Foto Wikimedia Commons 4.0
Za poslední měsíc z Ukrajiny uprchlo více než 3,5 milionu lidí. Devadesát procent z nich tvoří ženy a děti. Na jejich možnou zranitelnost v oblasti sexualizovaného násilí, znásilnění, nucené prostituce a vykořisťování upozorňují lidskoprávní organizace, které zároveň vyzývají vlády jednotlivých států ke koordinovanému postupu, zajištění prevence a dostatečné informovanosti. Novináři pracující na ukrajinských hraničních přechodech však dokumentují pokusy o obchodování s lidmi, především atraktivními mladými Ukrajinkami.
Ubytuji hezkou slečnu pod třicet
Pachatelé obchodu s lidmi se ale nepohybují pouze na hranicích Polska, Slovenska, Maďarska, Moldavska a Rumunska. Se zájemci o „pěkné mladé Ukrajinky“ se setkali i dobrovolníci a dobrovolnice z Iniciativy Hlavák, neformálního uskupení, jež vzniklo v roce 2015 v době takzvané uprchlické krize. Podle Mlady Hoškové na pražském Hlavním nádraží skupiny dobrovolníků „zachytily situace, kdy chodí pánové s tím, že mají nabídku ubytování, ale pouze pro hezké ženy pod třicet. Před pár dny třeba přišel muž s nabídkou, že má spoustu peněz, a je schopen ubytovat mnoho mladých slečen. Chtěl papír a tužku, aby něco uprchlicím napsal. Mámila jsem z něj co, a odkázala jej na místo Pomáhej Ukrajině k registraci, což odmítl. Rozdával papírky s adresami, takže jsme ho s koordinátory a koordinátorkami vyvedli ven.“
Před pár dny třeba přišel muž s nabídkou, že má spoustu peněz, a je schopen ubytovat mnoho mladých slečen. Chtěl papír a tužku, aby něco uprchlicím napsal.
Mlada spolu s ostatními dobrovolníky a dobrovolnicemi absolvovala školení terénního pracovníka organizace La Strada, která se zaměřuje na prevenci a podporu obětí obchodování s lidmi. Podle jejích slov se většinou nejedná o zvlášť rafinovaně organizovanou akci. „Jsou to často muži, kteří svou zajištěnost dávají najevo třeba výraznými hodinkami nebo velkým zlatým řetězem. Obchodník s lidmi ale může být kdokoliv, takže musíme hodně spoléhat na svou intuici.“ Zdůrazňuje také, že uprchlice spolu s dětmi, seniory a seniorkami přijíždějí ve stále horším psychickém i fyzickém stavu. „Jsou vyčerpané a cítí velkou nejistotu. Na nádraží vystoupí a jako první se ptají na SIM kartu a práci, ještě než se začnou zajímat o to, kde budou bydlet a co s nimi bude. To se dá samozřejmě využít. Slyšeli jsme i příběhy, jak si je někteří zástupci pracovních agentur registrují už ve vlaku.“
Dobrovolníci a dobrovolnice rozdávají na nádraží informační letáčky La Strady v ukrajinštině (na slovenských hranicích je zajišťuje přímo Ministerstvo vnitra). V Kongresovém centru je jim poté promítáno magistrátem zajištěné informační video s podrobnostmi o dostupné práci i rizikových situacích. Mlada dodává, že spoustu incidentů dobrovolníci a dobrovolnice podchytí, ale v důsledku chaosu, který na nádraží panuje, není v jejich silách stoprocentně zajistit, že si někdo ženy neodvádí po vlastní ose.
Nejdřív hranice, potom životy
Oběti obchodování s lidmi patří například spolu s oběťmi mučení a jiných forem psychického, fyzického nebo sexuálního násilí mezi takzvanou skupinu zranitelných osob. Podle světových statistik jsou tři ze čtyř obětí obchodování s lidmi ženského pohlaví. Ženy-uprchlice jsou na útěku vystaveny větší míře diskriminace, ohrožení nucenou prací i otroctvím, častěji jsou sexuálně vykořisťovány nebo atakovány dalšími formami genderově podmíněného násilí.
Simona Zavratnik a Sanja Cukut Krilić ve své analýze intersekcionálních aspektů evropské uprchlické krize tvrdí, že k obchodování s lidmi, které konec konců není ničím jiným než obchodováním se zranitelnou situací uprchlíků a uprchlic, přispívá především restriktivní migrační politika. Přehlížíme specifické situace, ve kterých se lidé vlivem intersekcí genderu, sexuální orientace, třídy, etnika, věku nebo zdravotního stavu nachází, a redukujeme je do dichotomií inherentně zranitelného uprchlíka či uprchlice, nebo „ilegálního migranta“ cestujícího do Evropy za bájným ekonomickým blahobytem.
