Foto Tina Hartung / Unsplash
Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) je nezisková, nevládní a humanitární organizace, která byla založena v Praze v roce 1991. OPU již dvacet osm let pomáhá uprchlíkům a cizincům v České republice. Mezi hlavní činnosti organizace patří poskytování bezplatného právního a sociálního poradenství žadatelům o mezinárodní ochranu a dalším cizincům v České republice, pořádání vzdělávacích programů pro laickou i odbornou veřejnost a další aktivity zaměřené na podporu integrace cizinců. Jedním z cílů OPU je boj proti xenofobii a rasové a národnostní nesnášenlivosti. S právničkou organizace Zuzanou Pavelkovou mluvila Apolena Rychlíková.
Sledujeme bezprecedentní vojenskou agresi Ruské federace vůči Ukrajině. Válka nyní probíhá jen pár set kilometrů od nás. Co může Česká republika udělat pro lidi prchající před válkou?
Předně je třeba říci, že se situace každou chvíli mění, takže co řekneme dnes, už nemusí platit zítra. Na úrovni vlády je v prvé řadě třeba, aby byla nastavená a jasně komunikovaná jednoduchá pravidla pro to, jak mohou lidé přicestovat do Česka, jak sem mohou dopravit své blízké a jaká forma pomoci jim zde bude poskytnuta. V tomto ohledu musím říci, že na dosavadní přístup Ministerstva vnitra koukáme zatím s opatrným optimismem. Všichni Ukrajinci a Ukrajinky by měli mít po příjezdu možnost obdržet obdobu tzv. víza strpění. Jedná se o typ víza, o který můžete žádat, pokud vašemu návratu domů brání nějaká závažná překážka, kterou nemůžete sami ovlivnit. Vydává se na několik měsíců až rok. Pokud vše půjde tak, jak ministerstvo v tuto chvíli avizuje, tak by v podstatě každý, kdo přijde z Ukrajiny, měl toto vízum obratem dostat.
Rádi bychom tímto všem poděkovali a poprosili všechny další, kdo mohou pomoci, aby to zvážili, protože těch kapacit bude třeba ještě mnohem více a budou potřeba dlouhodobě.
Nad rámec pomoci lidem, kterým se povede do ČR přicestovat samostatně, by určitě bylo vhodné, aby vláda jednala na evropské úrovni o zřízení humanitárních evakuačních koridorů např. pro rodinné příslušníky těch, kteří zde již dlouhodobě žijí a nemají možnost sem příbuzné dopravit vlastními silami, ale i pro lidi bez vazeb na Česko. Právě možnost přicestovat se v současnosti zdá být pro řadu lidí tím největším problémem. Měli bychom se snažit zachránit všechny, koho budeme moct.
Z těch praktických záležitostí se jako organizace v současnosti soustředíme na zajištění bezprostředních základních potřeb od ubytování, potravin po oblečení, ale důležité jsou také telefony, nabíječky, sim karty, aby se lidé mohli spojit s rodinou. A pak také psychická podpora. V České republice se zvedla skutečně velká vlna solidarity, každou chvíli nám někdo volá s nabídkou ubytovacích kapacit, v příštím týdnu bychom měli otevírat prostory pro 250 osob v Praze, ozývá se celá řada dobrovolnic a dobrovolníků. Rádi bychom tímto všem poděkovali a poprosili všechny další, kdo mohou pomoci, aby to zvážili, protože těch kapacit bude třeba ještě mnohem více a budou potřeba dlouhodobě.
Monitorujete situaci například na ukrajinsko-slovenských hranicích? Jak intenzivní je směrem z Ukrajiny momentálně pohyb?
Situaci máme možnost monitorovat pouze částečně prostřednictvím zahraničních partnerů, často máme jen kusé informace. Většina lidí míří logicky do Polska a na Slovensko, kde mají velké komunity. Někteří přichází i do Maďarska, kde by snad na hranicích neměli být odmítáni. Naopak to vypadá, že i Maďarsko bude lidem z Ukrajiny udělovat dočasnou ochranu. A část míří také do Rumunska. Na základě biometrického pasu mohou přicestovat Ukrajinci a Ukrajinky do Schengenského prostoru bez víza až na 90 dní. To situaci oproti např. syrské krizi z roku 2015–2016 o dost ulehčuje. Zdá se, že Slovensko pouští všechny osoby, po individuálním posouzení dokonce i ty bez biometrických pasů. Což je důležité zejména u starších osob nebo dětí. Co zatím není jasné, je, jak to bude s lidmi mimo Evropskou unii, například z Afriky, Asie nebo Blízkého východu, kteří na Ukrajině pobývali jako studenti, zahraniční pracovníci a tak dále. Dle dostupných informací bylo takových studujících jen v Kyjevě několik tisíc. Řada z nich přitom na Ukrajině uvízla bez možnosti vrátit se domů. Není jasné, zda jim cizinecká policie také umožní vstup do Schengenského prostoru a zda zde budou mít nárok žádat ochranu.
Co se dá očekávat, pokud se konflikt bude dále vyhrocovat? Kolik lidí by mohlo přijít? A jak uprchlíkům jejich situaci ulehčit?
Ještě ve středu chystalo Ministerstvo vnitra přijímací kapacity pro asi 5 tisíc osob. V tuto chvíli některé odhady mluví až o 200 tisících příchozích, ale reálná čísla lze těžko odhadovat. Za první dva dny opustilo podle Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Ukrajinu na 50 tisíc lidí. Pomoci jim může co největší debyrokratizace a polidštění celého systému přijímání a podpory. V rámci EU je určitě na místě uvažovat o aktivování směrnice o dočasné ochraně. Ta je zde právě pro případy, kdy přichází najednou větší množství lidí v důsledku válečného konfliktu. Vcelku rychle jim pak lze všem udělit dočasné pobytové oprávnění na základě toho, z jaké země přichází. Jednotlivé členské státy přitom již určitou obdobu dočasné ochrany samy zavádí, u nás to bude právě do určité míry nahrazovat to vízum strpění. Paradoxně právě během syrské krize tato směrnice nikdy aktivována nebyla, což byla určitě chyba. Lidé pak na zbytečně dlouho uvízli v azylové proceduře, navíc jejich šance na přijetí byly v různých členských státech značně odlišné. To pak vedlo k tomu, že se snažili dostat tam, kde se domnívali, že budou mít největší šanci uspět. Právě proto by bylo vhodné postup na úrovni EU sjednotit tak, abychom všem, co přijdou, umožnili co nejrychleji co nejsnazší start.
Jak momentálně hodnotíte kroky české vlády vůči lidem postiženým válkou? Jsou dostačující?
Jak už jsem říkala, politika Ministerstva vnitra je v tuto chvíli oproti obvyklým postojům až překvapivě vstřícná. Je dobré připomenout, že Česko má vůbec nejpřísnější azylový systém v celé EU, v průměru u nás uspěje pouhých ani ne 10 procent všech žádostí. Na druhou stranu v případě víza strpění se nejedná o klasický azyl. To vízum s sebou nenese automaticky nárok na zdravotní pojištění, ubytování či integrační podporu. Za jeho podání se navíc bude muset platit tři sta korun. Takže pro některé, například těhotné ženy, matky samoživitelky třeba i s více dětmi, starší osoby, lidi s vážným zdravotním omezením to nebude vhodné řešení a lze očekávat, že půjdou právě cestou klasické žádosti o mezinárodní ochranu.
