Foto Eric Koch / Anefo, Wikimedia Commons (CC0 1.0)
Obvyklá verze rozpadu nejslavnější kapely všech dob zní zhruba takhle. Je leden 1969, Beatles jsou v rozkladu. Šest let po vypuknutí beatlemánie a dva roky po vydání Seržanta, nejlepší desky všech dob, je v kapele tísnivá atmosféra. Částečně za ni může tragická smrt manažera Briana Epsteina: ten skupinu tmelil, a dokud se v srpnu 1967 nepředávkoval léky, udržoval její směr. Ten hlavní důvod úpadku ale vypadá ještě jinak. Má 157 centimetrů, husté černé vlasy a jediný úkol. Oblouznit Johna Lennona, vetřít se do jeho přízně a zničit Beatles. Japonské umělkyni Yoko Ono, která svými pokusy o avantgardu maskuje nedostatek talentu, se to nakonec podaří. Tak dlouho vysedává vedle Lennona ve studiu a otravuje vzduch, až to kapela nevydrží a – přestože měla nakročeno k dalším desítkám skvělých nahrávek – rozpadne se. Z Yoko Ono je veřejný nepřítel fanoušků Beatles a tahle nálepka jí zůstane po celý zbytek života.
Poslední dvě desky
Ve skutečnosti se to odehrálo nějak takhle. Je leden 1969, Beatles se trochu nudí. Šest let po začátku beatlemánie a tři roky od vydání Revolveru, nejlepší desky všech dob, je v kapele cítit frustrace. Kapela bez manažera nemá žádný pořádný směr, nesmyslně rozhazuje peníze a po návštěvě Indie a natočení opulentního multižánrového dvojalba marně přemýšlí, co dál. George Harrison evidentně ztrácí zájem o hudbu a nejradši by se do Indie přestěhoval nastálo, Ringo Starr začíná pokukovat po filmování, John Lennon experimentuje s avantgardním uměním (a heroinem). Jediný, kdo projevuje alespoň náznak zájmu o Beatles, je Paul McCartney. Kapelní vektory se rozcházejí. Jednu věc ale přece jenom mají všichni společnou: radši tráví čas se svými ženami.
Čím je Yoko Ono starší, tím víc hudebnic a hudebníků zmiňuje její důležitost, vycházejí o ní další a další články, nahrávají se kompilace na její počest.
McCartney už dva roky chodí s Lindou Eastman, newyorskou fotografkou a svojí životní láskou. Vezme si ji v březnu téhož roku, o osm dní dřív, než se Lennon na Gibraltaru ožení s Yoko Ono. Harrison už je ženatý tři roky, Ringo dokonce čtyři. Všichni mají třicítku na krku a věnovat se něčemu tak infantilnímu, jako je fungování v kapele se svými kamarády z dospívání, jim dává čím dál tím menší smysl. Čtveřice, která se od sebe během poslední dekády v podstatě nehnula na krok, se nakonec přemůže a natočí poslední dvě desky. Pak se rozpadne. Všem se uleví.
Yoko na zesilovačích
A do třetice příběh tak, jak ho vypráví ve 468 minutách třídílného dokumentárního seriálu dostupného na Disney+ Peter Jackson. Dokument obsahuje stovky okamžiků a detailů, které fanouškovi Beatles vykroutí hlavu a desítky momentů, které přepisují zažité narativy notoricky známého příběhu kapely. Jedna scéna je ale klíčová: když do studia přijde Heather, tehdy šestiletá dcera McCartneyho budoucí ženy Lindy, samozřejmě se trochu stydí. S ostatními Beatles už se v minulosti potkala, z provizorního studia plného techniků, bedňáků a hudebníků je ale v rozpacích. Je jí jasné, že dospělí muži tady dělají něco důležitého a nebylo by vhodné se jim do toho montovat. Pak se ale mikrofonu chopí Yoko Ono, která podpoří jamování kapely svým charakteristickým jekotem, a v Heather hrkne. Chvíli na ni udiveně kouká, potom jí to ale dojde: mikrofon není zakázaná věc ani posvátný artefakt určený jenom mužům. Každý si ho může ukrást pro sebe, i malá holka. A přesně to Heather udělá. Vecpe se k Lennonovi, chytí mikrofon do svých dětských dlaní a začne kvílet úplně stejně, jako to před chvíli slyšela u Yoko.
Těžko asi hledat lepší metaforický důkaz toho, kolik dveří Yoko otevřela všem ženám. Ty o tom mluví už dlouho, Kim Gordon označila debutové album Yoko Ono z roku 1970 za jednu z nejradikálnějších nahrávek vůbec, hluboce ovlivněna Yoko Ono se cítí i zpěvačka Anohni, ikona feministického punku Kathleen Hanna nebo kanadská umělkyně, performerka a zpěvačka Peaches. Čím je Yoko Ono starší, tím víc hudebnic a hudebníků zmiňuje její důležitost, vycházejí o ní další a další články, nahrávají se kompilace na její počest. Ta nejnovější, čtrnáctiskladbová tribute deska nazvaná Ocean Child: Songs of Yoko Ono, ostatně vyjde už prvního února a svoje verze jejích písní na ní představí třeba Sharon Van Etten, Japanese Breakfast, Amber Coffman nebo Sudan Archives, tedy ta nejčerstvější jména současné indie scény. Hudebnice, umělkyně a nejrůznější hledači vlastního hlasu o důležitosti Yoko Ono nepochybují.
Konzervativní fanoušci Beatles, kteří si dodnes myslí, že se v roce 1970 hudební svět zastavil, nejspíš budou o jejím významu pochybovat dál. Po zhlédnutí Get Back si ale ani ten nejmilitantnější fanoušek nemůže myslet, že se kapela rozpadla kvůli Yoko Ono. Ostatně, v dokonale paradoxní scéně to vysvětluje sám McCartney. Když se na konci prvního dílu za nepřítomnosti Lennona baví s ostatními členy o vlivu Yoko Ono na chod skupiny, pobaveně říká, že si „ještě za padesát let budou někteří fanoušci myslet, že jsme se rozpadli proto, že tu s námi Yoko seděla na zesilovačích“ a znovu opakuje, že vztah Lennona a Yoko Ono nemá s Beatles nic společného.
Jam sessions ve studiu
Ani atmosféra při nahrávání alba Let It Be, kterou klaustrofobně vykreslil už stejnojmenný film z roku 1970, zdaleka není tak temná. A Yoko Ono je najednou při objemnější stopáži (původní dokumentární film sestříhaný ze stejných záběrů má jenom 81 minut) daleko organičtější součástí studia. Směje se, v potemnělém studiu tančí s Johnem valčík, ve volných chvílích kreslí do bloku japonské znaky, povídá si s Lindou a kdykoliv se chopí mikrofonu, McCartney se k jejímu zpěvu připojuje se zjevnou radostí. A že Lennonovi sedí po boku prakticky neustále? Yoko Ono měla v době natáčení dokumentu asi pět týdnů po samovolném potratu a Lennon, který mimochodem spal v jejím nemocničním pokoji na zemi, když bylo potřeba uvolnit lůžko, ji zkrátka vzal mezi svoje kamarády. Ve studiu se ostatně objevují všechny přítelkyně či manželky členů Beatles a přihlížejí i závěrečnému koncertu na střeše.
Jestli se přítomnost Yoko ve studiu nějak podepsala na finálním albu Let It Be, tak jedině pozitivně: negativní atmosféru, kterou média a fanoušci po celou dobu připisovali jí, vytvářel spíš rezignovaný Harrison. Právě po jeho dětinském odchodu ze studia i z kapely (který pak museli zbývající členové zažehnávat při návštěvách u něj doma) se nálada viditelně zlepší a Lennon, McCartney, Ringo Starr a Yoko Ono si v klidu vystřihnou avantgardní jam session, při které McCartney vazbí s baskytarou a Ringo bubnuje rytmus motorik jako psychedeličtí krautrockoví bubeníci na evropské pevnině o pár let později. Ty nejmagičtější hudební momenty v Get Back nastávají, když u svých nástrojů nejsou všichni čtyři členové zároveň. Buď musí někdo odejít, nebo se k nim musí přidat hostující klávesista Billy Preston.
Ve studiu s Beatles
Peter Jackson přitom nepředkládá divákům psychologický rozbor členů kapely ani kinematografickou dekonstrukci jednoho z nejslavnějších příběhů populární hudby. Místo toho svým soustředěným střihem a přepečlivou rešeršní prací ukazuje jednotlivé členy v proudu každodennosti: druhý díl seriálu jsem sledoval po aplikaci třetí dávky vakcíny, a když jsem po jeho skončení na chvilku usnul, zdálo se mi o tom, že jsem ve studiu s nimi: každé Ringovo unavené zakašlání, Lennonův přehnaný vtip nebo McCartneyho pokusy o nasměrování unavené kapely jsou tak vtahující, že předčí všechny současné netflixové reality shows. Divák totiž při nich zažívá i to, co mu štáby stojící za hektickými současnými pořady nedovolí: nudu. Slyšet patnáct verzí Get Back je trochu nuda, poslouchat kapelu lovící ze svého nekonečného rezervoáru coververzí staré rokenroly je po chvíli už taky trochu nuda a koukat se na otráveného Harrisona je vůbec ta největší nuda.
Právě tohle je ale na Get Back nejzajímavější. Je samozřejmě fascinující sledovat geniálního McCartneyho, který dokáže vyčarovat dokonalou melodii jen tak ze vzduchu a je po tomhle filmu těžké pochybovat o tom, který Beatle byl nejtalentovanější. Vzrušující je sledovat nervózní přípravy na poslední koncert kapely na střeše studia, i když samozřejmě víme, že to dopadne dobře. Ale ze všeho nejzajímavější jsou všechny ty momenty mezi tím, kdy se proud nápadů zastaví, pijí se hektolitry čaje, kouří desítky cigaret, členové kapely se baví o tom, co viděli včera v televizi, jaké si koupí boty a vzpomínají na to, jaké to bylo v Indii, v Hamburku nebo kdekoliv jinde, kde spolu trávili posledních deset let. Právě tyhle momenty znovu připomínají, že umění nevzniká v okamžicích osvícení, ale spíš v jalových momentech nudy a stereotypu.
Jackson je v tomhle nekompromisní, diváka nepodceňuje a nemá potřebu servírovat mu jenom vděčné scény. Těžko si představit, že by podobný film vzniknul o kterékoliv jiné kapele té doby. Rolling Stones, které s Beatles poutá mnohokrát diskutovaná rivalita, stavěli na klasickém rockovém mýtu, Mick Jagger si rád hrál na poloboha a nikdy by nedovolil, aby jej kamery natáčely v takhle prostých a zdánlivě bezobsažných scénách. Podobný film by nemohl vzniknout ani o Pink Floyd – ti se radši nechali natáčet v troskách spálených Pompejí. Beatles ale byli jiní – vymysleli koncept rockové kapely a v závěru kariéry jej zase zbourali. A Get Back nám poprvé ukazuje, že tohle bourání nebylo temné, bezvýchodné a frustrující, ale spíš unavené, trochu poťouchlé a neopakovatelné.
Autor je hudební publicista.