Podle autorek upřením pozornosti k „sekuritizaci hranic a kriminalizaci migrace pak nejsme schopni zohlednit, že mezitím dochází k vytvoření paralelního trhu s životy migrantů, kde pravidla diktují obchodníci s lidmi.“ Zavratnik a Cukut Krilić dodávají, že místo zamyšlení se nad skutečnými příčinami problému, pramenícími především ze striktního nastavení hraničních režimů a ekonomických, genderových a etnických nerovností, vynakládáme energii na boj s jednotlivými pachateli, čímž celý problém individualizujeme.
Tenká linka mezi gate-keepingem a situační zranitelností
Heterogenním vnímáním konceptu přeshraniční mobility také konstruujeme ideál uprchlíka či uprchlice – ten představuje pasivního jedince neschopného participovat na svém příběhu, plně závislého na státu, do nějž přicestuje, ale i příkladného migranta coby zdroje oživení domácí ekonomiky, který pro stát nepředstavuje jakýkoliv nadbytečný výdaj (například na zdravotním a sociálním pojištění).
Linda Janků v knize Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální? konstatuje, že je třeba rozlišovat mezi inherentní a situační zranitelností, tedy případy, kdy osoba čelí větší míře rizika čistě kvůli svému genderu na straně jedné a specifickou situací, ve které se vlivem daných okolností (například prožitým traumatem v důsledku mučení) nachází na straně druhé. „Opačné postoje, které přistupují k ženám v uprchlické situaci jako k inherentně zranitelné skupině osob, mohou být naopak škodlivé, neboť způsobují stereotypní nahlížení těchto žen pouze jako pasivních obětí. Jakékoli vybočení z této role pak může vést ke zpochybňování toho, zda si dotyčná skutečně ,zaslouží‘ příslušný právní status a ochranu.“ Genderově binární rozdělování uprchlíků na zranitelné ženy a „mladé silné chlapy“ podle Lindy Janků poškozuje i muže, kteří ve vztahu k sexuálnímu a genderově motivovanému násilí čelí jiným druhům stigmatizace, v jejichž důsledku bývají vyčleněni z humanitárních a přesidlovacích programů, a postrádají potřebnou psychologickou péči.
Před gate-keepingem způsobeným esencialistickým pojetím ženské uprchlice jako striktně zranitelné osoby varuje i sociální antropoložka z Fakulty humanitních studií UK Petra Ezzeddine: „Když ženy na útěku v rámci každodenní praxe postavíte do pozice subjektů utrpení, může to působit stigmatizujícím a homogenizujícím účinkem. Proto je třeba v rámci individuálního hodnocení statutu člověka na útěku hledat balanc, a poté ho promítat například do designování uprchlických táborů a detenčních zařízení.“
Úskalí soukromého ubytování
Lidé postižení obchodováním s lidmi mají spolu s dalšími ze skupiny zranitelných osob nárok na výběr genderu tazatele i tlumočníka u vstupního pohovoru, možnost zařazení do chráněných zón v rámci areálů azylových zařízení nebo na začlenění do Programu podpory a ochrany obětí obchodování s lidmi Ministerstva vnitra. Podle Petry Ezzeddine je k citlivému řešení situace zranitelných osob potřeba systematické monitorování i vybudování důvěry mezi přeživšími genderově podmíněného násilí a sociálními pracovníky a pracovnicemi. Pobyt v kolektivních zařízeních tak představuje určitou výhodu v možnosti přehledu o potenciálním násilí. „Život v těchto typech ubytování je nicméně velmi těžký, nedá se takto důstojně žít dlouhodobě. Nejlepší cestou by byl dočasný pobyt v kolektivním zařízení, kde je zajištěna okamžitá humanitární pomoc. Poté by ale klienti a klientky měli být relokováni do integračních bytů. Bytová krize tak představuje problém i v tomto kontextu.“
Stávající situace, kdy mnoho uprchlíků a uprchlic pobývá v soukromých domácnostech solidárních obyvatelů a obyvatelek, nahrává určitým typům rizikového chování. Obdivuhodná a jakkoliv dobře míněná pomoc totiž vytváří jak situaci závislosti na straně Ukrajinců a Ukrajinek, tak očekávání vděku na straně Čechů a Češek. Petra Ezzeddine proto zdůrazňuje nutnost následné komunikace a sledování ubytovacích i pracovních podmínek uprchlíků a uprchlic řádně proškolenými pracovníky a pracovnicemi v oblasti genderově podmíněného násilí.
Gender jako sprosté slovo
Analýzu nedostatků české azylové politiky roce 2017 spolu s Petrou Ezzeddine zpracovaly Blanka Vosecká a Miriam Kanioková. Ve svém projektu upozorňují třeba na absenci směrodatného dokumentu, který by pokrýval genderový aspekt azylového řízení, nebo na nedostatečnou koordinovanost jednotlivých aktérů, což mimo jiné násobí traumatizaci oběti. Poukazují na potřebu vybudování větší důvěry mezi přeživšími násilí a sociálními pracovníky, stejně jako na zajištění psychologické péče jak v azylových zařízeních, tak i během následného procesu včleňování se do nové společnosti. „Je důležité si uvědomit, že nucená migrace bývá většinou doprovázena různými formami traumatu, jehož následky a psychické projevy obvykle zesílí až v ,klidovém‘ režimu, kdy už ale azylanti musí zvládat svoji roli v nové společnosti.“
Kvůli absenci genderového mainstreamingu v politikách týkajících se migrace i faktu, že Ministerstvo vnitra systematicky nesbírá a nevyhodnocuje genderově relevantní statistická data (například pohlaví, rodinný statut nebo počet dětí), stát nemá nastavený udržitelný systém, o který by se v době krize opřel. Podle Petry Ezzeddine je česká migrační politika obecně připravena na zdravého muže v tělesné kondici a produktivním věku, který přicestuje sám. „Jakmile ze systému vypadne prvek heterogenity, je jasné, že s tím nejsme schopni pracovat.“ Genderově podmíněné násilí spolu s dalšími strukturálními problémy, které za normálních okolností představitelé státní moci opomíjí až bagatelizují, v době krize zázračně nezmizí, ale naopak zesilují. Přestože jsme se podle Petry Ezzedine od devadesátých let, kdy docházelo k rozsáhlému obchodu se ženami z Moldávie i Ukrajiny, posunuli (především díky snaze Sdružení pro integraci a migraci, IOM Česká republika a organizaci La Strada), systematický plán, na nějž by se stát v případě potřeby aktivizací krizových opatření mohl spolehnout, zkrátka chybí.
Petra Ezzeddine dodává, že neschopnost vymanit se z heterogenního přemýšlení nad českou azylovou politikou se promítla i do projednávání Istanbulské úmluvy. „Psali jsme tehdy detailní zprávu, jak přesně by Istanbulská úmluva pomohla populaci migrantů a migrantek v Česku. Ministerstvo vnitra k ní mělo dvě výhrady. Zaprvé, stát by se tím zavázal k bezplatnému ošetření obětí, což by bylo v kontextu migrantů ze třetích zemí, kteří nemají pojištění, podle představitelů ministerstva příliš nákladné. A za druhé, pro zajištění bezpečnosti obětí domácího násilí se anonymizuje zařízení, ve kterém osoba pobývá. To bylo zase rámováno sekuritizačním diskurzem – nemůžeme si přece dovolit nesledovat adresu ženských migrantek. Státní orgány přitom i v těchto případech mají nárok adresy znát.“
Státe, tleskej neziskovkám. A znásob jejich dotace
Společenské krize – tu uprchlickou nevyjímaje – většinou představují lakmusový papírek všeho, co ve státě dlouhodobě nefunguje. Problém genderově podmíněného násilí, na jehož prevenci představitelé státní moci dlouhodobě odmítají pracovat (jak ukazují například sílící antigenderová hnutí, zavrhování redefinice znásilnění v trestním zákoníku nebo odpor k ratifikaci Istanbulské úmluvy), tak na svých ramenou nesou neziskové organizace, které jsou vládami podfinancovány a opakovaně napadány.
Nejen ve válečné situaci bychom se přitom bez společností La Strada, Meta, Organizace pro pomoc uprchlíkům, proFem, ROSA Centrum, Jako doma, Iniciativa Hlavák, Česká ženská lobby a dalších neobešli. S cynickým souslovím „krize jako příležitost“, na které jsme po covidové pandemii všichni tak trochu alergičtí, by momentální stav mohl a především měl představovat podnět k přehodnocení jejich financování i postavení ve společnosti.
Autorka je studentka práv a spolupracovnice redakce.