Co nám české političky říkají o české politice?

Žen je ve veřejném životě méně než mužů, protože k tomu nemají vhodné podmínky. Existují však nástroje, jak vnitrostranické genderové bariéry odstraňovat.

O tom, že česká politika není zrovna nakloněná ženám, se hovoří už poměrně dlouho. Umíme už i celkem dobře pojmenovat zejména celospolečenské faktory, které k tomu vedou, jako jsou např. stereotypy týkající se úlohy žen a mužů ve veřejném i soukromém životě nebo nemožnost sladit péči o rodinu s časově náročnou stranickou prací nebo vysokou politikou vázanou na hlavní město.

Méně konkrétně se hovoří o překážkách uvnitř samotných politických stran – mimo jiné proto, že do vnitrostranických procesů lze nahlédnout obtížněji než na celospolečenskou situaci. Saša Uhlová ve svém článku, založeném na výpovědi několika desítek političek napříč stranickým spektrem, takový náhled nabídla. Na tom, o čem české političky hovoří, si přitom můžeme velmi dobře ilustrovat, jak v našem politickém prostředí fungují teoreticky popsané jevy a mechanismy. Při srovnání se staršími dokumenty, jako je např. publikace Sociologického ústavu AV ČR nazvaná Sólo pro soprán. O ženách v české politice, nebo s dlouholetými zkušenostmi organizace Fórum 50 %, která se zastoupením žen v politice dlouhodobě zabývá, pak zjistíme, jak velmi málo se za poslední léta v české politice změnilo.

O čem se mluví

Pozorné čtení výpovědí političek nám může kromě obrázku české politické kultury přinést i odpovědi na často se opakující otázku: co mohou s nedostatečným zastoupením žen ve vysoké politice udělat samotné politické strany?

Bylo by nanejvýš žádoucí inspirovat se zahraničními zkušenostmi, které mohou napomoci zavedení transparentnějšího a férovějšího politického prostředí.

Z výpovědí političek v článku Uhlové můžeme vyčíst několik fenoménů, které jsou typické pro vnitrostranické překážky v postupu žen na vyšší pozice. Kromě všeobjímajícího sexismu a některých celospolečenských stereotypů lze upozornit na problematiku formální rovnosti, která je jen zdánlivá, na vnitrostranickou organizaci, která nerespektuje odlišné životní dráhy, kterými ženy a muži často jdou, nebo na netransparentní vnitrostranické procesy. To vše pak tvoří v politických stranách skleněný strop, který není možné – až na některé výjimky – individuální snahou prorazit. A ty výjimky, kterým se to podaří, pak buď fungují pod mikroskopem jako tzv. tokeni, nebo jako typické včelí královny odrážejí snahy dalších žen o obdobný postup.

Stejná možnost pro každého

Jana Spekhorstová, bývalá členka TOP 09, popisuje například vnitrostranickou organizaci, která předpokládá časté a dlouhé schůze a dojíždění do krajského města, případně do Prahy. Politické strany se pak nemohou divit, že se v těchto podmínkách má možnost aktivně účastnit politiky jen málo žen. Skutečnost, že ženy ve věku, kdy se muži hojně věnují politice, mají většinou na svých bedrech péči o děti a domácnost, byla prokázána i sociologickými výzkumy. Strany toto zatížení žen změnit nemohou, ale mohou se zamyslet nad tím, jak část práce přesunout do online prostoru nebo jinak reorganizovat, aby byly podmínky pro ženy příznivější.

Trvat na tom, že přizpůsobit se musí ženy a že podmínky a možnosti jsou pro každého stejné, pochopitelně k žádné změně nepovede. V jedné z internetových diskusí jsem viděla zajímavý příklad: pokud by se schůze místních sdružení konaly vždy v dopoledních hodinách a v mateřském centru s tím, že mužům nikdo nebrání brát si na to dovolenou, stěží by to bylo bráno jako férové nastavení. V opačném směru to ale stále prochází.

Péče o všechno a o všechny

Ve výpovědích političek se objevuje také popis toho, co bychom mohli označit za „politickou reprodukční práci“. Obecně je reprodukční práce v odborné literatuře chápána jako soubor takových činností, které slouží k regeneraci sil a podpoře a zajištění produkční práce. V běžném životě sem můžeme zařadit péči o jídlo a domácnost, ale i rození a výchovu dětí. Zkrátka vše, bez čeho by se nemohla reprodukovat jednak pracovní síla, jednak společnost jako celek. Ačkoli je tato práce důležitá a nezbytná, bývá však vnímána jako méně hodnotná a zároveň je vykonávána častěji ženami, a to neplaceně – „z lásky“.

Reprodukční práci najdeme pochopitelně i v politice. Je to veškerá administrativní činnost, zajišťování jednání a chodu místních organizací, pořizování zápisů ze schůzí i ono pověstné „vaření kafe“. Ačkoli by bez těchto činností nemohly politické strany pokračovat ve své existenci, i u nich vidíme menší ocenění a prestiž. A hovoří o tom jak političky z TOP 09, tak ze Strany zelených. Toto nižší ocenění reprodukční práce i osob, které ji vykonávají, je pak vyjádřeno menší politickou mocí. Není tedy divu, že političky napříč politickým spektrem popisují, že se ocitají v rolích sekretářek bez ohledu na to, jaká je jejich politická nebo stranická funkce, a že se od mužů lidí na týchž pozicích očekává něco jiného než od žen.

Netransparentní procesy

Z mého pohledu je na tom, co političky v článku Saši Uhlové popisují, nejzajímavější, jakým způsobem probíhá obsazování stranických funkcí i míst na volebních kandidátkách. Nejde přitom jen o situace, kdy sestava kandidátů a kandidátek přijde hotová „odněkud shora“ a členská základna ji v zásadě jen formálně stvrdí. Ani v těch stranách, kde se v primárkách hraje otevřeně, není zcela jasné, jak se vlastně dospěje k výsledku, který ženy znevýhodňuje. Ze zkušeností političek je každopádně zřejmé, že znalosti, zkušenosti a politická práce nejsou samy osobě zárukou politického postupu. Co ale takovou zárukou je? Kandidátkám se nedostává zpětné vazby, vysvětlení důvodů jejich neúspěchu ani konkrétních doporučení ke zlepšení.

Můžeme spekulovat o tom, co za statisticky nižším úspěchem žen v politice stojí. Není však důvod se nedomnívat, že zde nehrají roli společenské stereotypy devalvující ženy zejména v otázkách moci. Stejně tak těžko někdo může s vážnou tváří tvrdit, že v politice se na vrchol dostávají „ti nejlepší“. Přinejmenším strany, které usilují o transparentní vnitřní procesy, by proto těmto zkušenostem měly věnovat pozornost. Nedostatek zpětné vazby lze přece překonat i při zachování tajné volby (např. anonymními dotazníky) a v rozporu s demokratickými pravidly vnitřních postupů nepochybně nebudou ani „bonusové body“ za dosavadní práci (pokud budou nastaveny tak, že neprohloubí dosavadní nerovnosti, ale zohlední spíše dosud podceňované aktivity a zkušenosti).

O české politice

Co nám tedy české političky říkají o české politice? Jednak to, že genderové i mocenské mechanismy v ní fungují obdobně jako v jiných státech, a bylo by tedy nanejvýš žádoucí inspirovat se zahraničními zkušenostmi, které mohou napomoci zavedení transparentnějšího a férovějšího politického prostředí, kde bude pro postup politiků a političek podstatnější jejich talent, zkušenosti a dosavadní práce než nějaká forma zvýhodnění a příslušnost k některé z mocenských klik. Dále nám o české politice, respektive o českých politických stranách říkají to, že reálná vůle narovnat vnitrostranické prostředí u nás chybí, nebo minimálně není vidět zájem o zjištění toho, které mechanismy a instituty jsou problematické a jak je odstranit. Přitom stačí naslouchat členkám stran, seznámit se s dostupnými teoretickými i metodickými materiály a pustit se do vnitrostranické práce.

Faktem je, že společenské stereotypy jsou urputné a vedení politických stran do hlav svých spolustraníků nevidí. To ovšem neznamená, že by na podporu svých kolegyň měli rezignovat. Instrumentů, kterými je možné odstraňovat vnitrostranické bariéry, je k dispozici dost. Zejména ty politické strany, které se zaštiťují demokracií (případně ji mají přímo ve svém názvu), by o určitou formu vnitřní rekonstrukce měly usilovat. A my jako jejich voličky a voliči bychom to od nich měli vyžadovat.

Autorka je právnička a publicistka.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace