktury vytváříme ideál krásy, který je jasně ohraničený tak, aby každá jedna dívka věděla, k čemu v životě aspirovat. Vedlejším efektem této praxe je to, že stavíme ženy proti sobě a nutíme je spolu soutěžit. Učíme dívky, že jiné ženy jsou jejich sokyně, nejen v honbě za mužskou pozorností, ale primárně na cestě k tomuto vysněnému fyzickému ideálu, který na ně kouká ze všech koutů naší společnosti. Soutěže krásy jsou jen jedním ozubeným kolečkem této mašinérie – objektivizace ženských těl –, ale i tak si zaslouží naši pozornost.

Zvyky a fenomény, jako jsou například soutěže krásy, v naší společnosti protežují jeden konkrétní ideál lidského těla, který absolutně nekoreluje se světem, ve kterém žijeme.

Objektivizace ženských těl je právem často probíraným tématem. Je to totiž zkušenost, se kterou se denně potýká každá žena a dívka. Ať už se jedná o pohvizdování na ulici, úlisné komentáře na sociálních sítí, fetišizaci mládí, sexistické reklamy či stereotypizaci v populární kultuře. Je to představa, že se ženy vyskytují na světě primárně pro mužské potěšení, a jsou tedy do jisté míry objektem pro mužskou potěchu či sexuální uspokojení. I soutěže krásy jsou primárně vystavěny na této premise. Seřadit ženy do lajny, obléct je do plavek a ohodnotit na základě kritérií, jež jsou stanoveny podle toho, do jaké míry naplňují západní ideál krásy. Můžeme si nalhávat, že jsou tyto soutěže současně závislé na komunikačních dovednostech soutěžících, talentu či možnosti získat vysokoškolská stipendia (Miss America například), ale to je hodně pomýlená idea. Soutěže krásy jsou jedním z nástrojů patriarchální společnosti, ve které je na ženy často nahlíženo jako na objekty tiše čekající na vnější evaluaci a předpokládá se, že jejich hodnota a samotná existence v této společnosti jsou podmíněny fyzickým vzhledem a přitažlivostí, které jsou samozřejmě definovány právě touto společností, která určuje „pravidla hry“.

Nejde jen o fyzický aspekt 

Objektivizace žen nemá ale jen fyzický aspekt. Mnozí autoři a autorky se shodují, že také ženská existence jako taková je objektivizována, že žena je tedy objektem spíše než subjektem. Je v závislém vztahu k muži, odmala vedena k tomu, že její existence je podmíněná vnější validací. Přemýšlejte! Po staletí byla žena závislá nejdříve na otci, aby pak automaticky přešla do vlastnictví manžela. A v tomto případě není pojem „vlastnictví“ nadsazený, žena byla skutečně dle zákona vlastnictvím muže, sama o sobě neměla víceméně žádná práva: ekonomická, sociální ani před zákonem. Žena nedisponovala žádnými způsoby, jak existovat ve světě autonomně, nezávisle. Jak si vydělat na živobytí. Jak mít kontrolu nad vlastním tělem. Jak se vzdělat. Byla čistě odkázána na rozhodování a vůli muže. V takovém případě jedinec ztrácí svou subjektivitu: možnost se rozhodovat ve světě a sám definovat svůj osud. Mnohé prvky tohoto zacházení bohužel v naší společnosti přetrvávají. Ani dnes není normalizováno vídat ženy v mocenských pozicích, v nichž probíhá rozhodování o světě, ve kterém žijeme: o politice, kultuře, vzdělávání a formování vědění. Ženství je velice často asociováno s pasivitou, emocionálností, tichostí a „ctností“. Mladé dívky jsou často vychovávány, aby se chovaly jako „dámy“, což v překladu znamená držet pusu a krok. A v neposlední řadě je to zvyk posuzovat ženy na základě jejich fyzického vzhledu.

Součástí tohoto problému je jeden zásadní paradox, který v sobě objektivizace inherentně nese. Žena je vnímána jako sexuální objekt či symbol, ale sama je považována za bytost, která sex nepožaduje. Ideální žena by měla být oboje: sexy i cudná. Součástí přijímacích kritérií v mnohých soutěžích krásy je například požadavek, aby soutěžící nebyla nikdy provdaná nebo těhotná. Jako by žena ztrácela na sexuální přitažlivosti v momentu, kdyby si sex sama nárokovala. Z tohoto předpokladu pramení spousta stereotypů: tabuizace ženského orgasmu a plošně prožitku ze sexu, předpoklad, že muži mají větší sexuální apetit než ženy, že ženská hodnota se sexem snižuje, kdežto mužská hodnota ve společnosti se sexuální aktivitou roste.

V reakci na německou soutěž krásy, která se letos velice vymykala tradiční představě této události, 10. března napsal Václav Klaus ml. na svém facebookovém profilu: „V Německu mají novou Miss. Soutěžily ženy s různými traumaty, nemocemi a se zdravým politickým názorem. V porotě byl jen jeden muž (LGBT aktivista). Více snad ve videu. ‚Pokrok nezastavíš.‘ Mělo by to být i třeba v MMA, že nastoupí pán s atrofií svalstva proti pánovi, co byl v mládí šikanovanej, a nebude se soutěžit v síle, rychlosti, technice a tvrdosti, ale ve správném názoru na násilí.“ Největší pohoršení zřejmě vzbudil fakt, že soutěž letos vyhrála třiatřicetiletá matka dvou dětí. Rozhořčení nad letošní Miss Germany rezonovalo na více místech českého veřejného prostoru: promenáda v plavkách se letos nekonala, a naopak byla soutěž demonstrací inkluze a diverzity. Fakt, že zrovna toto lidi pobuřuje, mluví za vše.

Mnoho povyku pro nic

Ve veřejném prostoru neustále slýcháme názor, že feminismus v 21. století již nepotřebujeme. Rovnost přece je! Ženy volí, pracují, rozvádí se. Co víc si přát! Ten, kdo tomu skutečně věří, nevěnuje statu quo dostatek kritické pozornosti. Je nutné podotknout, že teprve přibližně před sto lety si první ženy vybojovaly volební právo. Nejzákladnější občanské právo. Teprve v první dekádě minulého století bylo ženám „povoleno“ stát se plnohodnotnými občany. A to jen v některých částech západního světa – například ve Švýcarsku získaly ženy volební právo až v sedmdesátých letech 20. století (a to jen v některých kantonech). Pokud se tedy teprve před sto lety začala normalizovat myšlenka žen-voliček, je naivní se domnívat, že ostatní strukturální formy oprese se nějak zázračně napravily samy. V současnosti se zatím jen houpeme na špičce ledovce.

V 21. století potřebujeme feminismus stejně jako dříve, ne-li víc. Během prvních třech vln feminismu byl cíl jasný a nespravedlnosti zcela očividné: rovnoprávnost před soudy, na pracovním trhu, v oblasti volebního práva či reprodukce. Třetí vlna debatu ohledně feminismu obohatila ještě více tlakem na inkorporaci otázky rasy, etnika, LGBTQ komunity (dnes už LGBTQIA+ komunity) a plošně předpokladu, že neexistuje unitární ženská zkušenost. Vůči těmto požadavkům se vzedmula obrovská vlna odporu a nevole a do dnešního dne nebyly naplněny. Pravda je, že v současnosti se musíme dívat mnohem pozorněji, abychom detekovali překážky zakotvené v naší společnosti, které zabraňují rovnoprávnosti pohlaví (a také tomu, abychom otázku genderu propojili s otázkou rasy a sociálního statusu). Potýkáme se totiž s mnohem hlouběji zakořeněnými problémy, které jsou často součástí naší kultury, zvyků a tradic, prostě součástí toho, „jak to chodí“ a „jak je to přirozené“.

Ideál, který se světem kolem nás nekoreluje

Zvyky a fenomény, jako jsou například soutěže krásy, v naší společnosti protežují jeden konkrétní ideál lidského těla, který absolutně nekoreluje se světem, ve kterém žijeme. Ten je totiž plný diverzity, odlišnosti, barev a tvarů. Celá naše západní společnost se upíná k představě, jak by měla vypadat „ideální“ žena, a tato představa je velice jasně ohraničená a udržovaná skrze média, populární kulturu a reklamu. Současně je tato představa krásy a normy lidského těla expandována i mimo západní svět. Westernizace krásy. Navíc tu máme všudypřítomný kosmetický a módní průmysl, které tento ideál nejen vehementně propagují, ale především profitují z toho, že ženy po celém světě se jej snaží naprosto neodůvodněně naplnit. A jakoby mimoděk poskytují nástroje, které ženám mají k tomuto cíli údajně dopomoct. Je naprosto zásadní si uvědomit, že tento přednastavený ideál západní krásy, kterému ale neodpovídá většina této planety, je extrémně škodlivý, sexistický, rasistický a vzbuzuje nezdravý vztah k lidskému tělu i v obecnější rovině.

Co s tím? Neexistuje samozřejmě žádné jednoduché řešení. Progres je patrný, ale je velice pomalý. Příliš pomalu si naše společnost zvyká na to, že by se muži měli dělit o své místo na slunci. Jednou ze základních věcí, která se musí změnit, je právě objektivizace žen a ženských těl. Jedině v momentu, kdy ženská existence ve veřejném prostoru nebude podmíněna jejich ochotou potěšit či uspokojit muže a kdy ženy nebudou vnímány jako méně hodnotné lidské bytosti, protože je jim odpírána lidská komplexnost a subjektivita, jedině pak může započít skutečná náprava škod a cesta k rovnoprávnosti.

Autorka je interní doktorandka na Katedře mezinárodních vztahů FSV UK.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies