Foto Michael23, Urban Zintel, Creative Commons, CC BY-SA 4.0
Němečtí Zelení vyslali svou spolupředsedkyni Annalenu Baerbock do boje o kancléřské křeslo, které po šestnácti letech opustí Angela Merkel. A mají reálnou šanci jej získat. V průzkumech se doposud nejmenší opoziční strana vyšvihla na první místo. Podzimní volby sice budou extrémně nepředvídatelné, nicméně je jasné, že vládu bez silné role Zelených půjde složit jen velmi těžko.
Kdo tedy současní Zelení jsou a jak by pod jejich vedením Německo vypadalo? Pro pravicové komentátory, od nichž často opisuje i česká debata, jsou stále zakuklenými radikály, kteří chtějí hlavně omezovat a zakazovat – jednou dieselové motory, podruhé konzumaci masa, potřetí rychlou jízdu na dálnicích. Stále častěji se ale ozývá i kritika zleva, podle níž dnes strana nabízí jen mírně nazelenalý a sociálně nepříliš citlivý liberalismus pro bohatou střední třídu, který ani v řešení ekologické krize nejde dostatečně daleko.
Chlebíčky na konferencích jsou vegetariánské a bio, ale jinak je od ostatních stran údajně nepoznáte.
Jasné a jednoznačné odpovědi se hledají jen velmi těžko, jak si všímá i redaktor deníku taz Ulrich Schulte ve své poutavé knize Zelená síla (Die grüne Macht). Zelení jsou totiž politicky velmi široce rozkročení. Řadu radikálnějších návrhů i vnitřních rozporů překrývají vágní rétorikou o „nové politice“ či „pozvání“ pro všechny. Pod kýčovitou hrou na emoce se však skrývá zajímavý a progresivní program, který by z Německa udělal ekologicky udržitelnější, ale také sociálně spravedlivější společnost. Klíčová otázka zní, s jakým nasazením jej budou po volbách ochotni prosazovat.
Proti systému v srdci systému
Dnešní nadějné vyhlídky Zelených jsou obvykle popisovány jako završení dlouhého procesu, během nějž strana údajně „dospěla“ a posunula se od protestní ke konstruktivní politice. To je až příliš velké zjednodušení. Zelení se sice v západním Německu opravdu zrodili spojením alternativních proudů, které se vynořily po roce 1968. Spojoval je ovšem nejen odpor vůči establishmentu, ale také obvykle vyšší vzdělání a přináležitost ke střední třídě.
Nešlo tedy o žádné skutečné outsidery, ale o revoltu proti systému organizovanou od počátku hlavně z jeho středu. Vedle komunistů, pacifistů či feministek byli u vzniku Zelených také odpadlíci od sociálních demokratů či ekologicky uvažující křesťané. Skuteční radikálové odešli již v osmdesátých letech, kdy se Zelení začali dostávat do vlád na všech úrovních německé federální politiky. Strana ale zůstává rozkročená mezi levicovými alternativci a usedlými centristy. V tom spočívá její síla, ale zároveň i slabé místo. Její voličská koalice je potenciálně velmi široká, ale tato šířka zároveň znamená neustálé napětí mezi značně odlišnými proudy.
Toto napětí symbolicky ilustrují i dva veteráni zelené politiky, které jsem měl možnost potkat osobně, Hans-Christian Ströbele a Joschka Fischer. Se Ströbelem, ikonou levicového křídla se značně barvitou minulostí, jsem před lety dělal rozhovor. Přestože byl prosinec a jemu bylo již přes sedmdesát, dorazil do své omšelé a z ulice přístupné kanceláře v berlínském Kreuzbergu na kole. Omluvil se za zpoždění, vytáhl termosku s čajem a otevřeně hovořil o svých nekompromisních postojích k zahraniční politice, kterými dokázal vytáčet i vedení vlastní strany. Zároveň byl u svých voličů tak oblíbený, že až do roku 2017 zůstával jediným zeleným politikem, který kdy ve složitém volebním systému získal přímý mandát. To se zatím nikomu z umírněných nepovedlo.
Joschku Fischera jsem viděl jen zdálky během konference o evropské politice. Fischer svou pragmatickou politikou dovedl Zelené v roce 1998 do vlády a dnes se úspěšně živí jako lobbista třeba pro energetický či automobilový průmysl. Také měl zpoždění – jeho limuzína uvízla v zácpě. V nablýskané centrále stranické nadace panovalo nadšení z evropských vizí Emmanuela Macrona, jehož vláda dnes přebírá témata i rétoriku krajní pravice. Přizvaní vojenští i vládní experti si v bezpečnostních otázkách notovali s bývalými zelenými pacifisty.
Na oslavě ke čtyřiceti letům založení strany v roce 2020 pak bylo prominentní místo v programu připravené jak pro Ströbeleho, tak pro Fischera. Zelení tak v tomto bodě připomínají americkou Demokratickou stranu, v níž se potýkají například Joe Biden na jedné straně a Alexandria Ocasio-Cortez na straně druhé.
Styl střední třídy
Mnozí dnes Zelené kritizují právě za přílišnou přizpůsobivost a opatrnost, tedy že jsou mnohem podobnější Fischerovi než Ströbelemu. Zelení se dnes skutečně snaží zejména nevyděsit umírněné voliče, kteří na svém životním stylu nechtějí příliš měnit. Chlebíčky na konferencích jsou vegetariánské a bio, ale jinak je od ostatních stran údajně nepoznáte. Samozvaná „klimatická kancléřka“ se ostatně jmenuje Angela Merkel a spolupředseda Zelených Robert Habeck se naopak chlubí tím, že pije pivo z neekologické plechovky…
To je do značné míry pravda, kritici kapitalismu či neudržitelnosti ekonomického růstu jsou dnes v menšině. V boji proti klimatické změně Zelení zdůrazňují investice a inovace a kladou důraz na pozvolný a konsenzuální postup. Hospodářský růst nechtějí brzdit, ale ozelenit pomocí technologií. Vzkaz pro široké vrstvy tedy zní: „Můžeme zastavit změnu klimatu, aniž by vás to bolelo,“ glosuje Schulte ve své knize. Klimatické návrhy Zelených pak podle vědců nestačí ani na splnění již tak omezených ambicí Pařížské dohody a třeba u hnutí Fridays for Future budí značné rozpaky. S ekologickými aktivisty se pak strana dostává do rozporu stále častěji. Třeba ve středoněmeckém Hesensku jsou Zelení součástí regionální vlády, jejíž policie rozehnala vodními děly aktivisty bránící starobylý Dannerodský les, který má ustoupit stavbě dálnice A49.
Zároveň se v této kritice ale často směšuje politický obsah s marketingovou image. S konzervativními či středovými voliči totiž strana flirtuje hlavně promyšleným PR. Baerbock a Habeck se tak nezdráhají mluvit o kreativní síle kapitalismu (ale i nutnosti jej regulovat) před zástupci průmyslu, pracovat s národní hrdostí nebo se fotit s tuplákem v bavorském kroji. Aktivně si přisvojují kulturní symboly svých oponentů a využívají toho, že německá společnost jejich dříve minoritní témata vzala většinově za svá. Radikálnější ekologické či sociální návrhy nutně neopouštějí, ale často o nich raději nemluví příliš konkrétně a nahlas.
Je také nesporné, že hlavní proud německé politiky za posledních dvacet let výrazně zezelenal. Střed se tedy často spíše posunul směrem k Zeleným, než že by se vždy posouvali oni k němu. Změna klimatu pravidelně figuruje mezi otázkami, které voliče pálí nejvíce. Vlády Angely Merkel pak prosadily třeba uzavírání jaderných elektráren a stejnopohlavní sňatky. V proměně německé společnosti tak Zelení vlastně už napůl uspěli. Pozvolna, nenápadně a povětšinou z opozičních lavic.
Progresivně levicový program
Za umírněnou image a konsenzuálním politickým stylem ale stále nalezneme jasně vymezený a v mnoha ohledech inspirativní program. Klíčová jsou ekologická témata a komplexní program přestavby ekonomiky. Od roku 2030 by podle Zelených v Německu neměly být v provozu žádné uhelné elektrárny, prodávala by se jen auta s bezemisními motory a emise CO2 by měly klesnout o sedmdesát procent proti roku 1990. To je ve všech případech ambicióznější než platné závazky Německa i EU, i když nedávný úspěch klimatické žaloby u ústavního soudu nakonec k podobným cílům tlačí i ostatní strany. Masivní investice by měly směřovat do veřejné dopravy, včetně železniční sítě, nebo šetrného zemědělství. Symbolický je pak požadavek zavedení rychlostního limitu 130 km/h na doposud neregulovaných úsecích dálnic.
Možná ještě zajímavější je ale sociální politika. Navzdory rozšířenému názoru, že Zelení prosazují politiku, z níž profitují spíše bohatší vrstvy, chce strana jednoznačně posilovat sociální stát a investovat do veřejných služeb. Zastává přitom pozice velmi podobné sociálním demokratům z SPD a socialistům z Die Linke. Zelení navrhují odbourat tzv. dluhovou brzdu, aby si vláda mohla na plánované výdaje více půjčovat. Plánují posílení daňové progrese a zvýšení daní pro vysokopříjmové skupiny, včetně zavedení daně z majetku pro nejbohatší. Podporují také zastropování nájemného, které v Německu rostlo podobně neudržitelně jako v Česku. Pro nejslabší pak nabízejí vyšší minimální mzdu či nepodmíněnou základní dávku v případě nezaměstnanosti.
V socioekonomických tématech jsou proto Zelení jednoznačně na levici, vyhýbavé rétorice navzdory. Doleva je táhnou i noví voliči, kteří sice přicházejí i od CDU, ale častěji přece jen od SPD a Die Linke. Můžeme Zelené tedy jistě kritizovat za to, že jsou málo ekologičtí či málo sociální, avšak nálepka zaprodané a vyprázdněné strany, prosazující dnes už jen politiku pro bohaté liberály, se s realitou příliš nepotkává. Aspoň ne s realitou jejich programu.
Rozhodnou koalice
Úplně jiná otázka je, jakým způsobem budou Zelení skutečně vládnout – a zejména pak s kým. Zde se totiž naplno otevírají vnitrostranické rozpory. Panuje shoda, že hlavním cílem má být účast ve vládě. Nemá se opakovat situace, kdy strana odmítala téměř jakékoli partnery s výjimkou SPD a seděla raději v opozici. Tím ale partajní konsenzus končí, možných koalic je hned několik a je reálné, že si Zelení budou moci po zářijových volbách dokonce vybírat. V tom případě je čekají složitá a bolestivá dilemata.
Na jedné straně stojí zastánci levicové linie, kteří by nejraději vládli v trojkoalici s SPD a Die Linke, vyzkoušené na regionální úrovni v Berlíně, Brémách a Durynsku. Podle průzkumu pro Der Spiegel by tato varianta byla se čtyřiceti procenty podpory první volbou i pro voličskou základnu Zelených. Mezi všemi třemi stranami ale existují významné osobní i programové rozpory (za všechny připomeňme odpor Die Linke vůči NATO). Levicová vláda by sice umožnila prosadit největší část sociálního i ekologického programu, ale zároveň by byla zřejmě velkým reputačním rizikem pro všechny zúčastněné. Zeleným by mohla odehnat zejména nerozhodné středové voliče, bez kterých by zůstávali malou stranou.
Centristické křídlo naopak sází na spolupráci s konzervativní CDU/CSU, která dnes existuje v Hesensku a hlavně Bádensku-Württembersku, kde ji vede jediný zelený zemský premiér, Winfried Kretschmann. Výhodou je možnost vyjednat dlouhodobě udržitelné kompromisy s německým průmyslem, jehož zájmy hájí právě CDU/CSU. Obě zmíněné spolkové země ale ukazují také limity této „černo-zelené“ varianty, kterými jsou hlavně dalekosáhlé principiální ústupky, a to i v klíčových, tedy ekologických tématech. V Hesensku se za účasti Zelených kácí Dannerodský les a rozšiřuje frankfurtské letiště. Autoprůmyslem proslulé Bádensko-Württembersko bylo doposud v ochraně klimatu ještě opatrnější než federální vláda v Berlíně a Kretschmann jako cestu z krize prosazoval například státní dotace na nákup nových aut s ekologicky škodlivými spalovacími motory. Z levicové sociální politiky by pak zbylo jen velmi málo, třeba v otázkách zdanění má CDU opačné pozice.
Třetí alternativou je pak doplnit spojenectví se sociálními demokraty o neoliberály z FDP, které sice vyžaduje značnou politickou představivost, ale úspěšně funguje třeba v Porýní-Falci. FDP byla dlouho hlavním ideovým protivníkem Zelených, ale dnes obě strany usilují shodně hlavně o návrat k moci, a jsou tedy ochotné se dohodnout. Společnou řeč by tak mohly hledat třeba v sociálním liberalismu, digitalizaci či podpoře školství. Zeleným by tato varianta umožňovala držet progresivní image a od vlády by po šestnácti letech odstavila programově vyčerpanou, rozhádanou a skandály zatíženou CDU/CSU.
Ekologický sociální stát, nebo greenwashing současného stavu?
Zelení dnes nevylučují žádnou variantu, a mají tak na německé politické scéně největší koaliční potenciál. To se ale nakonec může stát i jejich hlavní slabinou. Nabízí sice propracovanější a progresivnější program než konkurence, ale vzhledem k vnitřním rozporům i otevřené koaliční aritmetice nakonec volič Zelených neví, jakou vládu si vybírá. „Kdo podporuje Zelené kvůli levicovým ideálům (…), bude možná muset žít s tím, že z nich po volbách v případě černo-zelené vlády nic nezbude. Ekologicky orientovaní konzervativci naopak musí počítat s rizikem, že svým hlasem pomohou vzniku středolevé koalice,“ uzavírá ve své knize Schulte.
Příští německá vláda tedy nejspíš zezelená, konkrétně to ale může znamenat velmi odlišné věci: ekologickou reformu a posílení sociálního státu, o které hovoří stranický program, ale také jen mírný greenwashing s klíčovými ohledy na zájmy průmyslu, jak ho na regionální úrovni praktikuje Winfried Kretschmann. Hlavní výzvou pro Annalenu Baerbock a její tým je proto udržet co nejdéle vágní příslib, že Zelení jsou zde pro všechny a že rozpory mezi ekonomickým růstem a ochranou přírody či zájmy chudých a bohatých půjde bezbolestně a konsenzuálně překonávat. Levicově orientovaní voliči by totiž mohli zjistit, že sociální práva bude přece jen důsledněji prosazovat SPD či Die Linke, zatímco pro zastánce drobného zezelenání kapitalismu je možná lepší zůstat u CDU.
Autor je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů.