Foto Pixabay, CC0 1.0
Válka sama o sobě je lidskou tragédií, nicméně vést válku v době klimatického rozvratu je tragické dvojnásob. Také to však vypovídá o tom, jak moc mimo realitu se nacházejí ti, kdo ve 21. století ve vší vážnosti spustili nevyprovokovanou invazi na Ukrajinu. Děje se tak v době, kdy vychází zdrcující šestá zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC), v níž mezinárodní klimatologická komunita dospěla k několika nepříjemným zjištěním. Předně v ní vědci vyjadřují znepokojení nad tím, že dopady klimatických změn jsou tvrdší, než se předpokládalo, a zároveň je pociťujeme podstatně dříve. To jednoduše znamená, že klimatická krize postupuje mnohem rychleji, než se soudilo.
Součástí této zprávy je mimo jiné i zjištění, že Evropa se ohřívá více, než je globální průměr, což bude mít za následek ztráty v zemědělské produkci a další úbytek pitné i užitkové vody. V kontextu probíhajícího konfliktu tak má smysl si připomenout, že ne náhodou se Ukrajině přezdívá „obilnice Evropy“. Na jejím území se totiž nachází velmi úrodná půda, sloužící tamější zemědělské produkci. Není divu, že hlavním exportním artiklem Ukrajiny jsou obiloviny, které mohou hrát klíčovou roli při zajišťování potravinové bezpečnosti evropských i dalších zemí. Napadnout takovou zemi během probíhajícího klimatického rozvratu je buď extrémně hloupé, nebo extrémně cynické.
Klimatická neznalost neomlouvá
Klimatická negramotnost ale bohužel není jen doménou ruské administrativy. V reakci na invazi na Ukrajinu se okamžitě ve veřejném prostoru objevily názory, že je třeba skončit se „zelenou ideologií“ čisté energie a „realisticky“ se vrátit kamsi do umouněné reality uhelných dolů. Válka na Ukrajině prý ukončila sny o Evropské zelené dohodě, což je politika, která si v reakci na probíhající klimatickou krizi klade za cíl udělat z Evropy do roku 2050 uhlíkově neutrální kontinent. Zkazky o tom, že Zelená dohoda je mrtvá, už sice stihla dementovat ministryně životního prostředí, nicméně stojí za to ujasnit si několik věcí.
Klimatická ekopolitika je doslova a do písmene bojem o zajištění naší bezpečnosti v 21. století a jako taková je existenční hodnotou, a nikoli čímsi „navíc“.
Invaze na Ukrajinu je z velké části financována ruským fosilním průmyslem, který je jedním z nejrobustnějších na světě. Odhaduje se, že celkový podíl fosilních zdrojů na ruském HDP činí 10 až 25 procent. Rusko bylo v roce 2020 třetím největším producentem ropy s podílem 11 procent z celkového světového objemu (za Saúdskou Arábií a Spojenými státy). Fosilní paliva zároveň tvoří 60 procent veškerého ruského exportu.
Ačkoliv se Rusko může na první pohled jevit jako geopolitická velmoc, minimálně v ekonomické rovině to příliš neplatí. Podle Mezinárodního měnového fondu činil ruský HDP za rok 2021 jen 1648 miliard dolarů, což zhruba odpovídá součtu HDP Belgie (582 miliard dolarů) a Nizozemí (1008 miliard dolarů). To je pouhých 10 procent celkového HDP zemí Evropské unie. Vyplývá z toho jedna dobrá a jedna špatná zpráva: bez ohledu na sílu ruské armády je docela dobře myslitelné, že Rusko vlivem svých ekonomických limitů zkrátka nebude schopné ufinancovat dlouhodobou okupaci Ukrajiny. Špatnou zprávou je, že kvůli tomu může začít ve válce využívat podstatně brutálnější metody než doposud, protože je zkrátka bude tlačit čas (a peníze).
Ruská ropa a plyn patří do dějin
Pro nás z toho ale plyne, že odstřižení Evropy od ruského fosilního průmyslu představuje jednu z vůbec nejtvrdších a nejdůležitějších sankcí, které lze na Rusko uvalit. Bohužel, vzhledem k tomu, jak závislou se Evropa na ruském plynu a ropě stala, bolelo by takové opatření i samotné Evropany, kterým by se rapidně zvýšily ceny za elektřinu, zemní plyn a pohonné hmoty. V minulém roce evropské země importovaly z Ruska 40 procent svých zásob zemního plynu, což je obrovské číslo, které bude nezbytné něčím nahradit. Ruská strana si je této závislosti pochopitelně vědomá a chápe ji jako jednu ze svých ekonomických zbraní, jimiž může ohrozit evropskou energetickou bezpečnost a ekonomiku vůbec. Je to také důvod, proč „Rusko silně bojuje dezinformacemi právě proti Zelené dohodě, protože ví, že se Zelenou dohodou se jeho vliv na EU zmenší“, jak podotýká zmíněná reakce ministerstva životního prostředí.
Z toho je zřejmé, že ruská invaze na Ukrajinu (a z ní plynoucí destabilizace celého evropského kontinentu) nejenže by nás neměla vést ke krátkozrakému příklonu k fosilním zdrojům energie, ale naopak je velmi důrazným popudem k energetické soběstačnosti a bezpečnosti Evropy, kterých s fosilními zdroji není možné dosáhnout. Navzdory tomu, že náhlý výpadek bude možná nutné dočasně řešit pálením všeho, co bude po ruce, stále platí, že zbavení se závislosti na fosilních palivech bychom měli chápat jako jednu z našich hlavních strategických priorit pro následující roky.
Zároveň se nabízí úvaha, která se významné části české veřejnosti nebude úplně líbit, totiž, že v tomto ohledu visí velký otazník i nad jadernou energetikou, která je sice nízkoemisní, ale v nestabilním světě už z definice představuje vážnou bezpečnostní hrozbu. Můžeme to ostatně vidět na probíhající invazi na Ukrajinu, během níž mohla světová veřejnost už několikrát s obavami sledovat boje probíhající v bezprostředním okolí Černobylu i několika stále aktivních ukrajinských jaderných elektráren. To nejmenší, co u nás můžeme v blízké budoucnosti udělat, je vypovědět smlouvu s ruskou firmou TVEL, která dodává jaderné palivo do Dukovan a Temelína. Stávající situace k tomu vysloveně vybízí, protože aktuálně probíhá soutěž na dodavatele pro další období, z níž by TVEL měl být vyřazen podobně jako Rosatom z tendru na dostavbu Dukovan.
Klimatická politika jako bezpečnostní otázka
Je každopádně na místě uvědomit si jednu věc: klimatická ekopolitika není součástí kulturních válek, které bychom si mohli odpustit jako luxus, jenž do válečného stavu nepatří. A nelze ji ani zařadit do pomyslné škatulky postmateriálních hodnot, které sice mohou trápit naše svědomí, ale když jich nedosáhneme, zase se tolik nestane. Kdepak, klimatická ekopolitika je doslova a do písmene bojem o zajištění naší bezpečnosti v 21. století a jako taková je existenční hodnotou, a nikoli čímsi „navíc“. Naopak válka představuje onen luxus, který už si nemůžeme dovolit. Nemáme čas ani energii na diktátory posedlé touhou zapsat se do dějin tím, že vyřeší „ukrajinskou otázku“.
Investice do bezemisních zdrojů a energetické nezávislosti proto chápejme jako výdaje na naši obranu a (energetickou) bezpečnost. To samé platí o výdajích na udržitelné zemědělství a regeneraci půdy nebo třeba o investicích do zadržování vody v krajině. Zatímco fosilní zdroje nás činí závislými na diktátorských režimech a nestabilních regionech, energii z obnovitelných zdrojů můžeme generovat na našem území na lokální i celostátní úrovni a také v rámci evropské spolupráce. Obnovitelné zdroje energie totiž nejenže přestávají být alternativní, ale čím dál více se ukazuje, že ve skutečnosti nemají alternativu.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vychází s podporou nadace Heinrich Böll Stiftung Praha.