Dále také zůstávají otazníky nad dlouhodobou udržitelností pomoci. Od května 2022 nám totiž v OPU bude končit financování bezplatného právního a sociálního poradenství pro žadatele o azyl z prostředků EU. Ministerstvo vnitra chce tyto služby nadále financovat ze státního rozpočtu a přesunout je na advokáty. To je samozřejmě určité politické rozhodnutí, máme k němu výhrady, ale nějak jsme se s ním smířili. S čím se nám ale smiřuje hůře, je skutečnost, že od podzimu, kdy nám tato změna financování byla oznámena, čekáme na to, kdo na naše služby naváže, abychom tomuto subjektu předali naši agendu. Ministerstvo vnitra přitom zatím ani nevypsalo potřebnou veřejnou zakázku. My samozřejmě tyto služby budeme dál poskytovat, ale nebudeme toho schopni v takovém rozsahu jako v současnosti. Běžná azylová agenda přitom s příchodem lidí z Ukrajiny nezmizí. Budeme tu mít celou řadu dalších lidí z jiných zemí, kteří budou potřebovat sepsat žalobu, doprovodit na pohovor, najít psychologa, vyřídit pro děti školu a tak dále. Míříme tedy to situace, kdy zde podstatně naroste objem lidí, kteří budou potřebovat pomoc, zatímco nás bude v kanceláři sotva polovina ve srovnání s dneškem. V tuto chvíli asi již nemá cenu se dohadovat o tom, jestli bylo vůbec správným krokem přesunout tyto služby od nevládních organizací ke komerčním subjektům. Ministerstvo vnitra ale mělo zajistit kontinuitu těchto služeb. A v tomhle jednoznačně zaspalo.
Jaká je vlastně situace ohledně ukrajinské menšiny u nás? Kolik je u nás Ukrajinců?
V Česku v současnosti žije asi 180 tisíc lidí z Ukrajiny. Většinou k nám jezdí na pracovní víza, zaměstnanecké karty, ale i za účelem studia atd. Již od roku 2014/15 k nám zároveň přichází lidé z východní Ukrajiny, kteří zde žádají o azyl. Ukrajina nicméně dál platí – s výjimkou Krymu, Doněcké a Luhanské oblasti za tzv. bezpečnou zemi původu. Žádosti o azyl proto v případě většiny lidí z Ukrajiny nebývají moc úspěšné, a to se nezměnilo ani v posledních měsících. Ještě v lednu Ministerstvo vnitra lidem pocházejícím třeba z míst jen 30 kilometrů od frontové linie radilo, že se mohou vrátit domů. Se současnou situací doufejme, že tento argument konečně padne a lidem z Ukrajiny bude vedle víz strpění udělována i klasická mezinárodní ochrana, na kterou mají dle našeho názoru za současné situace právní nárok.
Co hrozí naopak? Budou se někteří lidé z Ukrajiny vracet domů, aby například bojovali?
To je samozřejmě možné, dle dostupných informací probíhá na Ukrajině obecná mobilizace. Máme informace, že jsou od hranic vraceni muži, ale v tuto chvíli nevíme, co mobilizace přesně obnáší nebo jako probíhá. Lze očekávat, že i Ukrajinci žijící v Česku obdrží povolávací rozkazy, u některých se tak zřejmě již stalo.
Je však otázka, jak budou povolávací rozkazy z Ukrajiny právně vymahatelné, tedy co by nastalo, pokud by daný člověk službu nenastoupil. Pokud by skutečně došlo k nějaké masivní mobilizaci, mohlo by to mít dopady na řadu odvětví ekonomiky. Řada lidí z Ukrajiny zde přitom pracovala v prekarizovaných odvětvích, často byli vystaveni vyděračským praktikám agentur. Pokud tito neféroví zaměstnavatelé budou jen těžko hledat náhradu mezi českými zaměstnanci, pak je to jen dobře.
Nabízí se i hodně paralel k roku 2015 a válce v Sýrii. Tenkrát česká společnost i politická reprezentace zklamaly a od té doby se tu ustálil protiimigrantský a nesolidární narativ. Teď se zdá, že reakce veřejnosti i politiků je odlišná: pomoci uprchlíkům chce skoro 70 procent obyvatel. Čím si to vysvětlujete?
Tahle paralela je hodně důležitá. Ve vztahu k Ukrajincům a Ukrajinkám se zde zvedla ohromná vlna solidarity. Je také vcelku zajímavé pozorovat, jak snadné bylo pro různé státy zapomenout na hranice. Přitom když k nám přicházeli bez dokladů lidé ze Sýrie nebo Afghánistánu, tak končili a dále končí i s malými dětmi v detencích. Těžko se za tímto dvojím metrem hledá něco jiného než předsudky a rasismus. Osobně doufám, že nám tato krize ukáže, že s lidmi, kteří jsou nuceni opustit svou zemi bez dokladů, můžeme zacházet mnohem lidštěji než dosud.